NOČNÍ KLUB LAVO, NEW YORK

O týden později Kalia vstoupila do nočního klubu. Podnik byl plný svůdně vypadajících tanečnic, krásných a spoře oděných. Někteří muži se smáli a tančili s nimi, zatímco jiní do sebe u baru kopali panáky.

Vzduch naplňoval lehký kouř, vytvářející snový opar, a světelné body podobné hvězdám osvětlovaly zatemněný klub v pomalých, krouživých pohybech.

Koutkem oka Kalia zahlédla jiskřivý záblesk napnutého mužského zadku, který se v rytmu srážel s boky extatické ženy. Kalia zavrtěla hlavou. Tyhle ženy, co se prostě v klubu ohnou a mají sex, jak to sakra dokážou s takovou bezstarostností?

Chce sice divočinu, ale ne až takovou.

Posledních pár dní bylo pro Kalii vzrušujících. Usmála se, když přistoupila k baru a vzpomínala na čas strávený v zábavním parku. Překonání celoživotního strachu z výšek na horské dráze pro ni bylo triumfálním okamžikem.

„Jen margaritu,“ odpověděla Kalia mladé blonďaté barmance, která se na ni zdvořile usmála. „Možná přidejte trochu mixu a trochu tequily,“ dodala, i když se nechtěla úplně opít. Cítit se uvolněně ale nebyl špatný nápad.

Když se připoutala na horskou dráhu, bylo to ze začátku těžké. Jakmile však stiskla ruku cizince vedle sebe, začala si jízdu užívat. Většinu cesty sice prokřičela, ale s lehkým úsměvem na rtech.

Nakonec svůj strach porazila a na horské dráze jela několikrát za sebou; cítila se vítězně a nabitá energií, když si ze svého seznamu úkolů odškrtla „Překonat celoživotní strach“.

Do rána měla v plánu odškrtnout další dvě položky ze seznamu: „Jít do klubu“ a „Mít sex na jednu noc s naprostým cizincem“.

Na druhém konci klubu seděl v ústraní na pohovce muž a zvolna usrkával vodku. Vlk v něm si ten nápoj užíval, ale puma s nimi nesouhlasila. Ne že by na něj alkohol někdy měl nějaký vliv.

Varkor Davorian Valerius trpělivě čekal, až se k němu připojí Soren, a klidně pozoroval okolí. Viděl ji vcházet – ženu, která upoutala pozornost mnoha mužů v klubu, aniž by si toho byla vědoma.

Zatímco usrkávala svůj drink a občas se pro sebe usmála, všechny oči sledovaly každý její pohyb. A proč by také ne? Ta žena vypadala jako ztělesněný sex.

Oblečená v upnutých, provokativních černých šatech bez ramínek, které zvýrazňovaly její tvarované tělo, vypadala úchvatně. Se svými podmanivými rysy – oválnýma hnědýma očima, lákavými ústy ve tvaru luku a sametově černým obočím, které vrhalo stín pod její oči, kdykoli pozvedla sklenici – byla nepopiratelně okouzlující.

Přidejte k tomu světle plavé vlasy, které jí splývaly přes ramena, a dostanete chodící, dýchající umělecké dílo.

Ne že by to pro Varkora bylo důležité. Neměl v úmyslu se s lidmi v klubu nijak zaplétat, a už vůbec ne se ženou.

Odvratio pohled. Nepřítomně si pohrával s velkým, třpytivým diamantovým prstenem na prostředníčku, než ho sundal a zasunul do zadní kapsy. Prsten měl pro něj nesmírnou hodnotu a nechtěl přitahovat pozornost lidských zlodějů.

Jeho oči skenovaly parket, sledovaly pohyby těl, zatímco podrážděně upil další lok svého pití. Co to tomu Sorenovi tak trvá?

