Pohled Cassie

Vermont

Před devíti lety

Na tenhle čokoládový dort jsem čekala celé týdny. Ne, měsíce. Ne, celý rok, od našich posledních narozenin. Čokoládový dort od Maman je měkký, nadýchaný a potažený tou nejlahodnější, naprosto dokonalou vrstvou sladké krémové čokoládové polevy, a je to moje nejoblíbenější jídlo na celém světě. Když dojíme večeři, trvá celou věčnost, než se rozhodneme, který kousek je ten nejlepší, a Ronan mi ho šlohne přímo před nosem, ještě než stihnu vůbec ochutnat!

„Já tě dostanu!“ zavrčím na něj.

„Jé, podívejte, jak se třesu, tak strašně se bojím! Jde po mně velký zlý vlk.“ Pak se zastaví a přejede si mě pohledem. „Ne, počkat. Jde po mně holka, ne vlk,“ prohodí, zatímco zaboří svůj špinavý ukazováček do čokoládové polevy. Do mojí čokoládové polevy.

„Vrať mi můj dort,“ zavrčím na něj znovu.

Zasměje se. „Tak mě donuť,“ rýpne si a nabere si na prst další porci polevy.

„Maman, vzal mi můj dort! A jí moji polevu, a to je ta nejlepší část. Maman!“ stěžuju si, ale Maman jenom zakroutí hlavou a směje se.

„Ronane, rozděl se o dort se sestrou,“ řekne Papa, aniž by se na nás podíval.

Počkám si, až se bratr otočí, aby se mohl dohadovat s Papou, a chopím se příležitosti. Skočím po něm, popadnu talíř a snažím se mu ho vymanévrovat ze sevření. Po krátkém, chabém zápasu se mi podaří talíř mu z rukou vytrhnout a dám se na útěk. Bratr je sice větší a silnější než já, ale já jsem rychlejší. Zvládnu s talířem utéct, ale půlka dortu je pryč. Zmizela v zápalu boje a skončila na podlaze. Zničená.

„Maman!“ zvolám znovu. „Koukni, co udělal!“

„Ronane, nech sestru na pokoji,“ řekne Papa a odchází se podívat, kdo to zvoní u dveří.

„Ty na mě budeš žalovat?“ posmívá se mi Ronan, zatímco si olizuje prsty. „Mmmm, ten byl dobrý.“

„To není fér! Snědl jsi tu nejlepší část!“

„A co s tím jako uděláš?“

„Já tě–“ Skočím na něj a předstírám, že ho chci kousnout, a u toho ze sebe vydám to nejhrozivější zavrčení, jakého je můj hlas schopen, aniž bych se proměnila do vlčí podoby. Směje se tak strašně, až mu obličej rudne. Během vteřiny se mu podaří mě překulit na záda, sedne si mi na nohy, směje se a vyhrožuje, že mi po obličeji rozmaže svůj uslintaný prst.

„Ty na mě budeš vrčet? Tak já tě budu olizovat, dokud se z nás nestanou kamarádi, jako se sluší na hodný vlčata,“ řekne a vydá ze sebe dlouhé, šeptavé zavytí. Vyplázne jazyk a dělá, že mi chce olíznout tvář, ale podaří se mi z jeho sevření uniknout.

„Jsi nechutnej,“ vyhrknu a předstírám naštvání.

„Ne, ty jsi nechutná,“ odsekne posměšným hlasem a popadne mě za pas. Pak mě začne lechtat.

Směju se tak moc, až sletíme na podlahu. Nohy mi lítají na všechny strany. Chci na něj být naštvaná, tak strašně naštvaná, ale nemůžu se přestat smát.

„Přestaň,“ nařídím mu a chytím ho za ruce, abych mu v tom zabránila, a on mi pak olízne tvář. On mi fakt olízne tvář.

„Maman! Papá,“ zavolám, ale nedokážu se přestat smát těm obličejům, co můj bratr dělá. A Maman zrovna tak.

„Chutnáš divně,“ prohlásí Ronan a předstírá, že mě chce znovu olíznout. „Jako hlína a suchý listí a uschlý větve. Takhle by holky chutnat neměly.“

„A ty divně smrdíš, jako skunk nebo nějakej smradlavej skřítek nebo jako–“

Najednou se ozve hlasité štěknutí smíchu. Nejsem to já, ani Ronan. Je to mužský smích. A není to Papa, to vím naprosto jistě. Cítím, jak celý dům ztichne a Ronan mě pustí. Všechno utichne.

Člověk, zaslechnu jeho slova ve své hlavě.

Když to udělal poprvé, vyděsilo mě to. Stalo se to před čtyřmi lety. Já a Ronan jsme si s Maman hráli v lese a zničehonic jsme se ohlédli a Ronan byl pryč. S Maman jsme volaly jeho jméno a všude ho hledaly, ale nemohly jsme ho najít. Začala jsem brečet, měla jsem takový strach, že svého bratra ztratím. A pak jsem to uslyšela: šepot, jako tekoucí voda. Nastražila jsem uši a zeptala se Maman: „Slyšelas to?“

„Ne, Cherie. Nic jsem neslyšela.“ Byla celá zoufalá a taky Ronana hledala. Pak se to ozvalo znovu: zvuk vody a hlas mého bratra, jako by stál hned vedle mě. Jsem u řeky.

