Pohled Elise

Ztuhla jsem a moje oči těkaly k místu, kde se Garret náhle zvedl na nohy. Čelisti měl sevřené, šlachy na krku mu ostře vystupovaly a prsty se opíral o stůl. Tentokrát dort nestačil na to, aby odvedl pozornost dětí, které zíraly směrem ke dveřím. Srdce mi bušilo o žebra a zhluboka jsem se nadechla, abych ho uklidnila do mírnějšího rytmu. Nikdy jsem nebyla tak dobrá v zachování chladné hlavy jako Garret, a pokud by dvojčata zachytila pach mého strachu, všechno by se zhroutilo. Pořád ještě nebylo proč panikařit. Ano, neměli jsme žádné sousedy – ne na několik mil – ale jen proto, že byla návštěva nečekaná, to neznamenalo, že by byla hrozbou. Co já vím, třeba je to jeden z našich starých vůdců smečky a zastavil se tady během dovolené v zámoří. Jenže nikdo z nich nevěděl, kde bydlíme. Nikdo nevěděl, kde bydlíme.

Garret ze sebe nějakým způsobem dostal úsměv. „No, copak by to tak mohlo být? A to jsem si myslel, že si děláme jen malou oslavu. Že vy jste, malí rošťáci, nepozvali žádné kamarády, co?“

Dvojčata němě zavrtěla hlavou. Byla to od Garreta statečná snaha, ale ani jeho vtipkování nemohlo něco takového zachránit. Dvojčata měla domácí výuku. Neměli žádné přátele, které by mohli pozvat, a absurdita jeho návrhu mi připadala spíše děsivá než humorná. Pouze to přitahovalo další pozornost k faktu, že něco je nějakým způsobem velmi, velmi špatně.

„Hm. To je trochu zvláštní. Možná je to nějaký dárek na překvapení? Půjdeme se podívat?“

To stačilo, aby se zase začaly usmívat, ale než stihly vyskočit ze židlí a rozběhnout se do chodby, zvedla jsem ruku. „Ještě ne. Nejdřív se podívají maminka s tatínkem, ano? Vy dva si dojezte dort.“

„Ale já chci znát to překvapení!“ namítla Cassia.

„Ne teď.“

Garret po mně vrhl varovný pohled. Věděla jsem, že můj tón byl příliš strohý a že jsem děti nejspíš vyděsila, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Kdyby to dopadlo dobře, smály by se melodramatičnosti mé reakce už za pár minut. Kdyby to dobře nedopadlo… na to jsem ale nemohla myslet.

„Půjdeme se podívat,“ řekla jsem a s Garretem po boku jsem se vydala ke dveřím. Byli jsme už skoro tam, když se klepání ozvalo znovu a já z toho málem vyletěla z kůže. Garret mě sevřel za loket a upevnil si mě po boku.

„Elise, jsi nějaká nervózní. Nic to není,“ zamumlal. „Vystresovala ses z toho zatraceného vaření. Příště se prostě zastavím ve městě pro ten dort, ano?“

Snažil se mě ze všech sil uklidnit, ale já ho znala příliš dobře. Byla to pouze dvě období, kdy si dovolil vypustit z úst nadávky: když jsme byli v posteli a když jsme byli v nebezpečí.

„Není to nic,“ odšeptla jsem dostatečně tiše, abych unikla i ostrým uším dvojčat, která nepochybně poslouchala, jak nejvíc to šlo. „Neříkej mi, že to nic není.“

„Tady. Hned ti to ukážu.“

„Ne—" Řekla jsem to nahlas, i když trochu potichu, ale nebylo to nic platné.

Vykročil kupředu, odstrčil mě a jedním rázným pohybem otevřel dveře.

Nevěděla jsem, co jsem čekala, že uvidím na druhé straně, ale rozhodně to nebylo to, co stálo přede mnou.

Ve dveřích stál muž. Lidský muž s docela milou tváří a o něco mladší než Garret, kdybych si měla tipnout. Postával tak nějak nedbale, s jedním ramenem nahoře, palce zaháknuté za poutka od opasku u džín. Na jeho jemných rysech pohrával ležérní úsměv a vlasy mu padaly přes čelo v měkké, medově zbarvené vlně. Na pozadí našeho potemnělého dvora vypadal jako postava z obálky milostného románu, přesně takového, jaké jsem čítávala, než jsme se s Garretem dali dohromady.

„Tak zdravím.“ Oči chladně hnědé barvy se mu přesunuly ode mě ke Garretovi a zase zpět.

