Před dvěma měsíci mě můj bratr Gideon seznámil s Killianem. Gideon se právě chystal odjet na svůj semestr v zahraničí.

„Killian je můj nejlepší kamarád,“ řekl mi tehdy Gideon. Pak se otočil ke Killianovi a dodal: „Potřebuju, abys mi na Evangeline dohlédl, zatímco budu pryč.“

Naježila jsem se zlostí. Gideon byl tak ochranitelský, že se mnou vždycky zacházel jako s malým dítětem. „Gideone, už jsem dospělá. Dokážu se o sebe postarat sama.“

Gideon se na mě jemně usmál. „Možná, ale vždycky budeš moje malá sestřička. Nemůžeš mi vyčítat, že o tebe mám starosti.“

„Nemusíš o mě mít starosti.“

Gideon otevřel ústa, aby něco řekl, ale Killian ho přerušil.

„Postarám se o ni,“ řekl Killian tónem, který zněl jako přísaha.

Napětí v Gideonových ramenou polevilo. „Dobře. To se mi ulevilo. Děkuju.“

Ani jeden z nich nevypadal, že by mě chtěl poslouchat. Killian na mě po celou tu dobu sotva pohlédl.

Slyšela jsem o Killianovi ještě předtím, než jsem ho potkala. Jeho pověst chladného a odtažitého člověka ho předcházela. Neměla jsem tušení, jak se on a Gideon, který byl vždycky vřelý a usměvavý, stali tak dobrými přáteli.

Bez ohledu na to jsem se Killianovi od té chvíle záměrně vyhýbala a on se zdál být spokojený s tím, že si udržuje odstup. Ale teď, když jsem stála na chodbě, jsem byla uvězněna v jeho pozornosti.

A v jeho nečekané laskavosti.

Nemohla jsem se ubránit překvapení z toho, že mi půjčil mikinu a pozval mě na večírek. Vždycky jsem si myslela, že se o mě bude starat jen z povinnosti. Ta mikina by se tím dala vysvětlit. Ale ten večírek?

To bylo až moc zvláštní!

„Děkuju ti za to,“ řekla jsem. „Ale musím si vyřídit pár vlastních věcí. Možná… později?“

Tiše zamručel. „Potřebuješ s tím, co děláš, pomoct?“

„Ne,“ vyhrkla jsem rychle. To poslední, co jsem potřebovala, bylo, aby mě Killian špehoval před Dominicovými dveřmi.

Přikývl a přijal mé odmítnutí, i když se nezdálo, že by z toho měl radost. Mezi obočím se mu udělala malá vráska.

On měl… starost? Bylo to vůbec možné?

„Stavím se na tom večírku potom.“ Nechtěla jsem, aby si dělal starosti, pokud to bylo to, co se právě dělo.

Část jeho napětí zmizela. „Dobře.“

Znovu se na mě podíval a udržel můj pohled tak dlouho, až se mi zatajil dech. Byl nepopiratelně pohledný. Jeho modré oči měly ledový a intenzivní pohled. Jeho rysy byly ostře řezané a maskulinní.

Jako kapitán hokejového týmu byl horou svalů s širokými rameny a silným trupem, který se zužoval do štíhlého pasu. Vypadal, jako by právě vypadl z časopisu o fitness.

Přestože jsem se mu posledních pár měsíců vyhýbala, slyšela jsem, co o něm holky říkají za jeho zády. Byl populární a vlivný. Navenek působil chladně a arogantně…

Ale jeho chování ke mně mě přimělo přemýšlet, jestli to hodnocení není nespravedlivé.

„Už bych měla jít,“ řekla jsem a s námahou se od něj odtrhávala.

Možná kvůli jeho spojení s Gideonem, nebo možná kvůli té nečekané laskavosti, jsem se v jeho blízkosti cítila bezpečněji. Jako by byl mým štítem, připraveným mě chránit před zbytkem světa.

Jak zvláštní, myslet si tohle o někom, koho jsem sotva znala.

Přesto jsem sem přišla s určitým cílem, a ten cíl seděl ve svém pokoji o dvě patra výš.

Killian se nerozloučil, jen přikývl. Předpokládala jsem, že to jako propuštění stačí, i když bych raději slyšela jeho hlas.

Když jsem procházela neznámou chodbou ke známému schodišti, cítila jsem v zádech tíhu jeho pohledu. Když jsem mu zmizela z dohledu, povzdechla si jsem.

Odtud už jsem cestu k Dominicovu pokoji znala nazpaměť. O dvě patra výš a třetí dveře v chodbě.

Zvedla jsem ruku, abych zaklepala, ale vteřinu nato jsem se zastavila, když jsem zevnitř zaslechla zvuky.

Zvuky jako Dominicovo rytmické supění a ženský ston.

