PRVNÍ zakňučení, které vyšlo z Casperových úst, mě konečně přimělo k pohybu. Adrenalin je příliš silný. Pumpuje mi krev jako stroj. Nepřemýšlela jsem ani vteřinu a vrhla se celým tělem mezi ně, oddělujíc ty dvě bytosti veškerou svou silou vůle. Vím, že bych ho nedokázala odtlačit silou. Viktor je stavěný jako buldozer a k pohnutí s ním by byl potřeba zase jen buldozer. Ale nechci o tom přemýšlet, protože se zdálo, že ten muž, ten obávaný Alfa osobně, mě nechal, abych ho odsunula stranou.

Zavrčel. „Co to děláš?“

Vědoma si osoby stojící za mými zády, spustila jsem ruce a zvedla bradu. Vím, že si zahrávám s ohněm. A není to žádný malý plamínek, který můžete sfouknout jako svíčku. Je to lesní požár, který dusí všechny svým kouřem. Ale na ústup už je pozdě. „Co to děláš ty?“ zopakovala jsem totéž, ale hlubším tónem.

Doufám, že mě nesežere zaživa.

Viktor vykročil do světla, jediného slunečního paprsku pronikajícího mezi listy. Znamení na jeho paži, kterého jsem si právě všimla, pulzovalo, jak zatínal svaly. Už jsem mu nevěnovala další pohled, protože skutečnou hrozbou byla jeho tvář. Jeho hrozivý úšklebek. Hluboké, třesoucí se zavrčení, které vycházelo z jeho hrudi. „Nezahrávej si se mnou, Pip Cinder. Nechtěj mě rozzlobit.“

Pip Cinder?

Do očí se mi draly slzy, ale zahnala jsem je tak silně, jak jsem jen mohla, mrkáním. Bez ohledu na to, jaký mám teď strach, nebudu před Viktorem brečet.

Před mužem zodpovědným za smrt mé rodiny.

Zvedla jsem bradu ještě výš, abych skryla své vlhké oči a vypadala zastrašivěji. Matně jsem si uvědomovala, že si prohlíží chlapce za mnou, jako by byl jeho obědem a on ještě nesnídal. Můj hlas byl pevný, když jsem řekla: „Napadl jsi mého přítele.“

„Tvého přítele?“ Viktor naklonil hlavu na stranu. Jeho husté řasy při pomalém mrknutí přejely po tváři. Obočí mu překvapeně vyletělo nahoru. Alfa vydal zvuk „tsk“, jako by ho má slova vůbec nezaujala. „Prosím tě, řekni mi, že je to vtip.“

Byla to úleva, nebýt okamžitě sežrána zaživa. Možná bych nás z toho mohla vymluvit. A po Casperovi pak házet kameny za to, že mě sem sledoval. Tohle je hloupý nápad. Vrátit se do lesa a hledat Viktora. Ty kameny bych nakonec měla házet sama na sebe.

Uplynulo víc času. Viktorovo pomalé mrkání se stávalo netrpělivým. Nakonec mu trpělivost dojde, a to si nemůžu dovolit.

„On je—on je, ehm—“ jazyk se mi pletl. Jak dlouho jsem mu hleděla do těch krví podlitých očí a hledala v nich náznak milosti a ochoty nechat nás odejít? Hloupě jsem se zamotala do vlastních slov.

„Včera ti čarodějnice pomohla utéct. A teď sem tak odvážně přivedeš dalšího. Je to hloupé, vážně. Ale odvážné. Co to děláš, Pip Cinder?“

Zase to jméno. Pip Cinder.

A ta samá otázka. Co to děláš?

„Já jsem ho sem nepřivedla,“ procedila jsem mezi zuby. „Říkala jsem ti, že jsem nevěděla, že mě někdo sleduje. Šel za mnou. Kdybych to věděla, nechodila bych sem.“

„Tomu mám věřit?“

„Proč jsi tu vůbec byl ty?“ zeptal se Casper zničehonic. Jeho hlas se nesl lesem a blížil se k Viktorovým uším.

A jestli vypadal děsivě předtím, teď vypadal jako samo vtělení vraždy.

