Když RÁNO přijde, teta Rowena není opět nikde k nalezení. Tentokrát zanechala vzkaz.

Nechoď do lesa sama.

Je to napsané červeným inkoustem, který podezřele vypadá jako krev. Zahodím papír do koše a nabídnu si šálek kávy. Minulou noc jsem z pokoje nevyšla. Ignoruji svou odcizenou tetu a lituji sama sebe.

Byla jsem konfrontována s vraždou své rodiny, ale neudělala jsem nic. I když jsem věděla, kdo on je, kdo jsou oni, stále jsem přesvědčená, že bych stejně nedokázala nic udělat.

Jsem jen Lyra Vaneová. Ta dívka bez vlka.

Viktor Mordrake by mě rozžvýkal, vyplivl zpátky do hlíny, sežral by mě jako bestie a vyvrhl jako odpad.

Teta Rowena měla pravdu. Neměla bych dělat žádnou hloupost, ale má mysl a tělo mi nedají pokoj, dokud něco neudělám.

Vezmu si kabát, vytáhnu kapesní nůž od bratra a zamířím do lesa. Těsně předtím, než stihnu vyjít ze dveří, se zčistajasna objeví muž zhruba v mém věku a drží dvě zakryté zavařovací sklenice a košík plný listí.

„Ach, ahoj,“ usměje se. „Nevěděl jsem, že je někdo doma. Rowena mi to neřekla.“

„Zdá se, že ona toho obecně moc neříká, i když by měla,“ má slova chutnají hořce. „S čím vám mohu pomoci?“

„Jsem Casper.“

„Lyra.“

„Já—ehm, pracuji jako—ehm, něco jako poslíček? Asi kurýr,“ zasměje se Casper. „Doručuji to pro Rowenu.“

„Poslíček?“ nadhodila jsem.

Usměje se. „Ano, to by asi sedělo. Lyra, že? Ty tu bydlíš?“

„Ano, bydlím u tety. Roweny.“

„Aha,“ hloupě zamrká. „Nikdy jsem nevěděl, že má Rowena neteř.“

„Ani já ne,“ natáhla jsem ruku. „Takže?“

„Ach, oh, jasně.“ Podal mi všechny věci, které měl u sebe. „Tak, asi se uvidíme? Přijdeš do sabatu?“

„Kamže?“

„Do sabatu?“

„Myslíš jako do skupiny čarodějnic?“

„Ano,“ zasměje se. Ale hned ho to přejde, když vidí můj výraz. „Ty nejsi . . . jedna z nich?“

„Ne,“ popadnu všechny věci, co přinesl, a hořce se usměji. „Jsem vlkodlak.“

S těmi slovy jsem mu přibouchla dveře před nose.

~ ~ ~

Má cesta do lesa je osamělá. Skoro si přeji, aby se Viktor jen tak zčistajasna objevil a vykračoval si jako obrovská bestie připravená zaútočit, kdykoli se mu zachce. Můj potácivý krok není tak sebevědomý, jak bych si přála, ale jsem na sebe pyšná, že mám alespoň tu odvahu vyjít ven a vrátit se do lesa.

Po tom, co se stalo včera, by stará Lyra nechtěla Viktora už nikdy v životě potkat.

Ale něco musím vidět. Musím se o něčem ujistit.

Kroky se mi zastavily, když jsem za sebou uslyšela zašustění listí. Proudící vzduch kolem mě zamrzá.

Znovu jsem ucítila pach vlhké země, který jsem cítila tehdy, když se moje hlava spojila s půdou. Ten pach lesa, mokré půdy a hlíny. Ucítila jsem ho dřív, než jsem ho spatřila. Zátylek mi mravenčí v očekávání. Srdce mi buší jako šílené, tluče jako dunění bubnu. Prsty se mi zkroutily a třesou se hrůzou.

Srdce se mi svírá pod tím poznáním, že stojí přímo za mnou, vrah mé rodiny.

