Ačkoli světla i klimatizace byly zapnuté, její postel byla nepovlečená a šatní skříň zela dokořán. Nebyly v ní jediné šaty ani boty.

Viktor chodil po pokoji a hledal ji tu i tam. Zašel do koupelny a pak k šatníku v naději, že tam snad bude, ale ani po chvíli ji nedokázal najít.

Viktora se zmocnil neklid. „Služebnictvo!“

Okamžitě zavolal. „Kde je Valerie?!“ zeptal se trochu rozzlobeně.

Služebné se podívaly za něj a okamžitě věděly, že mají problém. „M-my nevíme, pane.“

„Co tím myslíte, že nevíte? Nemáte mít náhodou na starosti úklid tohoto pokoje?!“

„Ano, pane, máme. Ale už několik dní byly dveře zamčené, a když jsme se snažily získat od slečny Valerie svolení ke vstupu, nikdy nám neodpovídala. Nechtěly jsme ji rušit, a tak jsme se rozhodly nechat ji být,“ vysvětlila jedna ze služebných.

„Proč jste mi to nenahlásily?“

„Snažily jsme se, pane, ale byl jste pořád zaneprázdněn, tak jsme vás nechtěly vyrušovat.“

Viktor byl nepříčetný. Přešel do svého pokoje, popadl telefon a zavolal své asistentce.

„Hekaté!“ řekl, jakmile to zvedla.

„Ano, pane,“ odpověděla.

„Sežeň mi Kanea, hned!“ rozkázal.

„Ano, pane!“

Zavěsil. Asi o dvě minuty později mu začal zvonit telefon. Přijal hovor.

„Haló, tady Kane.“

„Kane, potřebuji, abys pro mě něco udělal.“

„Samozřejmě, cokoli pro vás, pane.“

„Potřebuji, abys zapojil své schopnosti. Hledám jednu dívku, potřebuji, abys mi ji co nejdříve našel.“

„Dobře, budu potřebovat její jméno a fotku.“

„Jmenuje se Valerie. Fotku ti pošlu později.“

„Rozumím, pane, pustím se do práce co nejdříve.“

„Dobře, pamatuj, že to potřebuji mít hotové co nejdříve,“ řekl a pak zavěsil.

Posadil se na židli a okamžitě se ponořil do myšlenek.

„Proč mě její odchod tak štve? Vždyť jsem ji ani nikdy neměl rád.“ Vzal telefon, poslal její fotku Kaneovi a pak se na ni zahleděl. „Nebo snad ano?“

„Hej, drahoušku, co děláš tak brzo vzhůru? Pojď zpátky do postele,“ řekla jedna z dívek, se kterými strávil minulou noc. Nejdřív zaváhal, ale brzy se rozhodl nechat se unášet proudem. „Je moje, to je všechno. Nemá právo utéct si, kdy se jí zachce. Najdu ji a postarám se, aby už nikdy nic podobného neudělala.“

Mezitím se Valerie usadila daleko od Viktora a jeho území. Prodala šaty, šperky a boty, které si vzala z jeho domu, a podařilo se jí pronajmout dostatečně dobrý dům. I když ve srovnání s jeho palácem nebyl její nový domov ničím, přesto s ním byla spokojená.

„Nový dům, nové oblečení, nový nábytek,“ řekla si pod fousy, když seděla na posteli. „Nemůžu uvěřit, že jsem tohle všechno získala jen prodejem pár těch věcí. A ještě mi zbyla spousta drobných.“

Lehla si na postel. „Kéž bych ty peníze mohla jen tak utrácet a po zbytek života nic nedělat, to by byla taková zábava.“ Vzala telefon a podívala se na zůstatek na svém bankovním účtu. „Ugh! To zdaleka nestačí na to, abych mohla žít bez práce. Musím si najít zaměstnání.“

Čas strávený ve Viktorově domě ji zchoulostivěl, takže nebyla na těžkosti tak zvyklá, což hledání práce dost ztěžovalo. Přesto se jí nakonec podařilo jednu najít.

Brzy se stala účetní ve velké obchodní firmě. Nebyla to nijak výjimečná pozice, vzhledem k tomu, že tam už byli i další účetní jako ona, ale takhle jí to vyhovovalo, protože na sebe nepoutala příliš pozornosti. A tak začala svůj nový život a čekala, až k ní brzy přijde její dítě.

[O 2 roky později]

Valerie se narychlo chystala do práce. Obula si boty a vběhla do obývacího pokoje, kde se pohybovala malá postavička a sledovala v televizi básničku.

Šla do kuchyně, vzala jídlo, vrátila se do obývacího pokoje a začala ho krmit. Po chvíli vzala telefon a někam zavolala.

„Kde jsi? Je skoro půl deváté, jestli se tu brzy neukážeš, přijdu pozdě do práce,“ řekla.

„Promiň, zaspala jsem. Budu tam za dvě minuty, slibuju.“

„Vždycky vstáváš pozdě! Jestli to takhle půjde dál, budu si muset najít jinou chůvu.“

„Ne, to nebude nutné, slečno Valerie. Jsem zrovna před vašimi dveřmi.“

Valerie odložila jídlo a šla ke dveřím. Otevřela je, ale nikdo tam nebyl. „Vážně? Tak proč nezazvoníš?“ řekla sarkasticky.

„Eh jo, hned jak si dovážu tkaničku, fakt! Někdo mi šlápl na nohu a rozvázala se mi. Za vteřinku jsem tam.“

Valerie si povzdechla. Právě v tu chvíli uviděla dívku, jak běží k jejímu domu. „Moc se omlouvám, paní!“ vyhrkla dívka.

„To je v pořádku! Už prostě pojď dovnitř!“ řekla Valerie a vešla do bytu.

Dívka vešla za ní a okamžitě zamířila do obývacího pokoje. Zvedla Valeriina syna a objala ho. „Jak se máš, malý šéfe?“

„Mám se dobře, Šéfová,“ odpověděl.

Valerie vykoukla zpoza stěny: „Šéfová?“

„To jsem mu řekla, aby mi tak říkal, promiňte.“

„To je fuk, musím jít, uvidíme se později.“

„Dobře, ahoj!“ Chůva vzala chlapce za ruku a zamávala Valerii.

„A Maisie!“ zavolala Valerie.

„Ano?“

„Už mého syna neuč žádné další hlouposti!“ řekla Valerie a zavřela dveře.

„Ano, slečno Valerie!“ odpověděla Maisie a pak se podívala na chlapce. „Tvoje máma je vždycky tak upjatá. Nebuď jako ona, jasný?“