Zatajila jsem dech. Casper dál mluvil, žvanil, jako by nebylo zítřka, ale já nedokázala vnímat ani slovo z toho, co říkal. Uši jsem měla zalehlé tím, jak moc jsem zadržovala dech. Pronikavé pískání v mých bubíncích blokovalo všechny zvuky kromě chraplavého dýchání muže stojícího pár kroků přede mnou. Casper si ničeho nevšímal, naivně chrlil jednu otázku za druhou a po chvíli zmínil mou tetu. Potlačila jsem podráždění, které rostlo s každým nesmyslným slovem, co mu vypadlo z úst.

Když jsem uprostřed Viktorovy zornice zahlédla záblesk žlutavého zlata, sáhla jsem dozadu a stiskla Casperovi ruku.

Chyba.

Protože Viktor zavrčel. Nebylo to typické, normální lidské zavrčení. Zavrčel hlasitě a tvrdě, jako vlk v lidské podobě, až nás oba s Casperem zamrazilo. V periferním vidění se něco mihlo a všimla jsem si, že se Viktorovy prsty napjaly. Nehty nahradily drápy. Ve chvíli, kdy mi došlo, že se Viktor chystá proměnit, pustila jsem Casperovu ruku a podvědomě natáhla svou, abych ho chytila za paži.

Já. Jsem ho. Chytila. Za paži.

Zaplavil mě ten hrozný pocit, že jsem právě udělala obrovskou chybu, ale zvláštní bylo, že mě zároveň omyl pocit klidu. Zděšená tím, co jsem udělala, jsem se pokusila odtáhnout, ale bylo pozdě. Viktor mě chytil druhou rukou a přitáhl mě ke svému tělu.

Vzduchem to zajiskřilo. Jako by se jeden konec konečně uzavřel a našel ten druhý, čímž vytvořil dokonalý kruh. Široký les, zlatá pole, stromy i slunce vykukující z výklenků, to všechno zmizelo. Byli jsme tu jen my dva. A i když jeho ruka a mé zápěstí byly jediným spojením kůže na kůži, cítila jsem, jak jeho dotek cirkuluje celým mým tělem.

Hořela jsem. Ten klid už jsem necítila. Mezi naším dotekem se rozhořel divoký pocit.

A podle jeho pohledu to cítil stejně.

Viktor sklonil hlavu, jeho rty jen kousek od mých. „Už to nikdy nedělej.“

„Co?“ Nemohla jsem popadnout dech. Abych byla upřímná, je trapné, jak rychle se kvůli němu dokážu proměnit v naprostou trosku. Minulou noc se mi podařilo spát jen pár hodin, než mě s pláčem probudila noční můra o tragické smrti mé rodiny. Takže teď nemám zrovna moc sebeovládání.

Nebo si to aspoň namlouvám.

„Dotýkat se tě?“ zeptala jsem se bázlivým hlasem. Skrčila jsem prsty a snažila se vyprostit své zápěstí z jeho sevření, ale samozřejmě jsem neuspěla.

„Ne,“ zamračil se, téměř rozzlobeně. Jako by představa, že už bych se ho nikdy nedotkla, byla absurdní a naprosto nepřípustná. „Dotýkat se *jeho*.“ Na slovo „jeho“ kladl takový důraz, že jsem se znovu začala bát o Casperův život.

„Omlouvám se, ale co to má s tebou společného?“ Přimhouřila jsem oči, nechtěla jsem, aby viděl ten strach, který mi určitě sálal ze zorniček. Nutila jsem se vzpomenout si, že tenhle člověk je vrah. Je to Alfa, jehož smečka je příčinou mého zničeného života. Po chvíli tichého přemýšlení jsem se podívala na Caspera a hledala u něj oporu, ale ten jen zvedl ruce v hraném gestu obrany. „Můžu se dotýkat, koho chci.“

Přísahám, že pohled ve Viktorových očích stačil k tomu, aby uvnitř toho zlatého obsidiánu zažehl oheň.

