SVĚTLO stále svítilo, když jsem uslyšela výkřik. Výkřik tak hlasitý, až prořízl tichou noc. Srdce mi bušilo, v uších mi zvonilo, ale potlačila jsem nutkání zůstat pod ochrannou dekou a nechala nohy dotknout se země. Podlaha byla studená.

Bylo to uprostřed noci. Nebe bylo stále temné bolestivým žalem. Otevřeným oknem dovnitř prudce fičel vítr.

Zvuk křiku začal být tak bolestně znepokojivý, že jsem se musela běžet podívat, co se děje.

Během vteřiny se výkřiky změnily ve vrčení. Bolestivý jekot se střetl s hlasitým řevem mocné bestie. Zastavila jsem se. Nohy se mi málem zapletly na schodech přede mnou. Srdce mi už nebušilo. Slyšela jsem jen rozzuřený štěkot, šílené vytí a nebezpečné vrčení. Mnohé z nich jsem znala. Zvuk, na který jsem si zvykla. Poznávala jsem ho.

Bojovalo se. Přímo uprostřed noci.

Mé nohy už neběžely, nehnaly se vstříc chaosu dole. Zaváhala jsem. Dělala jsem malé krůčky. Krůčky tak tiché, že jsem neslyšela ani vlastní kroky.

Jeden po druhém výkřiky utichaly. Hrozivé vrčení se změnilo ve smutný nářek. Touha někoho se dotknout, spatřit něčí známou tvář mě přiměla znovu zrychlit krok.

Z prahu se do dlouhé a ztemnělé chodby rozlévalo světlo. Z úst mi uniklo zalapání po dechu. To vše osvětlovalo obraz, na který do konce života nikdy, opravdu nikdy nezapomenu. Vzpomínku, která mě bude pronásledovat navždy. Světlo vytvářelo na mramorové podlaze dokonalá šedá vlákna. A zářilo naprosto dokonale.

Odráželo temnotu a červeň smrti.

Každá z těch známých tváří, které jsem tak toužila spatřit, ležela na mramorové podlaze. Nedýchali. Všechno mi to došlo.

Byli mrtví.

Všichni členové mé rodiny byli mrtví.

Viděla jsem svého bratra ležet tváří k zemi uprostřed kaluže krve. Byl zhroucený na zemi, jako by nic neznamenal. Tělo měl zbité do modřin. Nepoznávala jsem tvář, která mě dřív obdarovávala vřelými úsměvy, jež byly jako příslib zítřka. Už jsem neviděla tu ohromující tvář milovaného bratra. Měl otevřené oči. Byly žluté a černé.

Viděla jsem své sestry, jak leží tváří k sobě. Prsty se jich dotýkaly, jako by se k sobě snažily natáhnout chvíli předtím, než si smrťák přišel pro jejich krásné duše. Neusmívaly se, nesmály se, neobjímaly mě vřele. Nebyly to ty sestry dvojčata, které jsem znala, protože teď měly obličeje roztrhané a oči zavřené.

Stále jsem nechápala, co se děje. Zastavila jsem se, zatímco se mé oči přizpůsobovaly měsíčnímu světlu, které pronikalo řadou vysokých obloukových oken. Viděla jsem, že každý z těch rámů byl rozbitý, ze střípků skla se mi svírala chodidla.

Viděla jsem svého otce, jak leží tváří dolů. Neviděla jsem, v jakém je stavu. Viděla jsem jen, že už nedýchá. Nezaznívalo žádné tiché šeptání lásky. Jeho tělo neopustil ani jediný záchvěv dechu. Věděla jsem, že už se mnou není. Už ve mně nedokáže vyvolávat respekt svým hrozivým postojem jako v uplynulých letech, i když jsem se díky němu cítila v bezpečí.

Když jsem vycítila, že už nesmím otálet, vydala jsem se po cestě odporu, ze které se mi vařila krev. To svíjení uvnitř mě začínalo prorážet na povrch. Cítila jsem, jak se něco snaží vyskočit ven, vrhnout se na všechno a zničit kohokoli a cokoli.

Ale zvedla jsem nohy a bloudila sály. S každým krokem jsem měla pocit, jako by se nade mnou vznášela smrt a stínila každý můj pohyb.