Všechna krev mi zmizela z tváře. To nemohlo být to, co se zdálo. Možná se jen díval na porno nebo tak něco –

„Ach, Dominicu!“ vykřikl ten samý sténající hlas.

Vzduch mi zmizel z plic. Ne, to nemohla být pravda.

Dominic měl solidní pověst jako populární, budoucí Alfa. Byl to střední útočník fotbalového týmu a nikdy nevynechal trénink. Podržel ženám dveře a všichni říkali, jaký je to gentleman.

Když jsme byli spolu, vždycky mi šeptal do ucha sladká slova. Chválil můj vzhled a mé tělo a občas říkal, jak moc si mě chce nechat zabalenou jako dárek jen pro sebe.

Až do dneška odpovídal na všechny mé zprávy, obvykle s hromadou srdíček.

Nebylo možné, aby to samé dělal s jinými ženami.

Že by s nimi mohl spát.

Věděla jsem, že si Dominic nezamyká dveře, tak jsem vzala za kliku a zatlačila.

Slabá stolní lampa osvětlovala velký prostor dostatečně na to, abych viděla rozházené prostěradlo na posteli – a dvě postavy propletené pod ním.

Dominic měl ústa na krku jiné ženy. Jeho boky se pohybovaly mezi jejími roztaženými stehny. Její tvář byla stažená rozkoší.

Žaludek mi klesl až k nohám. „Dominicu?“

To nemohl být on. Musel to být nějaký jiný kluk, který vypadal jako on a který si půjčil jeho pokoj. Dominic by mi to neudělal.

Dvojice ztuhla. Dívka zalapala po dechu a chňapla po prostěradle, aby zakryla svá odhalená prsa. Dominic se od ní odvalil a vyskočil na nohy vedle postele. Popadl přikrývku a omotal si ji kolem pasu.

Dominic si rukou přejel po obličeji a otřel si pot z čela. „Nemůžeš sem jen tak vtrhnout –“

„Dominicu?“ zašeptala jsem znovu a v hrudi mě pálilo. Muselo pro to existovat nějaké vysvětlení.

Dominicova ruka klesla. Podíval se na mě, jako by si mě všiml poprvé, a s tímto poznáním následoval hněv. Zamračil se.

„Evangeline? Co tady děláš?“

To byl Dominicův hlas. Jeho tvář. Jeho tělo, jak k nám kráčí. Už jsem nemohla popírat to, co jsem viděla.

Zatímco jsem se vyrovnávala s tím, že jsem těhotná, Dominic tu byl a spal s jinou ženou.

Viděl mou zprávu. Věděl, že s ním potřebuji mluvit. A přesto se rozhodl udělat tohle, tady a teď, jako bych pro něj vůbec nic neznamenala.

„Proto jsi mi neodpověděl?“ zeptala jsem se. Jakmile počáteční šok vyprchal, nahradil ho žhavý vztek.

Dominic protočil oči. „Nezkoušej mi kazit zábavu, Evangeline.“

„Zábavu?“ To slovo mě naplnilo zuřivostí. Zatímco já jsem byla ve stresu a trápila se přemýšlením o budoucnosti, on si tu užíval. Bez jediné myšlenky na mě.

Jak jsem byla naivní, když jsem si myslela, že mu na mně záleží.

Když jsme spolu začali chodit, myslela jsem si, že s člověkem jako Dominic po boku už nebudu potřebovat ochranu a péči své rodiny. Že se konečně budu moct soustředit na to, abych byla šťastná já, místo abych se soustředila na všechny ostatní.

Teď už jsem znala pravdu.

Potkala jsem parchanta, který chtěl jen brát.

Na mém štěstí mu nikdy nezáleželo.

„Jdi domů, Evangeline,“ řekl krutým hlasem. „Už mě nebaví tyhle stíhačky jako ty, co mě sledují na každém kroku. Myslíš si, že mě vlastníš? Myslíš si, že mi můžeš říkat, co smím a co nesmím dělat?“

Ten odporný had. Jak si dovoluje být tak lehkovážný? Jak si dovoluje mi tohle říkat?

Možná to byly těhotenské hormony. Možná to byl můj oslepující hněv.

Ať tak či onak, napřáhla jsem se a plivla na něj.

Zamrkal, příliš překvapený na to, aby se pohnul.

Využila jsem té chvíle, abych se podívala za něj na tu dívku, která se v jeho pokoji napůl schovávala.

„Doporučuju ti nechat se vyšetřit na pohlavní choroby,“ zavolala jsem na ni. „A zkontroluj si kondomy, jestli v nich nejsou díry. U někoho, jako je on, člověk nikdy neví.“

Dominic se pomalu vzpamatovával. Otřel si slinu z tváře. „Evangeline…“

„Cokoli chceš říct, si nechej,“ řekla jsem mu. „Mám tě dost. Končíme spolu!“