„Nic mu nedělej. Právě jsem ho poznala. Je to poslíček, kterého poslala teta, aby mi něco předal. To je všechno. Musel mě vidět, jak jdu sama do lesa, a rozhodl se jít se mnou,“ vysvětlovala jsem neochotně a přitom si myslela, že mu v první řadě dlužím jakékoliv vysvětlení.

„Tomu už věřím.“ Viktor se ušklíbl a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. Trhla jsem sebou. Celé mé tělo zareagovalo. Bylo to, jako by mi žilami projel elektrický výboj. Křečovitě jsem zavřela oči a snažila se zahnat vlnu podráždění z toho, jak moc na mě působí. Jeho prsty na pár vteřin spočinuly mezi mým uchem a tváří, než mě pustil. Ruku měl stále kolem mého zápěstí. „Tvá teta. Byla to ta žena ze včerejška?“

Kývla jsem a vzpomněla si na tu krátkou událost z minulého dne. Moje teta se objevila odnikud, dokázala několik vlkodlaků, včetně jejich mocného Alfy, uvrhnout do série bolestí a agónie a odtáhla mě domů. I když mě deprimovalo pomyšlení na to, jak jsem se nedokázala sama bránit, nemohla jsem tetě nebýt vděčná. Připomněla jsem si, že jí musím později poděkovat.

„Jo,“ potvrdila jsem. „To byla ona.“

„A ona je čarodějnice.“

„A to není tvoje věc,“ vyštěkla jsem a snažila se uvolnit ruku. Ale Viktorův stisk zesílil. Nebylo to tak silné, aby to způsobilo bolest, ale dost na to, abych se nemohla vytrhnout.

Osobně bych mu nejraději hodila pár kamenů do obličeje.

Je vůbec možné bojovat s někým tak majestátním a mocným, jako je on?

Musela jsem zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí s těmi zlatými skvrnkami. Jeho výška dominovala mému drobnému tělu, zabíral všechen prostor a já si nemohla pomoct, ale cítila jsem se v tom dobře. „Pusť. Mě.“

Sledovala jsem, jak mu v očích jasně žlutě blesklo, než mě pomalu, téměř jako by mimovolně, pustil. Viktor mě sledoval jako jestřáb. „Lyro. Nerad tě vidím s ním. Nebo s tvou tetou.“

V tom všem jsem zaslechla Casperovo odfrknutí.

Viktor se to rozhodl ignorovat, jeho oči na mně zůstaly přilepené s nesmírnou intenzitou. Zhltla jsem naprázdno, cítila jsem tíhu jeho pohledu. „Nevíš, čeho jsou schopni.“

Vzápětí přišla řada na mě, abych se na něj upřeně podívala. Musela jsem zamrkat, aby se mi zaostřil zrak, ale dovolila jsem si být odvážná a stát před ním vzpřímeně.

On chce, abych se držela dál od jediné rodiny, která mi zbyla?

V paměti mi vzplanul oheň. Jeho světlo bylo tak ostré, že zastínilo všechno kromě záblesku jedné tragické noci. Záblesky krve a zlámaných postav, které mě napadají pokaždé, když zavřu oči. Vítám to pokaždé, protože je úleva cítit cokoli po těch posledních pár měsících.

Vím, co bych měla cítit. Zlost. Hněv. Dokonce i strach.

A přesto, když zvažuji svou situaci, cítím jen únavu. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se zahnat ty přízračné plameny.

Oheň řvoucí v mém mozku pohasl a dovolil světu kolem mě získat trochu barev.

Ale dominovaly mu zlaté skvrny. Žlutá tak jasná, že mi probodávala srdce.

Stoupla jsem si na špičky a natáhla se k němu. Viktor sklonil hlavu, když jsem zašeptala: „Tvůj názor pro mě nic neznamená. Nejsi nikdo,“ zatnul čelist. „A nikdy nebudeš.“

Využila jsem momentu jeho šoku, zatáhla za Caspera a vyběhli jsme z lesa.

Odhodlání a pevnost, s nimiž jsem celou noc bděla, se mi konečně začaly vracet do žil.

Pokud moje teta nechce, abych dělala hlouposti, pak jsem se rozhodla vzít věci do vlastních rukou.

Pomstím se.

A musím to udělat pořádně.