Něco na tom, jak se na mě podíval, ve mně vyvolalo podivný pocit závratě, jako by mi chyběl krok při cestě ze schodů dolů. Nedokázala jsem posoudit, jestli to je dobrý pocit, nebo špatný. Možná to byl jen šok z toho, že tak daleko na venkově, kde bydlíme, vidím člověka. Vypadal tak nepatřičně, že mohl klidně přijet na návštěvu z cizí planety.

„Dobrý večer,“ pozdravil Garret. Jeho hlas byl zdvořilý, ale hlubší než obvykle, byl to tón, který používal během konverzací, o které moc nestál. „Ztratili jste se v lese nebo něco takového? Není zvykem, aby k nám někdo chodil na návštěvu.“

„No, já bych se nenazval návštěvníkem.“ Pokrčil rameny a ohebná ramena se pod bílou košilí zahýbala. Měla krátké rukávy a na pohled neměl moc silné paže. To, spolu s jeho téměř rozpačitým hlasem, stačilo na to, aby to o pár stupňů snížilo mé napětí.

„Vůbec ne,“ prohodil stručně Garret.

Já nepromluvila, jen lehce kývla.

„To rád slyším, to rád slyším. Víte, jen jsem se tu tak procházel a asi jsem trochu zabloudil, ale víte, jak to je; nádherný pozdní letní den a světlo, zdá se, vydrží věčně, a než se nadějete, jsem míle od města a slunce je napůl pryč. Chystal jsem se už vrátit, ale pak jsem zaslechl hlasy. A smích. Znělo to tak, že se někdo náramně dobře baví,“ pronesl muž, jako by nás znal roky.

„To rozhodně doufám,“ prohlásil Garret. „Oslavovali jsme narozeniny našich dětí.“

„Opravdu?“ Zvedl ruku a poškrábal se na zátylku, čímž si porušil ten hladký střih vlasů. „To je šílený. Mý holčičce bylo zrovna minulej tejden sedm. Furt tomu nemůžu uvěřit. Jak starý jsou ty vaše?“

„Deset,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. Garret na mě vrhl pohled stranou, ale dělala jsem, že to nevidím. „Ale občas se dá lehce zapomenout, že jim není víc.“

„Fakt?“ Zadržel se u mě očima jen o moment déle, než by bylo zdrávo. Polkla jsem zavrčení, které mi začalo narůstat v hrdle. Člověk nebo ne, tenhle chlap tu pobýval nad rámec pozvání a nebyla jsem zvědavá na žádné jeho vyptávání ohledně mých dětí.

„Omluvte mé chování,“ začal zčistajasna Garret. „Nechci vás tam nechat stát. Dal byste si něco malého na cestu zpět? Obávám se, že na dort vám děti nenechají sáhnout, ale máme i čerstvě upečenou bagetu.“

„Jste moc hodní!“ zvolal muž a ani se nerozpakoval vstoupit dovnitř. Tiše jsem za ním zavřela dveře. Zaklonil hlavu, aby se pokochal vstupní halou, a u toho si tiše hvízdl nad květinovou tapetou a členitým zábradlím. „Vy to tu máte fakt nádherný! Vůbec bych na takovým zapadákově nečekal něco podobnýho.“

„Ano, preferujeme spíše držet se stranou.“ Garret ukázal rukou na jídelnu. „Můžu vás vést?“

Přešli k ní a já se držela těsně za tím neznámým, s rukama pevně propletenýma k sobě. Jakkoli jsem se ho chtěla zbavit, věděla jsem, že Garret dělá chytrou věc. Pokud bychom se tvářili moc lhostejně nebo agresivně, ukázali bychom na sebe jako na potenciální riziko a tím bychom do našeho domova přivolali i další lidi. Lidi s ještě zlověstnější tváří, než má tenhle muž. A kdyby se dostalo ven to naše tajemství, pak by byl konec. Na to jsem nechtěla ani pomyslet.

„To budete asi ten oslavenec a oslavenkyně!“ zvolal muž, jakmile jsme vstoupili do jídelny. Cassia a Ronan upjatě seděli na svých místech, ale něco mi napovídalo, že se právě vrátili od zdi, kde určitě prováděli pečlivý odposlech. Přikývli a pak vzhlédli ke Garretovi s očima plnýma nevyřčených otázek. Snažila jsem se nezírat na stopy ze zvířecí krve, které pořád dělaly fleky na jejich teď už naštěstí prázdných talířích. Na koutku Ronanových rtů stála ještě troška červeň, která by se ovšem mohla splést s tržnou rankou, pokud se člověk nepodívá blíže.

„Vypadá to na nečekanou návštěvu!“ ohlásil Garret. „Tenhle fajn chlap procházel kolem a slyšel, jak moc se tu všichni bavíme. Řekl bych, že je to docela pěkná známka na dobře povedenou narozeninovou párty, co myslíte?“

„Kdo jste?“ zeptala se Cassia narovinu.

