Měsíc prosycuje vrcholky stromů, dokud jeho stříbrné světlo pomalu a hustě nezačne krvácet na ostrůvky měkké trávy. Je to tichá noc v lese a dokonce ani vítr v ní nešeptá. Není slyšet žádné šustění drobných zvířat pobíhajících ve tmě, prchajících před hrozbami noci. Žádné listí šumící ve větru, žádné tiché peří vzlétající k obloze, žádné houkání sov, jen naprosté a úplné ticho. A pak, tichý dusot. A další. A ještě dva. Tiché dunění měkkých tlap na trávě, rytmické a plynulé, jako dvojice tlukoucích srdcí, která tříští ticho a zaplavují noc.

Kroky jsou měkké a opatrné, metodické a jisté. Jedny jsou těžší než ty druhé: samec a samice, klusající ve stínech. Přejdou přes kaluž měsíčního svitu mezi stromy a na zlomek vteřiny je jejich přítomnost odhalena: Dva vlci. Stříbrná srst se leskne v měsíčním světle, jejich oči modře září chladným odhodláním, jejich čumáky větřící vzduch jsou jediným nástrojem, který si nesou k orientaci ve tmě. A pak jsou pryč, zpět ve stínech.

Jak vlci postupují tmou, pach lesa se začíná měnit. Známá vůně borovic, dubů a javorů se mísí s jemným pachem spáleného dřeva. Oheň, pomyslí si samice a zastaví se, dívajíc se na samce. On nabídne rychlé kývnutí na souhlas. On to ví. Samice se zhluboka nadechne nosem a vychutnává si vzduch. Většina nočních lesních tvorů se skrývá ve svých norách a ona je cítí. Někteří jsou pod zemí, jiní se skrývají na stromech, pár pod kameny. Když se soustředí, dokáže vnímat jejich pach, slyšet tlukot jejich srdcí, vpadnout do jejich úkrytů, zlámat jim vazy, sežrat je celé. Ale kvůli tomu tu dnes v noci ona a její bratr nejsou. Dnes v noci těmto tvorům z jejich strany žádné nebezpečí nehrozí.

Vlčí samec se zastaví na okraji mýtiny. Podívá se na samici a ta k němu dokluše. Znovu se zhluboka nadechne a pomalu vychutnává vzduch. Člověk, pomyslí si, a jakmile jí to slovo proběhne myslí, z hrdla jí unikne tiché a pomalé zavrčení a srst na zátylku se jí zježí. Samec se o ni otře čenichem a ona se uvolní. Ona to ví. On je také nenávidí. Vymění si pohledy a ona otočí hlavu na východ, tam, odkud cítí oheň. Samec přikývne. Začnou klusat rychleji za pachem.

Byly doby, kdy by oba utíkali přesně opačným směrem, než odkud ten pach vycházel. Doby, kdy pach ohně a popela v noci předznamenával jen smrt, bolest a záhubu. Doby, kdy oheň měnil všechny jejich noční můry ve skutečnost. Už ne. Po všech těch letech, po vší té bolesti, ztrátách a veškeré té krvi nebyl pach hořícího dřeva a lidského masa ničím jiným než zvěstovatelem spravedlnosti.

Noc je chladná a oni vidí svůj vlastní dech. Čím silnější je pach ohně a lidského masa, tím rychlejší je jejich tempo. Čím rychleji běží, tím větší doušky mrazivého vzduchu polyká a tím víc se cítí naživu. Teď už běží plnou rychlostí, samec má co dělat, aby jí stačil. Připomíná jí to jejich dětství, tam doma, když s nimi rodiče dováděli v lese a oni se cítili v bezpečí. Vždycky v bezpečí. V dobách předtím, než zjistila, co znamená oheň a střelný prach. Přestaň s tím, řekne si. Nemysli, radši běž. Jejich kroky jsou tak rychlé, že to zní, jako by tlukot srdce lesa tvořilo tisíc koní, a ten se zrychluje, jak se ženou, aby dosáhli tábora.

Náhle se samec zastaví. Podívá se směrem k pahorku zalitému měsíčním světlem. Samice tiše zavrčí, jako by s ním nesouhlasila, ale samec dál hledí na pahorek. Nakonec samice hlasitě odfoukne a přikývne. Samec zamíří k pahorku a ona ho následuje.

Jakmile dorazí na vrchol pahorku, měsíc je plně odhalí. Samice si povzdychne, když ucítí, jak ji to měkké světlo sytí. Posiluje její smysly, její odhodlání, a ano, i její zuřivost. Sleduje samcův pohled. Tábor je pod nimi, ne více než tisíc kroků od úpatí pahorku. Je obklopen hustými stromy. Samec se na ni podívá. Ona přikývne a oba se řítí dolů z pahorku. On má co dělat, aby ji dohonil. Jejich kroky, dříve rytmické a uspořádané, jsou teď uspěchané a namátkové.