Byla jsem sama. Zdráhala jsem se pohlédnout na to nevyhnutelné, ale nakonec jsem si našla cestu mezi průvanem v síni a zamlženými okenními tabulemi.

A když jsem se konečně zastavila přímo před naším domem, stalo se to. Trhla jsem sebou, ale mé oči nemohly uniknout tomu tragickému obrazu, který se brzy stane mou zkázou.

Očima jsem těkala po okolí, pátrala a sledovala, zda bezprostřední nebezpečí stále hrozí.

Byla jsem skutečně sama.

Ta vzdálená klenba kdysi zářila slunečním světlem a štěstím. Nyní zářila přízračným světlem smrti.

Byla tu smrt a vzala mi úplně všechno.

Viděla jsem svou matku, jak leží vedle klenby. Obličej měla ošklivě pohmožděný, z úst jí tekla krev. Ale alespoň měla oči zavřené. Vypadala, jako by tvrdě spala, jenže když jsem se podívala blíž, na břiše měla obrovskou ránu. Vnitřnosti jejího těla hrozily vypadnutím ven. Naděje je nebezpečná věc, protože tehdy v té noci jsem na okamžik doufala, že je moje matka ještě naživu.

Oblečení té ženy by bylo krásné, kdyby nebylo na bocích roztrhané. Zjistila jsem, že se mé kroky mění, když jsem si všimla slabého pohybu. Od ní. Byla to jediná naděje. Naděje, která mi zlomila srdce a zároveň mi dodala sílu.

Její oči se slabě rozevřely.

Podlomila se mi kolena a vypověděla mi službu. Po čtyřech jsem se plazila ke své matce. Vzlyky mi uvízly v krku a odmítaly vyjít ven.

Od chvíle, kdy jsem objevila vyvraždění své rodiny, mi neunikla ani jedna slza.

Navzdory situaci jsem viděla, že vlasy mé matky jsou jemné a tenké. Stále vypadaly tak, jak si je dnes večer upravila, s nadějemi na budoucnost s manželem a dětmi. Zářily tak přesvědčivě jako její pleť a nějakým způsobem způsobila, že vypadaly ještě světleji, než už tak byly. Vždycky jsem její vlasy obdivovala. Koutek úst mi lítostivě cukl. Její vlasy si stále dokázaly získat mou pozornost, i když jí po spánku stékala krev.

„Lyro,“ oslovila mě a láskyplně tiše zašeptala mé jméno. Její ruka se ke mně natáhla a já ji chytila. Držela jsem se jí, jako by na tom závisel můj život. A byla to pravda. Byla jsem na své matce závislá. Bez ní jsem nebyla nic. Byla jsem jen dítě bez moci a bez duše.

Bez ní nemám nikoho.

„Jsem ráda, že jsem tě mohla ještě jednou vidět,“ řekla suše. Unikl jí kašel a z úst jí vyšlo ještě víc krve. Její hlas byl tentokrát hlubší, nebyla to ta jemně mluvící žena, kterou znám. Vypadala tak drobná, drobnější, než si pamatuji. „Lyro, mé dítě.“

Prázdnota hledala v mém srdci útočiště.

Kývla jsem hlavou, protože to mohlo být naposledy.

„Nikdy nikoho neposlouchej,“ prohlásila důrazně. Tvář se jí zkřivila bolestí.

„Mami, prosím, nemluv. Jen takhle zůstaň. Půjdu pro pomoc,“ prosila jsem. Bolelo mě vidět svou silnou matku umírat přímo přede mnou.

„Ne. Tohle musím říct,“ trvala na svém a svírala mé ruce tak pevně, až se jí z kloubů vytratila barva. Viděla jsem její vrásčité žíly. „Do každých dveří si musíš cestu prorazit. Přes každou překážku se musíš probít. Ve všem se vždy skrývá pravda. Hledej ji, Lyro. Byla jsi k něčemu předurčena. Jsi něčím významným.“

„J-já nerozumím. Co to říkáš?“ zeptala jsem se odevzdaně. „Jak to myslíš?“ zajímala jsem se nahlas, jak kvůli sobě, tak kvůli své matce. Byla jsem schopná pouze klást otázky, neschopná dospět k nějakému závěru.

