Varkor Davorian Valerius neměl nejmenší zájem věnovat té ženě pozornost. Bylo mu úplně jedno, co je zač. Jakmile však zaslechl její křik, oba jeho instinkty, vlčí i pumí, se probudily současně a donutily ho vycenit zuby.

Už dávno se shodli na tom, že neměňavci opovrhují. Tak proč ho dokázala tak vyvést z míry?

Snažil se to ignorovat, ale jeho citlivý sluch se náhle naladil spíše na zvuky vycházející z koupelny než na hlasitou hudbu v klubu. Slyšel její tlumený křik i téměř neslyšné zvuky jejího zápasu. Vlk byl čím dál neklidnější, což přenášel i na něj.

Nyní prošel dveřmi, jediným zatlačením bez námahy vylomil zámek a zavřel za sebou. Upřel pohled na rváče, kteří dívku drželi.

„Nech nás se bavit, chlape. My ji našli první,“ řekl mu odvážně ten, který ji přišpendlil k zemi. Těžce polkl a s nadějí dodal: „Můžeš se přidat, jestli si z ní chceš taky kousek urvat.“

Její zachránce to neohromilo. Kalia si odfrkla, když si všimla opovržení ve tváři toho hromotluka při slovech toho „ne-tak-úplně-vytáhlého“ chlápka. Bylo by to komické, kdyby v nebezpečí nebyla ona sama.

„Jděte od ní pryč a ušetřete mě o čas, který nemám,“ zavrčel zachránce; očividně to byl muž, který se nerad opakoval.

Vytahovákův obličej ovládla místo chtíče zlost. „Co si sakra myslíš, že jsi zač, že sem tak vtrhneš a—“

Zachránce se sehnul, jednou rukou ho zvedl – i s tím jeho odhaleným náčiním – a odhodil ho stranou.

Nedalo se to popsat jinak. Zvedl ho stejně snadno jako lžíci a mrštil jím přes celou místnost; Vytahovák dopadl s ranou přímo na záchodové prkýnko.

Kalii spadla čelist. A nebyla sama; i „ne-tak-úplně-vytáhlému“ zůstala pusa dokořán a oči mu lezly z důlků.

Ale další krok toho muže ukázal, jak moc byl nerozumný. Místo aby utekl, pustil ji, vytáhl z kapsy nůž a s válečným pokřikem, který prořízl vzduch, se vrhl na jejího zachránce.

Strhla se rvačka.

Uprostřed té vřavy se Kalii podařilo zvednout se z podlahy. Právě když začala nabírat sílu, k nohám jí spadl prsten. Na několik sekund ztuhla a zírala na něj.

Na první pohled nevypadal jako obyčejný šperk. Byl nádherný, zlatavý a zářil.

Sakra, ten lesk ji úplně uhranul. Svět kolem ní vybledl, zvuky utichly a ona se náhle cítila sama v tichém světě, kde tento šperk zářil a žadonil, aby si ho vzala.

Tak se sehnula, zvedla ho a strčila si ho do košíčku podprsenky. Dala ho do zastavárny a z těch peněz zaplatí účty za lékaře! Tomu jejímu k ničemu útočníkovi to patří.

Buch! Ten hlasitý zvuk roztříštil její snění a ona vzhlédla právě včas, aby viděla, jak její zachránce mrštil „ne-tak-úplně-vytáhlým“ směrem k záchodu. Dopadl přímo na Vytahováka a definitivně vyrazil dech tomu už tak zřízenému chlapovi.

Oba upadli do bezvědomí. Rozhostilo se ticho.

Pak se zachránce otočil a probodl ji pohledem.

„Ups!“ Couvla před ním. Ten muž zjevně nebyl nadšený z toho, že musel hrát jejího rytíře v lesklé zbroji. Popravdě to vypadalo, že by nejraději zmlátil i ji.

„Nechci tu být,“ procedil mezi zuby.

„Hele, já tě tu nedržím,“ zamumlala a pletl se jí jazyk. Proč se jí pletl jazyk? „Moc ti děkuju, že jsi mi zachránil život.“

„Vyhýbej se problémům,“ přikázal jí. „S takovým obličejem a tělem by ses měla snažit potížím předcházet, ženská.“

„Ano, můj osobní Pane a Spasiteli,“ zahučela a udělala hlubokou poklonu celou horní polovinou těla. „Budu si to pamatovat, až se vrátíš do svého ráje.“

Zvedla hlavu, podívala se mu do tváře a cukla sebou. Rozhodně ho to nepobavilo. Sakra, má ten chlap vůbec smysl pro humor? Tvářil se tak temně a hrozivě, jak nikoho v životě neviděla. Zvedl se jí žaludek. „Hm, myslím, že budu zvracet.“

Otočil se ke dveřím a začal odcházet.

Prudce se otočila s úmyslem dojít k umyvadlu a odevzdat tam své margarity, ale jakmile udělala krok vpřed, pravá noha se jí podvrtla.

„Au!“ dopadla tvrdě na podlahu a chytila se za kotník. „Podvrtla jsem si kotník! Bolí to jako čertovy koule! Do prdele!“ Její výkřik naplnil koupelnu.

