Corbin sklonil hlavu, když to slyšel, a pohled na něj Lyannu nesmírně bolel. Nemohla uvěřit, že tohle je ten muž, na kterého celou tu dobu čekala, její druh, její spřízněná duše… někdo, s kým měla strávit zbytek svého života.

„Bitvy byly hrozné. Nemůžeš to pochopit, když jsi tam nebyla.“ Corbinova čelist ztuhla, když Lyanně vyprávěl, co musel během války snášet. „Byl jsem osamělý a ty jsi tam nebyla.“

„Takže první věc, co tě napadla, bylo najít si jinou ženskou na šoustání?!“ Lyanna zvýšila hlas, jeho ubohé výmluvy ji tak zraňovaly. V podstatě jí řekl, že tu ženu přivedl do jiného stavu jen proto, že nedokázal vydržet sám a neudržel své nádobíčko v kalhotách.

„Lyanno!“ Corbin také zvýšil hlas, ale neměl žádný pádný argument, kterým by její slova vyvrátil. „Ty nechápeš, jak mi je! Ty jsi nebyla ta, kdo bojoval s těmi lykany! Ty nevíš, jaký je to pocit, být každou vteřinu krůček od smrti!“

Lyanně při těch slovech ukápla slza. Ani se za to, co udělal, neomluvil. Snažil se své činy ospravedlnit a chtěl, aby se na to Lyanna podívala z jeho pohledu a pochopila ho.

Ale co ona?!

„Čekala jsem na tebe a snažila se naučit být pro tebe dokonalou lunou, až se vrátíš. Chtěla jsem, abys na mě byl hrdý.“ Lyanna si hrubě otřela slzy z tváří. „Já byla taky osamělá. Chtěla jsem tě mít po svém boku. Každý den i noc jsem se modlila za tvůj bezpečný návrat, abychom mohli být zase spolu. Ani jednou mě nenapadlo, že bych si našla jiného muže, aby zaplnil prázdnotu tvé nepřítomnosti.“

Corbin zatínal zuby. Pohled na Lyannu, která tak hořce plakala, mu působil nesmírnou bolest. Pouto mezi druhy stále fungovalo. Cítil bolest, kterou Lyanna musela snášet, cítil ji ve své krvi; cítil, jak moc své druhé polovině ublížil. Hlas se jí třásl s každou slabikou, protože se jen stěží snažila ovládnout své emoce.

„To je jiné, Lyanno.“ Corbin zavrtěl hlavou. „Nerozumíš tomu. Naše situace byly odlišné.“

Pořád. Pořád se jí neomluvil.

Lyanna zatnula zuby a nevěřícně na Corbina zírala. „Ty ses mi za to, co jsi udělal, ani neomluvil, Corbine. A já si přitom myslela, že je ti mě aspoň trochu líto.“

Corbin vypadal překvapeně, na to vůbec nepomyslel. Byl tak zaneprázdněn vlastní obhajobou a byl tak napjatý, protože věděl, že je v právu ona, že jeho základním instinktem bylo přimět Lyannu, aby ho pochopila.

„Lyanno, já…“ zakoktal se mírně. „Omlouvám se.“

To slovo znělo Lyanně tak lacině, když ho konečně vyslovil. „Není ti to líto, Corbine, nelituješ toho. Tvá slova zní prázdně.“

„Lyanno.“ Corbin udělal krok blíž a pevně ji chytil za ruce. „Lyanno, můžeme z toho najít cestu ven… pořád můžeme být spolu.“

Lyanna zúžila oči. Měla ten vnitřní pocit, který jí říkal, že se jí nebude líbit nic, co teď z Corbinových úst vyjde.

„Jak to myslíš?“

Corbin měl ve tváři složitý výraz, když znovu promluvil. „Pořád můžeme být spolu…“ jen zopakoval, co už řekl, a to Lyanně stačilo.

Odstrčila jeho ruce a probodla ho pohledem. „Jestli si myslíš, že na tuhle cestu přistoupím, tak se víc mýlit nemůžeš,“ řekla přísně přes zaťaté zuby.

A než stačil Corbin cokoli dalšího říct, Lyanna se otočila a utekla od něj. Bránila se hlasitému pláči, zatímco v dálce byla slyšet hlasitá hudba, kde lidé stále oslavovali návrat bojovníků z bitevního pole.

Ale Lyanna v tu chvíli truchlila nad smrtí pouta, které sdílela se svým druhem.

Chtěla Corbina odmítnout, ale její srdce se na ten rozchod ještě necítilo. Nikdy nezažila takovou bolest jako právě teď.

Po zbytek týdne zůstala Lyanna ve své ložnici, téměř nevycházela ven a pokaždé, když ji přišel Corbin navštívit, měla zamčeno.

Jen luna Rowena, alfa Garrick a pár jejích blízkých přátel věděli, co se stalo, zatímco zbytek lidí se podivoval nad tou ženou, která se na Corbina neustále lepila.

„Lyanno, už nebuď smutná…“ promluvila k ní jemně Nessa. Byla to Lyannina blízká přítelkyně, znaly se od malička, ještě ze sirotčince. „Pojďme ven, budeš se cítit lépe, když se zúčastníš oslav.“ Nessa do ní šťouchla a snažila se působit vesele, i když jí bylo Lyanny hrozně líto.

Jak mohl něčí druh udělat něco tak strašného, jako udělal Corbin jí?

„Nechci se cítit lépe, Nesso. Chci zmizet.“ Z jejích krásných očí znovu vyhrkly slzy. Její dlouhé vlasy byly rozcuchané, už několik dní o sebe vůbec nedbala. Vypadala, jako by držela za Corbina smutek, přestože se ten muž v pořádku vrátil ke smečce.

„Nebuď taková, Lyanno. Pojďme se aspoň na chvíli projít, dnes večer se koná večírek na uvítanou pro lidi z lykanské smečky.“

Ano. Lykanská smečka tu měla být nejméně týden, protože jejich vůdce měl podepsat mírovou smlouvu s ostatními pěti alfami.

Těch pět alfů dorazilo včera a teď už se jen čekalo na příjezd lykanského alfy a jeho doprovodu.

V tu chvíli zaklepala na dveře luna Rowena a Nessa otevřela.

„Lyanno. Chci ti ukázat šaty, které si dnes večer vezmeš na ten večírek. Myslím, že ti bude lépe, když se ho zúčastníš.“