Matka mi stiskla ruce. „Všechno není takové, jak se zdá. Nejsi tím, kým sis myslela, že jsi. Jsi něčím požehnaná.“

„Ale mami, mami! Co to je–co–mami!“ Něco mi uvízlo v krku. Zalykala jsem se vlastními slovy. Vzduch mi blokoval věty. Lapala jsem po dechu. Tlačila jsem. Nešlo to. Jediné, co mi uniklo z úst, byl vzlyk.

Stačila jí jediná vteřina, ale v té jedné vteřině se mi podívala mrtvolně přímo do očí. „Hledej, Lyro. Nejsi tím, kým sis myslela, že jsi.“ Ale obrovská rána a definitivnost toho všeho si nakonec vybraly svou krutou daň.

Matka mi zemřela v náručí.

Měla bych ji pustit. Pomyslela jsem si.

Připadala jsem si jako přimrazená na místě a čas na tom byl stejně. Všechno nebylo nic. Krev v mých žilách se změnila v břečku.

Bylo možné, že někdo žil, ale přitom umíral?

Myšlenky se mi honily hlavou. Kdo to udělal? Proč moje rodina? Co se stalo? Pokud moje rodina byla v tomto případě obětí, kde je pachatel?

V hlavě mi na okamžik upřímně bodla bolest. Chtělo se mi zvracet, abych tyhle všechny důkazy dostala ze sebe ven. Chtěla jsem se probudit. Chtěla jsem se vrátit pod svou ochrannou deku. Na to jsem byla o něco víc zvyklá, protože já byla vždycky ta divná, ta slabá, ta, která potřebovala chránit.

Byla jsem nikdo.

Ruce se mi stáhly do hrozivých pěstí. Uvědomila jsem si, že stále držím tělo své mrtvé matky. Hned jsem ji pustila, ne kvůli znechucení nebo strachu. Pustila jsem ji tak rychle, protože jsem stále nemohla uvěřit, že to, co bylo kdysi živé, je teď mrtvé. Matka padla a propadla se do temnoty tak prázdné a tak vzdálené, že jsem na ni už nemohla dosáhnout.

Potlačila jsem nutkání zvracet a vzpřímeně jsem se postavila. Měla jsem tolik palčivých otázek. Všechny se předháněly, aby mohly uniknout z mého mrznoucího jazyka.

Ale já tam prostě jen tiše stála.

Cítila. Zmítala se. Nechávala to plynout.

Všichni jsou mrtví. Kdokoli to udělal, je pryč. Nechali mou rodinu zemřít a ani se neobtěžovali zůstat a sledovat následky. Ať už byl důvod jakýkoli, byli příliš zoufalí na to, aby skoncovali s každým členem mé rodiny.

Mého bratra. Mé sestry dvojčata. Mého otce.

Mou matku.

„Nejsi tím, kým sis myslela, že jsi.“ Pravdivost tohoto tvrzení mě nedokázala uklidnit.

To jsem nemohla vědět. Protože celý život mi říkali, že nejsem nic. Byla jsem selhání.

Pachatel mě nezabil, možná proto, že ať už to je kdokoli, věděl, že jsem nikdo.

Nemám duši.

Nemám vlka.

Jsem sama.

„Hledej, Lyro.“

Tentokrát byla její slova spíš jako poryv větru na lesní požár. Mé vnímání věcí bylo zastřené smutkem a žalem. Udělala jsem krok zpět. Co mám hledat, matko?

Vraha této rodiny?

Stála jsem tam jen s čistou úzkostí.

Ale k čemu? Jako bych mohla něco udělat. Jako bych měla moc a duši vlka v sobě.

V dálce jsem uslyšela tiché kroky. Tak lehké.

Potřebovala jsem na někoho svalit vinu. Někoho potrestat za tuto zničující ztrátu. Ale nikdo tu nebyl. Nechtěla jsem to všechno vzít na vědomí. Chtěla jsem se držet naděje, že moji milovaní mohou být stále naživu.

I s mrtvolami jako důkazem.

„Nejsem nikdo.“ Hlas mi vyšel přiškrceně, sotva slyšitelný i pro mé vlastní uši. „Je to všechno moje chyba, protože nejsem nic.“

A v těch temných úsecích svého života jsem si nevšimla páru zářících rudých očí, které plály v zákoutích mezi stromy.