Zachránce se otočil a znovu na ni upřel ten vražedný pohled. Nic neřekl, nic neudělal, jen si založil ruce na prsou a pozoroval ji, jak kňučí a drží si zraněnou nohu. Zlomyslný zachránce.

Opakovaně se jí zvedal žaludek, nemohla to ovládat. Při dalším návalu trhla hlavou doleva a vyzvracela se. Vzduch naplnily zvuky dávení a zvracení.

Kalia sebou trhla, když ucítila na zádech silnou ruku, i když se neobtěžovala otočit, aby zjistila, komu patří.

„Klid. Čím víc se ten chlast snažíš udržet v sobě, tím víc tě to bude pálit v hrudi. Zůstaň v klidu a nechej to jít,“ instruoval ji známý hluboký hlas.

V tu chvíli Kalia neměla jinou možnost. Čím víc se dávila, tím víc ji začínala bolet hruď, a tak zavřela oči a poslechla jeho radu.

O několik minut později se začala cítit lépe a pohlédla na něj. „Moc ti děkuju za...“

Zachránce odtáhl ruku, vstal a otočil se ke dveřím.

Impulzivně ho chytila za sako. „Prosím, neodcházej. Myslím, že mi něco hodili do pití. Cítím se každou minutou víc opilá.“

„To se mě netýká, ženská,“ odsekl jeho klidný, ale podrážděný hlas.

„Prosím, pomoz mi. Nenechávej mě tu samotnou, prosím tě,“ žadonila a křečovitě se držela jeho saka. Dobře věděla, že ji nenávidí, ale on byl její nejlepší šancí, jak se odsud dostat bez úhony. „Nemůžeš mě tu takhle nechat. Mohlo by se mi stát něco hrozného. Mohli by mě i zabít a pak by tě na svědomí tížila moje krev—“

„Nic nebude tížit mé svědomí. Takovými věcmi se nezabývám,“ prohlásil věcně. Jediným prudkým pohybem těla se jí vyškubl.

S každým krokem, který udělal ke dveřím, Kalia dál volala o pomoc.

Neohlédl se.

••••••••••

O několik minut později se z klubu vynořila mohutná postava nesoucí ženu v téměř bezvědomí, která hlasitě a nepříjemně prozpěvovala nesmysly. Rozmachovala rukama a culila se, jako by jí patřil svět.

„Oblohaaaaa nade mnouuuuuu je mooooc krrrrsnááááá!!! Úplněěěěěk na měěěěě čumííííí!!!“ zpívala.

„Není noc úplňku. Úplněk jen tak nebude, ženská,“ pokáral ji a kráčel temnou mýtinou s ostrým zrakem vlka.

Varkor Davorian Valerius neshledával na tomto zážitku nic zábavného.

Skutečně tu ženu opustil a vrátil se na své místo, aby počkal na Sorena, ale jeho druhé polovičky byly neklidné – zejména vlk – a to zase zneklidňovalo jeho.

Nenáviděl, když s ním jeho druhé já nesouhlasila. Koneckonců se už dávno kolektivně shodli, že neměňavce v oblibě nemají.

„Řekyyyy tečouuuuu přímoooo přede mnouuuuu. Vidím na dnooooo oceánuuuuu! Je to tam temnéééé a zléééé—“

„Buď zticha, ženská,“ zasténal podrážděně.

„Vidím lesíííík přímoooo pod noseeeem. Je divokýýýý! Ó, já chci být divokáááá!!!!!“

Nejlepší bylo ji ignorovat a jít dál. Nechá ji v nejbližším hotelu a půjde si po svých. Ta žena ho z mnoha důvodů znervózňovala, ale hlavně proto, že puma byla v její blízkosti neobvykle tichá a jeho vlk vyzařoval pocit uspokojení. A to i přesto, že na ní jako druhá kůže lpěl silný pach alkoholu a smrti.

Puma byla v přítomnosti alkoholu vždycky rozrušená a vlk nebyl nejšťastnější, když ucítil pach smrti, pokud to nebyla smrt, kterou způsobil on sám.

Tak proč na něj neútočili a nenutili ho tu ženu pustit a jít pryč?

Pokračoval v chůzi, zatímco ona zpívala, až došel k velkému hotelu a vstoupil do haly. Jakmile ho spatřili, převládajícím pachem, který vycházel z většiny neměňavců i některých dospělých měňavců, byl strach; byl na to zvyklý.

Proto ani nemrkl, když se strach mezi dvaceti lidmi v hale stal hmatatelným. Místo toho přistoupil k pultu a požádal o pokoj.

Všichni se s obavami dívali na opilou ženu v jeho náručí a on mohl prakticky slyšet jejich myšlenky. Věřili, že ji unesl.

Bylo mu to jedno. Jejich názory byly jejich věc. Dokud mu nepřekáželi, nevšímal si jich.

Žena se zdála stejně lhostejná a pokračovala ve zpěvu svých „písní“ bez melodie ještě hlasitěji.

Jakmile dostal klíč od pokoje, otočil se a zamířil k výtahu. V ložnici vešel dovnitř a hodil ženu na postel.

„Vidím brányyyyy pekla...“ hlasitě se jí zvedl žaludek, „...anděléééé jsou šťastníííí!!!“