Od svého příjezdu do New Yorku v posledních několika dnech byl plně vytížen prací ve své společnosti, kdy s Kordem, členy jeho smečky a Sorenem vyvíjeli obchodní strategie. Jejich tvrdá práce a probdělé noci konečně přinášely ovoce v podobě lepších prodejů nových hnojiv. Ale cítil se vyčerpaný.

Do nočního klubu se přišel uvolnit, zatímco čekal, až Soren vyzvedne zbývající dokumenty od Korda a připojí se k němu. Potřebovali prodiskutovat své plány a rozhodnout, kdy odcestují do Oklahomy.

Silná kombinace pachů – sexu, pití a parfémů – v uzavřeném prostoru klubu mu útočila na nos, takže bylo obtížné vycítit, zda je Soren blízko, či nikoli. Bylo mu to nepříjemné.

Černá paruka, kterou měl Varkor na sobě, aby skryl svou neobvyklou barvu vlasů, jeho nepohodlí jen zvyšovala.

Bezděky se jeho pohled vrátil k té ženě. Přistoupili k ní dva muži. Podle toho, jak jejich úsměvy postupně vadly, je musela odmítnout. A to slušně, soudě podle toho, že jí úsměv zůstal na tváři.

Pak vstala, mírně zavrávorala a zamířila k toaletám – pokud hádal správně.

Jakmile zmizela za dveřmi toalet, oba muži si vyměnili pohled plný nekalých úmyslů. Následovali ji.

Není to jeho věc. Odvrátil pohled.

•••••••••••.

„Proč do sebe leješ tři margarity, když je evidentně nezvládáš, ty idiote?“ kárala Kalia svůj odraz v zrcadle.

Necítila se úplně opilá, takříkajíc – pořád dokázala jít stabilně na vysokých podpatcích, což bylo plus, ne? – ale uvnitř se cítila neobvykle uvolněně.

Když se narovnala do své plné výšky, která nebyla nijak závratná, zapotácela se. Dobře, možná byla trochu opilá. Po umytí rukou si vzala kabelku, otočila se ke dveřím a… ajaj.

Ti samí muži, kteří k ní před chvílí přistoupili, jí teď blokovali východ. Nebyly tohle náhodou ženské záchody?

Byla si jistá, že na dveřích bylo jasně napsáno „ženy“, tak co tu dělají tihle zástupci pohlaví, které zradilo Ježíše?

Nezáleželo na tom. Vyšla směrem k nim a ke dveřím, ale jeden z nich jí zastoupil cestu a zabránil jí v odchodu.

„S dovolením, blokujete východ,“ oslovila toho vyzáblého před sebou. Ten druhý, o něco méně vyzáblý, se otočil a otočil zámkem.

„Rádi bychom s vámi strávili nějaký čas, pokud vám to nevadí, andílku.“

Odfrkla si: „Promiňte kluci, anděl ještě nejsem, ale budu jím během příštích dvou měsíců, až vystoupám nahoru.“ Ukázala ukazováčkem k nebi. „Tedy POKUD se tam nahoru dostanu.“ Dostane se opravdu do nebe? „Své peníze bych na to nevsadila. Zvlášť když si chci své poslední dny tady užít naplno.“ Vykouzlila zářivý úsměv a odhalila své bílé zuby.

Zmateně se na sebe podívali a pak se otočili zpět k ní. „Když prostě budeš souhlasit, že si tu s námi pohraješ, uděláme ti to moc hezké,“ řekl ten ne-tak-vyzáblý, olízl si rty a mlsně se jí zadíval na prsa.

„Mám dovoleno tuhle velmi velkorysou nabídku odmítnout?“ v duchu se snažila vybavit si všechny triky sebeobrany a taekwondo pohyby, které se naučila před osmi lety od svého trenéra, ale její zamlžená hlava byla příliš pomalá. Zatracené margarity.

Začali se k ní stahovat a výhružně k ní kráčeli. „Obávám se, že nemáš, andílku,“ řekl jeden z nich.

Když se po ní natáhla první ruka, podařilo se jí ji zachytit a… křup!! Vzduchem se ozval zvuk lámané kosti.

