Malý chlapec se na ni široce usmál a vycenil na ni všechny zoubky.

„Panebože, ty jsi pro tenhle svět prostě až moc roztomilý.“ Maisie ho jednou štípla do levého tvářičky a on na ni našpulil rty.

Neměl rád, když ho někdo štípal do tváří, a Maisie to dělala nesmírně ráda.

„A jéje, můj malý mrzout.“

S těmi slovy ho vzala do náruče a odnesla do jeho pokoje, aby ho dala do pořádku.

Valerie se mezitím už dostavila do zaměstnání a byla ve své kanceláři.

„Ah! Přesně na čas!“ vydechla Valerie, když se svalila do křesla a snažila se popadnout dech. „Ta holka mě jednou zničí,“ pomyslela si, když uvažovala o Maisie a jejích pozdních příchodech.

Vtom k ní přistoupil nějaký muž a položil jí ruku na rameno. „Valerie! Stihla jsi to včas, už jsem si myslel, že ti dneska budu muset zase vyčinit.“

„To nebude nutné, pane,“ uchechtla se a jemně mu setřásla ruku z ramene.

Nezdálo se, že by ho to potěšilo. „No dobrá tedy. Tak co, přemýšlela jsi o tom, o čem jsme mluvili?“

Valerie si povzdechla; doufala, že se na to nezeptá. „Podívejte, pane...“

„Můžeš mi říkat Barrette.“

Usmála se: „Momentálně nejsem připravená na žádnou formu vztahu, protože jsem obvykle příliš zaneprázdněná, unavená nebo vystresovaná z práce, než abych si našla čas na cokoli nebo kohokoli jiného kromě sebe a svého syna. Takže...“ Doufala, že tentokrát už to pochopí a nechá ji na pokoji.

„Asi jsi teď jen moc v jednom kole, lépe si promluvíme u oběda,“ mrkl na ni a odkráčel.

„Achich!“ zasténala potichu. „Ten idiot prostě neumí přijmout ne jako odpověď.“ Vyčistila si hlavu a připravila se na pracovní den.

Později odpoledne Barrett znovu mířil k Valeriině pracovnímu stolu, aby ji pozval na oběd, když k němu přišla jedna dáma a oznámila mu, že si ho volá generální ředitel.

Barrett okamžitě opustil svou misi a následoval ji.

Krátce nato dorazili do kanceláře generálního ředitele.

„Sedněte si,“ řekl ředitel.

„Ano, pane,“ řekl Barrett bázlivě. „Mám nějaký problém, pane?“

„To záleží na tom, jaké budou vaše odpovědi na otázku, kterou vám položím.“ Ředitel se na židli naklonil dopředu. „Jaký je váš vztah se slečnou Valerií?“

Barrett byl tou otázkou šokován. Uvažoval.

Má na ni ředitel také zálusk?

Uvědomil si, že pokud by tomu tak bylo, mohl by přijít o práci, kdyby ředitel zjistil, že se ji pokouší sbalit. „Ach, nic to není, pane, jsme jen blízcí přátelé, to je vše.“

„Modlím se pro vaše dobro a doufám, že je to pravda,“ řekl ředitel a pak si do kanceláře zavolal sekretářku. „Zavolejte sem slečnu Valerii,“ pronesl.

O několik minut později Valerie dorazila. „Dobrý den, pane, nechal jste si mě zavolat.“ Byla nervózní; v kanceláři generálního ředitele byla od té doby, co tam začala pracovat, jen jednou, a to když prosila o dvouměsíční dovolenou kvůli porodu.

„Slyšel jsem, že vy a pan Barrett k sobě máte docela blízko,“ řekl.

Podívala se na Barretta, který seděl vedle ní a i přes klimatizaci se z něj lil pot. „Jsme jen známí, pane,“ vyhrkla okamžitě.

„Hmm,“ zamumlal, pak vzal telefon a zavolal sekretářku. Ta hned přišla. „Zbytek dne máte obě volno. Jděte do lázní nebo kamkoli to vy dámy chodíte relaxovat,“ podíval se na Valerii, „pak si pořiďte nějaké pěkné šaty. Dnes se mnou budete večeřet.“ A tím to skončilo, neměly do toho co mluvit. Barrett byl rád, že vyvázl a jeho práce zůstala nedotčena.

Valerie nejdřív váhala, ale nechtěla generálnímu řediteli říct ne. Bylo by to od ní neslušné: „Dobře, pane.“

Později toho večera pro ni přijelo auto do lázní, kde strávila odpoledne.

Nemohla se ubránit otázce, proč je k ní generální ředitel najednou tak milý. Něco rozhodně nebylo v pořádku a ona to cítila. „Měla bych být ostražitější.“

Auto ji vysadilo u pětihvězdičkové restaurace, kde na ni ředitel čekal. Stál už před restaurací a sám jí otevřel dveře auta. S mírnou úklonou před ni natáhl ruku, aby ji přijala.

„To myslí vážně? Proč je ke mně najednou tak zdvořilý?“

Valerie zažívala s každou další minutou větší a větší šok.

Ředitel ji vzal za ruku a doprovodil do budovy.

„Proč jsme tady?“ zeptala se Valerie konečně, jakmile vstoupili dovnitř.

„To se brzy dozvíte.“

Vedl ji přímo k soukromému salonku.

„Ach, ještě jednu věc vám chci říct. Nebudu to já, s kým budete večeřet,“ řekl, když ji uváděl dovnitř.

V místnosti u dlouhého stolu už seděl nějaký muž, ale Valerie mu viděla jen do zad.

„On ano.“ Ukázal na sedícího muže. „Slečno Valerie, rád bych vám představil svého dobrého přítele a také nového majitele naší milé firmy.“

V tu chvíli popošla dál a její oči konečně spočinuly na mužově tváři. Při tom pohledu se jí oči rozšířily šokem.

Toho muže nebylo třeba představovat. Valerie by ten postoj, vůni a dominantní postavu poznala na hony daleko. Byl zpět. „Alfa král.“