OKLAHOMA CITY, OKLAHOMA.

Lékař stál u Kaliiny postele v bílém plášti, s neupravenými šedivými vlasy. V jeho hnědých očích byl výraz, který věstil cokoli, jen ne dobré zprávy.

Kalia na něj beze slova čekala. V žádném případě se nechystala toho muže pobízet, když jí měl sdělit špatnou zprávu. Mohl si klidně dát načas, jak chtěl; jí to bylo jedno.

Konečně otevřel ústa. „Je mi líto, že vám to musím říct, Kalio Vanceová, ale máte koronární onemocnění srdce. Je to velmi komplikované a záludné v tom, že se projevilo až teď, když už je v posledním stádiu. Máme sice léčebné postupy, které vás udrží naživu delší dobu, ale po provedení několika testů se ukázalo, že máte silnou alergii na ty nejdůležitější léky. Vaše srdce nereaguje ani na ostatní metody, ve které jsme doufali.“

„Co tím chcete říct, doktore?“ Kalia vůbec nic nechápala.

Hluboce se nadechl, jako by se připravoval na tu nejhorší část, než znovu promluvil. „Snažím se vysvětlit, že… jste ve velmi obtížné situaci. Srdeční onemocnění jsou velmi složitá. Vaše srdce může kdykoli vypovědět službu. Je mi moc líto, že vám to musím říct, slečno Vanceová, ale zbývají vám tři měsíce života…“

Všechna ostatní slova a zvuky, které následovaly, jí v uších zanikly. Kromě těch, která zapustila kořeny a odmítala odejít.

Tři měsíce…

Tři měsíce… TŘI MĚSÍCE!!!

Zbývají jí tři měsíce života.

O týden později se tato slova stala mantrou v její hlavě, znějící jako odporný tón, který se nemění.

V hluboké noci stála Kalia před oknem své ložnice a dívala se na úplněk, který ovládal noční oblohu a činil ji ještě krásnější na pohled.

O návštěvě lékaře své rodině neřekla. Její ubohá matka by se ubrečela do hrobu dávno předtím, než by její tři měsíce vypršely. A její mladší sestra?

Vivienne by byla naprosto zdrcená. Její šestnáctiletá sestra – o deset let mladší než ona – sice uměla být pořádně vzpurná a otravná, když chtěla, ale byla to také milá dívka, která svou starší sestru nesmírně milovala, i když se to většinu času snažila skrývat. Její otec by byl tak smutný a zlomený. Otec, který si musel půjčit od spousty lidí, aby jí mohl zaplatit školu a další účty.

Její ubohá rodina…

V očích ji zaštípaly slzy, ale usilovně zamrkala, odhodlaná už kvůli tomu neuronit ani slzu. Tři dny po návštěvě nemocnice probrečela v kuse; pak si uvědomila, že pláč nic neřeší, jen ji činí ještě nešťastnější.

A teď byla doma. Kdyby se chovala jinak, bylo by to její rodině velmi podezřelé.

Vždycky byla veselý člověk. Více úsměvů, více laskavosti od života. To bylo vždy její motto a fungovalo jí to. Alespoň dříve. Podle lidí v jejím okolí byl její široký úsměv nakažlivý. Věřila ve štěstí.

Po návštěvě lékaře se vrátila domů, aby strávila víc času s rodinou. Její příjezd byl překvapením, protože rodina věděla, jak tvrdě pracuje jako sekretářka svého šéfa-pitomce v zemědělské firmě a jak bývá zaneprázdněná.

Nejvíc je překvapilo, že dostala měsíc dovolené, jen aby s nimi pobyla, ale i tak z toho měli velkou radost a na její rozhodnutí se nijak nevyptávali.

Její rodina netuší, že jejich nejstarší dcera opustí tento svět ve věku šestadvaceti let, po vší té dřině, kterou vynaložila, aby uspěla.

Zatímco její oči sledovaly měsíc a každou hvězdu kolem něj, ty blikající i ty padající, Kalia učinila rozhodnutí.

Seznam. Napíše si seznam.

Seznam všeho, co chce udělat, než zemře, a všechno na tom seznamu také splní. V žádném případě nebude jen tak sedět a čekat, až si pro ni ta zubatá za tři měsíce – nebo i dřív – přijde.

Zbývalo jí na zemi jen málo času.

Tak ho aspoň pořádně využije.