Nepříjemná emoce vyvolaná nevírou, že tak drze stojí před jedinou přeživší z rodiny, kterou vyvraždil, je příliš silná. Málem jsem se prudce otočila a vytasila svůj kapesní nůž, i když jsem věděla, že by ho to pravděpodobně jen polechtalo. Byla by to ta nejhloupější věc, jakou bych mohla udělat, a dokonce i teta Rowena by byla příliš zmatená na to, aby se vůbec zlobila.

Pohne se. Cítila jsem z něj každý jeden pohyb, jako bychom byli jedno tělo. Skoro se zdá, jako bychom sdíleli jedno tělo, jeden dech, jednu duši. Znovu zavětří vzduch a já se zachvěla očekáváním. Nevím, co udělá. Jestli ví, že jsem dcera rodiny, kterou zavraždil, nebo ne. Jestli ví, že já to vím, nebo ne.

Viktor Mordrake zašeptá těsně nad mým zátylkem. Musí sklánět hlavu, protože jeho výška je téměř dvakrát větší než ta moje. Jeho šepot vysílá záchvěv tisíce smíšených pocitů. A já se tak nesnáším za to, že jsem v jeho těsné blízkosti taková troska.

„Věděl jsem, že tě tu zase uvidím,“ zašeptá tak tiše. Jeho šepot je chladný.

Polkla jsem knedlík v krku. „To jste na mě čekal?“

„Hmm,“ zapřede. „Asi by se to tak dalo říct.“

„Proč?“ Čekal, až mě dorazí? Aby viděl jedinou přeživší, kterou se mu nepodařilo zlikvidovat?

„Chci tě znovu vidět,“ zněla jeho odpověď.

Tentokrát jsem to já, kdo hloupě zamrká. Zamračila jsem se. „Proč?“ ptám se znovu.

„Teď cítím úlevu,“ zamumlal.

„Proč?“ ptám se zoufale. Chystala jsem se otočit, když se jeho masivní paže ovinuly kolem mého krku a pevně mě zadržely. Otřásla jsem se na místě. Nohy se mi třásly po tom prudkém fyzickém kontaktu. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Spěšně jsem se snažila od něj odtrhnout, ale jeho železné sevření mi znemožňuje pohyb. Uzamkl mě na místě, jako by jeho prsty byly moje okovy.

A já to nesnáším. Cítím odpor.

„Pusťte mě!“ dožadovala jsem se. „Nesahejte na mě!“

Zagruntuje. „Přestaň se hýbat,“ Viktor zvýší tlak ve svých prstech, ale ne natolik, aby mi to způsobilo nějakou bolest. „A přestaň se ptát proč.“

„Chci vědět, proč na mě čekáte.“

„Prostě jsem potřeboval vidět tu dívku, která mi utíká s čarodějnicí,“ zasyčel to slovo čarodějnice. „Odkud ji znáš? Proč s ní jsi?“

„Proč to potřebujete vědět?“

„To není tvůj problém.“

„Je to můj problém, když se ptáte mě,“ zmítala jsem se na místě. „A mohl byste mě prosím pustit!“

Zavrčí. „Přestaň.“

Okamžitě jsem se zastavila. „Tohle je obtěžování.“

Viktor Mordrake se jen uchechtne. „Opravdu?“

„Držíte mě tu proti mé vůli.“

„Proč jsi tady, Lyro?“ ptá se. Jeho hlas zní měkce a plný zvědavosti. „Proč ses vrátila?“

„Nevím,“ plivla jsem.

Jeho prsty se stiskly a místo strachu jsem pocítila jakousi dychtivost. Nechápu proč. „Jsi tu, aby ses se mnou znovu setkala, Lyro?“

A s úzkostným tušením jsem si uvědomila, že ano, podstatná část mého já je tu proto, abych ho znovu viděla.

Pustil mě a o pár kroků ucouvl.

Nemám tušení, co to je, co mě nutí chtít se vrátit do tohohle hloupého lesa, abych se možná setkala s tím největším Alfou v kraji, a to i tím nejkrutějším, jak říkají zvěsti. Ale je to, jako by jím cloumala nejen tak matoucí zvědavost ohledně mé osoby, ale i já jsem k němu byla přitahována způsobem, kterému ještě nerozumím. Je to podmanivé. On je podmanivý. Nějak mě nutí zapojit se do kontaktu s ním, s těma očima.