Vlci se skrývají ve stínech stromů. Jejich šedá srst, kdysi stříbrná a lesknoucí se v měsíčním svitu, jim teď pomáhá proměnit se ve tmě v duchy. Samec zklidní dech a samice ho napodobí. Musí počkat. Potřebují zhodnotit situaci. Prostudovat terén. Kalkulovat. Samice vede cestu k okraji stromů. Mírná změna větru přináší nové pachy; cítí zkvašené obilí, to, čemu tito muži říkají pivo. Vzduch je plný zbytků ohořelého zvířecího masa, zaschlé krve a čerstvé krve jejich vlastního druhu. Poslední poryv větru přináší definitivní důkaz: střelný prach. Lovci, pomyslí si samice a začne znovu vrčet. Samec k ní přistoupí a položí jí na rameno měkkou tlapu. Otočí se na něj a vycení zuby. On na oplátku zavrčí. Ona se stáhne.

Samec se rozběhne k nejhustší části stromů a ona zamíří opačným směrem. Stále ho cítí a přesně ví, kde je, nedaleko od ní, na opačné straně tábora, kde pomalu krouží ve tmě. Sama začne obcházet perimetr. Hlasy mužů trhají noční ticho. Smějí se a mluví o svých dnešních úlovcích.

„Jeho hlavu si pověsím na zeď vedle ostatních trofejí,“ říká jeden.

„Hej, podej mi pivo,“ odpovídá nejmladší ze skupiny.

„Je moc mladej,“ oponuje první lovec.

„Je to klukův první lov, chlape, nech ho se napít.“

Děti. Teď už vodí své děti, aby se podílely na tomhle zvěrstvu, pomyslí si a zaskřípe zuby. Zrůdy. Vytvářejí další zrůdy. Nutkání zasáhnout je silné, ale ona ví, že ještě nenadešel čas.

„Bavil ses, mladej, co?“ říká muž a podává mladíkovi láhev. Chlapec si ji vezme a usrkne.

„Pij to jako chlap, hochu. Tohle byl tvůj první úlovek!“ říká muž, který chlapci podal pivo, a plácne ho po rameni. Muži se začnou smát a vyprávět historky o jiných dobrodružstvích, jiných lovech. Jiných masakrech.

Podívá se na tábor a uvědomí si, že je tam víc stanů, než kolik mužů popíjí. Musí spát, doufejme, že opilí. Obchází tábor, počítá každý svůj krok a měří tak jeho velikost. Vidí samce, jak stojí naproti ní. Slyšel je také? Slyšel je, jak se veselí a oslavují masakr vlků, jejich vlastního druhu?

„Takže, nějaký plány, až se vrátíme do města, mladej?“ ptá se mladíka další dospělý muž. „S tím úlovkem, co jsi dneska v noci skolil, uděláš na pár dam dojem,“ směje se muž a plácne kluka po rameni tak silně, že se předkloní a málem upustí pivo. Kluk se usměje, pořádně si přihne ze své láhve a pokrčí rameny. Muži dál pijí pivo a slaví své úlovky. Všichni ho ujišťují, že i on bude mít jednoho dne jizvy jako oni, a k tomu skvělé historky.

Spočítá muže, kteří popíjejí kolem ohně. Je jich šest, včetně toho chlapce. Spočítá stany: osmnáct. To znamená, že zbývá velký počet lovců, o kterých neví. Jsou opilí a spí, nebo jsou to ten typ lovců, kteří si rádi udržují bystré smysly a jdou spát dřív, než začne všechen ten nesmysl s pitím?

Vidí vlčího samce, svého bratra, jak k ní ve stínech tiše přichází. Podívá se na něj a on na ni přikývne. Je čas, uvědomí si. Otře se čenichem o bratra a zaboří mu tvář do ucha. Buď opatrný, modlí se – ke komu? Není si jistá, ale dělá to pokaždé: Buď opatrný.

Její bratr vstoupí do světla. Muži jsou příliš opilí, než aby si ho všimli. Pijí a vyprávějí si historky o svých úlovcích a ani se neobtěžují rozhlédnout po tom, co se děje za světelným kruhem jejich ohně.

Využije telepatického pouta mezi ní a jejím bratrem: Brzy bude ráno. Musíme zaútočit.

Přikývne. Použijeme slunce proti nim, odpoví jí v hlavě bratrův hlas.

Jako vždycky, pomyslí si a ušklíbne se.

Vidí, jak se bratrovy zadní nohy napnou. Je připravený vyrazit do sprintu a těsně předtím, než tak učiní, šlápne na tlustou větev, což způsobí ohlušující prasknutí, které se rozlehne nocí. Rozběhne se opačným směrem tak rychle, že ona sotva rozezná šedou šmouhu. Pak se vše odehraje v mžiku: muži se všichni podívají směrem k tomu zvuku, jeden z nich zašeptá: „Co to k—“ a to je její povel vstoupit do světla.

Bezhlavě se vrhne do vřavy. Její zuby a drápy se pohybují samy od sebe a jediné, co může dělat, je poslouchat. Poslouchá křik lovců do noci. Jeden z mužů ve stanu vyjde ven se zbraní. Namíří na ni, ale přesně v ten okamžik uvidí svého bratra, jak se vynoří ze stínů a na muže se vrhne. Puška padá na zem, zatímco se kolem ní pomalu hromadí mužova krev. Její bratr je pryč, míří k dalšímu stanu. Muži se rozprchnou a dychtivě se natahují po svých zbraních. Křičí a rozbíhají se po táboře. Zatímco oheň dohasíná a tma pohlcuje tábor, lesem se rozléhá křik lovců a výstřely.