VLADAŘOVA VĚŽ, VANCORA.

Byl znovu úplněk.

„Ano, ano… oh, ano!!“ Ženský výkřik rozkoše naplnil vzduch, následovaný zvukem prudkého narážení. Pleskání boků o boky bylo tak hlasité, že o tom, co se děje za těmi zavřenými dveřmi, nemohlo být pochyb.

Soren, Varkorův zástupce, stál na stráži několik metrů od obrovského, tyčícího se hradu, který byl královým sídlem, a občas na budovu vrhl ustaraný pohled.

Soren a několik dalších pum střežili královo sídlo během nocí za úplňku, protože ostatní stráže, kteří byli členy lykanské smečky, podlehli moci měsíce.

Pro běžné lidi to byla jen další krásná noc se zářícím měsícem obklopeným třpytivými hvězdami. Ve Vancoře – a zejména v lykanské smečce – to bylo všechno a ještě mnohem víc.

Čas lovu a páření. Čas, kdy lykani neměli žádnou kontrolu a podléhali základním potřebám svého zvířete.

Někteří lovili.

Někteří se pářili.

Zejména se pářili.

Vlk převzal vládu, chtěl být nasycen – chtěl se pářit se samicemi. Chtěl brát. Chtěl dominovat.

Mocný řev proťal vzduch, když Varkor dosáhl vrcholu rozkoše a bolesti – znovu – následován křikem ženy prožívající jen čistou slast. To bylo páté kolo dlouhého, žhavého sexu, poznamenal si Soren v duchu.

Skončí to tady?

Odpověď dostal, když se vzduchem znovu začal nést zvuk narážejících boků. Tentokrát ještě silnější než předtím, a on nebyl překvapen.

Lykani byli během úplňku nenasytní. Partnery pro úplněk si vybírali osobně, takové, kteří se jim vyrovnali silou v bitvách i chutí.

Nejsilnější omega ze všech omeg – lykanských samic – připadla vždy Varkorovi, králi Vancory, dříve než si ostatní nespárovaní alfové vybrali své a po nich ostatní lykanští muži.

Spárovaní členové lykanské smečky si žádného partnera pro úplněk vybírat nemuseli. To byla jejich výhoda.

Členové lykanské smečky se páří jednou za život. Když se spárují, je to navždy.

Snem každého lykana bylo najít svou družku. Ženu stvořenou přímo pro něj, která mu bude patřit navždy. Bohužel najít družku nebylo nikdy snadné – někteří muži dosáhli stáří, aniž by svou vyvolenou ženu potkali.

„Aaah! Oooooh! Yeeeah!“ Křik omegy přiměl Sorena znovu pohlédnout k Varkorově věži. Netrvalo dlouho a tyto výkřiky se změní v prosby. Prosby o zastavení. Prosby z vyčerpání. Prosby, které vždy zůstanou nevyslyšeny.

Po více než deseti letech služby Varkorovi se Soren naučil, že bez ohledu na to, jak silná omega byla, nemohla se Varkorovu sexuálnímu hladu pod vlivem úplňku rovnat.

Bez ohledu na to, kolik žen se mu podbízelo a prakticky ho prosilo, aby je vzal do postele, při páření s ním se vždy dostaly do bodu, kdy byly vyčerpané a prosily ho, aby přestal.

Jejich alfa král byl tak nenasytný. Žádná žena ho za úplňku nedokázala uspokojit.

Soren občas uvažoval, jak bude vypadat Varkorova družka. Jistě to bude muset být někdo výjimečný, ne člověk. Žádný člověk by alfa krále nezvládl.

Z jakého druhu by pocházela?

Co by na ní bylo tak zvláštního?

A tady byla ta zásadní otázka: Dokázala by jejich alfu zvládnout?

Jaká by to musela být žena, aby byla stvořena pro muže, jako je Varkor?

Jak silná by musela být pro muže tak mocného, jako je Varkor?

Další hluboké vytí roztříštilo vzduch, následované pronikavým výkřikem.

Poté začaly prosby.

O několik hodin později, v časných ranních hodinách, úplněk z oblohy zmizel.

Zmizení měsíce následovalo mocné vytí uvolnění mocného alfa lykana a hlasitý řev pumy.

Poté nastalo požehnané ticho.

To vše od muže, který netoužil po družce. Ani po dítěti.

To vše od muže, který měl sílu mnoha mužů. A mnohem víc.