Přinutila jsem se promluvit. „Zlatoško, neptáme se na tohle. To se nesluší.“

„Ále, to mi vůbec nevadí.“ Muž mávl rukou. „Chápu to, chápu, ukáže se nějakej cizí chlap odnikud, naruší vám oslavu… na vašem místě bych z toho byl nasranej.“

Hrdlo se mi stáhlo, avšak Garret promluvil ještě před mnou.

„Pokud vám to nebude vadit, my radši tady doma podobná slova nepoužíváme.“

„Jasně, jasně. Můj problém. Přesto, když mně bylo deset let, věděl jsem s jistotou říkat všechny sprost–, všechny takovýhle věci za zádama svejch rodičů.“

Kurva. Skousla jsem si silně vnitřní rty a ve svém nitru doufala, že děti si ty svoje zavřou. Cassia vypadala popleteně, naopak Ronan poměrně poctěn, ale – díkybohu – ani jedno z nich nevyslovilo námitku. Jen nepočítej ty svíčky na dortu, modlila jsem se v duchu. Na co jsem proboha myslela, když jsem se rozhodla prve zalhat? Ze všeho nejméně bych se chtěla zdát nějaká pochybná, ovšem to on ani nepotřeboval vědět takhle, abych si mohla nechat uškodit těm mým drobečkům. Bez ohledu na to, proč tu byl, se uvnitř mě stavělo něco naproti proti myšlence vnímat mé potomky jako bezbranné.

Ještě než se roztáhlo jakékoliv jiné dusivé ticho, tak Garret zahájil činnosti kolem té jedné bagety a udělal veliké divadlo ohledně uložení pečiva do jedné z našich látkových kostkovaných utěrek. „Škoda, že jste přijel trošinku později. Tady před zhruba pár minuty se rozkládalo pořádné jídlo. Tedy práce mojí manželky,“ oslovil neznámého jedince.

„Jo? Vy vaříte dost?“ Z okraje tváře se mu při té otázce nakroutil mírný úsměšek růžových rtů, a ten samý motající záchvat, jako bych byla nahoře přes sebe, mi uštědřil po cestě k srdci zase svou cestu.

„Zrovna ne.“ Vykašlala jsem se z prachu na hrudi a pokusila jsem vlít co nejvíce energie dovnitř. „Ono jen spíše tenhle večer, co se vztahuje k tomuhle ohledu za zvláštní den.“

„Budu vám to brát za slovo. Na pohled všichni vypadáte překrásně! Možná bych do sebe naházel lepší hadry, co kdybych to zjistil o takovým svátečním dýchánku!“

„I přesto moc do toho gala nedržím,“ oponovala jsem. Do mých postřehů udeřil jeden další nevídaný neklid, jako něco nového. Jedna specifická vůně, ať se mi to tedy alespoň zdá, to co jsem nebyla úplně sto pojmenovat, docela podobně, jako jsem dnes nedošla ani na chybějící koření z té polévky. Právě si ten dotyčný mžik připadal jako ztracen za dalších tísíce let. Ale ta vůně ani zdaleka nebyla nějak vadná, jen ta vůně stála spíše úplně jinak. Prostrčeně cizí.

„To jsou blbosti. Řek bych že to je pěknej vzhled,“ zdůraznil cizinec. „S celou touto rodinkou, ten barák – proboha kdo by uvažoval po zrovna takovém pohádkovém výhledu kdesi vevnitř těhletěch stromů? S lidmi po cizích stezkách to tady už musí bejt spíš mimořádná rarita.“

„Velmi vzácná,“ potvrdila jsem se svou ustrašeností. Ta vůně. Copak mohla tohleto dělat za vůni?

„Z toho nemějte vítr.“ Opět si zkusil podrbat vlasy až k zátylku. „Někdo se tváří jak strýček hlad z hor, no ale přitom nezapomenu mít mozek na zdvořilý mravy a s tim by mi to nedělalo vrásky to u vás překročit nějak za zadanou míru.“

„Budeme moc potěšení jako z jednoho našeho velkého hosta; k tomu nejsou přece nutné–“

Slova z Garreta odťal jeden výstřel ze zbraně.

Díval se strnule a nepřestával se dívat s těmi tvářemi obvykle usmátými jako dobrotivý široký pošklebek. Skvrna v koutech zpod očí se na začátku chovala jen do nějaké menší kaňky, no a posléze propadla až do proudu v ohromných plných hrstech krvavé šťávy skrz nos a rty za nepatrné spouště na stole.

Poté však přepadl ze židle pod stůl rovnou na podlahu, co celou zem rozevřela pouze za křiku mého vlastního rykoucího výkřiku.