„Aaaaaah! Ona mi zlomila ruku!“ zakřičel ten vyzáblý bolestí a držel si zraněnou končetinu.

Ten druhý na ni zavrčel: „Aha, tak ty jsi bojovnice, mladá dámo. No, uvidíme, co s tím uděláme.“

Chytil ji za obě paže a zkroutil je, snažil se ji zpacifikovat, ale ona bojovala ze všech sil. Zvedla nohy a vší silou mu dupla na botu, čímž ho přiměla zařvat bolestí a na okamžik ji pustit.

Pokusila se utéct, ale ten hubený ji popadl za vlasy – sakra, její nejslabší místo! – a škubl. Musela s vyjeknutím ustoupit, aby jí vlasy nevytrhl i s kořeny. „Teď tě mám! Dám ti lekci, na kterou do smrti nezapomeneš!“ Svou zavrčenou hrozbu zakončil tvrdou fackou na její tvář.

Kalii na okamžik zalehlo v uších a neslyšela vůbec nic. Také se jí zatočila hlava… v kombinaci s opilostí ztratila sílu a padla mu přímo do náruče. Ten druhý se vzpamatoval natolik, že ji znovu popadl za ruce a tentokrát ji úplně znehybnil.

„Teď tě mám, ty mrcho!“ vyštěkl ten ne-tak-vyzáblý, přitiskl jí ruce do svého zpoceného podpaží a paží jí bránil v pohybu. Pak ji chytil za prsa a stiskl tak silně, že se jí z hrdla vydral hlasitý výkřik.

Začala křičet o pomoc, jak nejhlasitěji dovedla, a kroutila se, aby unikla jejich odporným rukám. Křičet se jí podařilo jen pár sekund, než jí ten hubený zakryl ústa dlaní a účinně ji umlčel.

Volnou rukou vytáhl z kapsy kapesník a uvázal jí ho přes ústa. „Tohle tě rozhodně umlčí víc,“ řekl zadýchaně ze všeho toho zápasení.

„Jak budeme pokračovat?“ zeptal se jeho kamarád.

„Půjdu první, když ji držíš za ruce i nohy. Polož ji na zem. Za pár minut bude úplně mimo a bude pro nás sexy, ale do té doby to nevydržím,“ řekl a už si rozepínal kalhoty.

Na tom kapesníku přitisknutém k jejím rtům rozhodně něco je, pomyslela si Kalia s děsem. Začínala se cítit ještě víc uvolněná než předtím.

Dál bojovala, jak nejlépe dovedla, zatímco ji ten druhý pokládal na podlahu toalety a stále jí držel důležité části těla.

Náhle se dveře rozletěly.

Na okamžik si myslela, že má halucinace – ostatně slyšela je zamykat – ale když se jí podařilo mírně se pohnout na stranu a podívat se…

U dveří stál muž. Ne, „nestál“. On ty dveře vyplňoval. Byl to vůbec člověk?

Byl obrovský. Ne tlustý, ale stylem „zabíjím lidi a jejich kosti si dávám k snídani“. Měl neusměvavou, velmi pohlednou tvář – pokud jí její opilé oči nelhaly – svaly jako kulturista, černé vlasy a paže jako kmeny stromů.

Nebeská-dobroto!

Jediná věc, která křičela „sem nepatřím!“, byl jeho černý oblek – prostě se k němu nehodil. Vypadal, jako by se ho snažil zkrotit, ale žalostně selhával. Ten muž byl definicí slova „děsivý“.

„Kdo jsi sakra ty!?“ lankyho hlas se třásl.

Jo, tak to nebyla jen její opilost. Ten muž byl nepochybně děsivý, když takhle zapůsobil na její útočníky.

Když promluvil, byl to ten nejhlubší a nejautoritativnější hlas, jaký kdy slyšela. „Jděte od té ženy pryč. Nechci tu být, tak neztrácejte můj čas.“