Otočila jsem se, rozhlédla se kolem sebe a zavětřila. Nebylo by to poprvé, co by si z nás vystřelil tím, že se schoval v lese a pak se odnikud objevil, aby mě a Maman vyděsil. Ale jeho pach tam nebyl. Pak jsem jeho hlas uslyšela ještě jednou: U řeky.

Myslela jsem, že blázním, a asi jsem vypadala vyděšeně, protože mě Maman zvedla do náruče a zašeptala: „To bude dobré, Cherie. Najdeme ho. Určitě se jen někde schovává a vymýšlí, jak si z nás udělat legraci.“

„Maman? Myslím, že je u řeky,“ zašeptala jsem, zatímco si mě pevně tiskla k hrudi.

„Kde?“

„U řeky.“

„Proč myslíš, Cherie? To není možné. Řeka je skoro dvě míle daleko,“ řekla Maman.

„Řekl mi to!“ oznámila jsem jí, celá zoufalá, že ho ztratíme, když budeme čekat příliš dlouho.

„On ti to řekl?“

Přikývla jsem na souhlas.

Maman se rozeběhla směrem k řece, kde jsme Ronana našly. Byl vyděšený, ale snažil se tvářit statečně. Maman se mu pokusila vyhubovat, ale cítila obrovskou úlevu, když ho viděla živého a zdravého.

„Jak jsi to udělal?“ zeptala jsem se bratra cestou domů, ale on jen pokrčil rameny.

Když jsme dorazili domů, Papa už na nás s ustaraným výrazem čekal. Maman prošla kolem něj, dotkla se jeho paže a jeho výraz se okamžitě změnil z obav na úlevu a následně v něco, co připomínalo štěstí.

Té noci u večeře mi Papa vysvětlil, proč jsem mohla slyšet Ronana v hlavě, i když byl skoro celé dvě míle daleko. „Říká se tomu pouto. Znamená to, že ty a tvůj bratr k sobě máte velmi blízko. Opravdu, opravdu blízko. Obvykle k tomu dochází jen mezi manželi, jako jsme já a Maman, ale možná tím, že jste dvojčata a vycházíte spolu, no, po většinu času,“ řekl a mrkl na nás, „se mezi vámi muselo vytvořit.“

„To je dobře, Cherie,“ řekla Maman. „Znamená to, že se o sebe s bratrem dokážete postarat, i když zrovna nejste spolu.“

Ronan přikývl a chytil mě za ruku. „Neboj se, Papa. Vždycky tu pro sestru budu a postarám se o ni.“

Od toho dne jsme naše pouto využívali snad každý den. Když jsme si hráli, když jsme seděli u stolu – z čehož Maman trochu šílela – a dokonce i v noci, když už nás uložili do postele. Zpočátku to bylo těžké. Když jsme ho používali moc často, bolela nás z toho hlava, ale čím víc jsme ho využívali, tím bylo silnější, až do chvíle, kdy jsme spolu dokázali vést v myšlenkách celé hovory. To bylo, když jsme byli ještě velmi malí. Dnes večer jsem ho slyšela hlasitě a zřetelně.

Tiše, šeptá mi Ronan v hlavě, zatímco nedaleko stojí cizinec. Přikývnu.

Papa je pořád u dveří a chodbu zaplňuje zvláštní lidský pach. Slyším hlasy, Papův a dalšího muže. Mamanina ramena ztuhnou a napnou se. Zvedne hlavu, vstane ze židle a vydá se za Papou. Nahlédnu za ní do chodby, abych viděla, co je ten člověk zač, že se s ním baví.

Vrať se, uslyším v hlavě Ronana, ale ignoruju ho.

Muž, který mluví s našimi rodiči, vypadá špinavě a neupraveně. Vlasy i plnovous by potřebovaly umýt. Ruce schovává v kapsách. Neslyším, co mým rodičům říká, a tak se snažím přiblížit blíž, když vtom muž najednou vytasí z kapes kabátu zvláštní nástroj. Vypadá jako klacek, napůl ze dřeva a napůl z kovu. Kovová část se leskne a on jím namíří na Papu. Potom se ozve ten nejhlasitější a nejděsivější zvuk, jaký jsem kdy slyšela, jako hrom, ale tisíckrát horší. Je tak hlasitý, až se svět na chvíli zastaví.

Z kovové špičky klacku šlehá blesk. Papa padá s hlasitým žuchnutím dopředu a drží se za hruď. Svět se pomalu začíná znovu hýbat: Papa leží na podlaze, naprosto bezvládný, a na jeho hrudi se rozrůstá rudá skvrna. Cítím pach krve, jako když se Papa vrací z lovu, ale tohle není jelení krev. Takhle voní i Papa. Je to pronikavé, kovové a mám chuť z toho křičet, stejně jako Maman. Krev mu z hrudi stále prýští, Maman nepřestává křičet a já jim chci jít na pomoc, ale nemůžu se ani hnout. Prostě se nedokážu hýbat. Maman pořád křičí, ale teď se dívá na nás. Něco říká, ale to zvonění v uších je tak silné, že nerozumím, co po mně chce. Snažím se na ni zavolat, ale nemám hlas. Zapomněla jsem, jak se dýchá. Pak se svět znovu zrychlí a najednou mě Ronan svírá za paži tak silně, až mám pocit, že mi ji utrhne, zatímco Maman s křikem vyráží kupředu a její dvě nohy se už ve vzduchu mění ve čtyři. Proměňuje se a vrhá se po cizinci s takovou zuřivostí, jakou jsem ještě nikdy neviděla.