Navzdory svému předchozímu jednání udělá krok vpřed. „Musíš mě nutit opakovat se znovu a znovu, Lyro?“

Musí moje jméno říkat pořád dokola a dokola?

Lyra.

Byla to tak triviální věc, mé jméno. Jen čtyři náhodná písmena abecedy používaná k tomu, aby mě oslovili. Jakmile však vyjde z jeho úst, stane se z toho něco naprosto jiného.

Dává mému obyčejnému jménu nový význam.

„Je to velký les. Překročila jsem znovu vaše území?“ Věřím, že jsem se ještě nedostala dovnitř lesa, jako tenkrát. Ale dobrá, nemám tušení, kde jeho území začíná a kde končí.

Jeho oči jsou uhrančivé a nutí mě, abych k nim šla blíž, ale já zůstala stát na svém. Pevně jsem zapřela nohy do země. Viktor stočil hlavu na stranu, jako by něco slyšel. „Ty jsi někoho přivedla?“

Já neslyšela nic, ale jeho super sluch Alfy netypické velikosti by mohl. Pokrčím rameny. „Přišla jsem sama. Možná je to jen náhodný zbloudilý člověk—“

„Nikdo se neodváží jít tak hluboko do lesa.“

„Já to udělala.“

Viktor se usměje, úsměvem ďábla. „A já tě chytil.“

Na tom způsobu, jakým řekl slovo chytil, něco je. Jako že teď, když mě konečně chytil, tak mě nikdy nepustí. Jako bych teď patřila jemu a už mě nikdo jiný nemohl zachránit. Proniká to do mé duše, vysílá mi to mrazení po zádech. Viktor je jiný, než jsem si představovala. Představovala jsem si, že mi zlomí vaz, jakmile se mu znovu dobrovolně nabídnu před očima, aby dokončil to, co udělal mé rodině.

V naprostém šoku stojím naproti němu, on pořád stojí naproti mně, a nic nedělá.

„Tenhle les ještě nikdo nepřežil,“ přiznává. Z jazyka mu pýcha sklouzává, jako by to byla dobrá věc. Obávám se, že můj nedostatek logiky bude nakonec mým koncem. Měla bych se obrátit. Utíkat jako o život. Vyhnout se této katastrofě, která by jednou provždy ukončila odkaz mé rodiny. Místo toho se vyhřívám v tom drobném slunečním paprsku, který klouže skrz vysoké stromy. Spaluje mi kůži a připomíná mi, že jsem stále velmi naživu.

„Co to má znamenat?“

„Někdo se sem potají plíží,“ ukáže Viktor bradou směrem za můj mrazivý zátylek. „Někdo se odvážil tě sledovat.“

„Proč s tím máte takový problém?“

Viktor skryl úsměv na tváři. Raději bych viděla jeho tesáky než ten plíživý malý úsměv, ten způsob, jakým ukazuje jeho zkázu a odhaluje zlo. Ve vzduchu dojde k přesunu. Nějaký zvuk. Křupnutí větvičky. Zkroucené kameny. Zašustění spadaného listí.

A v tom okamžiku se Viktor pohne tak rychle, že mi vítr prosviští vlasy.

Během několika vteřin někoho drží pod krkem.

„Kdo jsi?“ Jed. Čistý jed, jak svírá prsty na krku toho člověka. „Proč ji sleduješ?“

S vykulenýma očima jsem sledovala, jak onen člověk nabývá podoby chlapce. Někdo, koho jsem poznala na prahu tety.

Casper se snažil promluvit, ale jen ze sebe vydal spoustu zakašlání. A slin.

„Proč sleduješ Lyru?“ opakuje Viktor stejným způsobem.

Casper kolem sebe mává rukama.

To Viktora jen rozdivočí. Zavětří vzduch.

Viktor zvedne obočí a nebezpečně blízko se nakloní, čímž odřízne poslední zbytek vzduchu v Casperově těle. „Co tady děláš, čaroději?“