Dominic se mě nepokusil zastavit, když jsem odcházela. Nejsem si jistá, co si myslel. Jen na mě s vyjeveným výrazem ve tváři zíral, zatímco jsem posbírala zbytek své důstojnosti a nechala ho za sebou.

Cítila jsem se v právu. Silná. Skoro jako bych dokázala cokoli. Možná i vychovat to dítě sama.

Chtěla jsem si ten dobrý pocit udržet. Ještě jsem nebyla připravená jít domů a čelit realitě světa o samotě.

Navíc jsem Killianovi slíbila, že se zastavím na jeho večírku, abychom se viděli, než odejdu.

Sešla jsem tedy zpět do prvního patra a pak chodbou dál, sledujíc zvuk hudby až ke studentskému salonku.

Uvnitř pila a povídala si skupinka sportovně založených studentů. Na vzdáleném konci místnosti si DJ rozložil stůl. Přestože lidé pokyvovali hlavami do rytmu, nikdo zatím netancoval.

Killiana jsem zahlédla okamžitě. Nejenže byl jedním z nejvyšších v místnosti, ale byl také obklopen davem.

Pozorně někoho poslouchal, ale nezdálo se, že by spěchal s odpovědí. Dotyčnému to zjevně nevadilo; skoro jako by Killianova pozornost byla tou největší odměnou.

Já věděla své. Jeho hlas stál za to, aby mu člověk naslouchal.

Čekala jsem u vchodu, nejistá, kam do téhle směsice lidí patřím. Některé z přítomných jsem poznávala, ale oni mě nejspíš neznali – jen nějakou novou roztleskávačku.

Ale pak se Killian ohlédl mým směrem a já uvízla v modrém oceánu jeho pohledu. Přešel místnost, mistrně prokličkoval davem kolem sebe a zamířil ke mně.

Když se zastavil přede mnou, prohlédl si mě od hlavy až k patě, jako by se ujišťoval, že jsem v pořádku. Pak mi pohlédl do očí.

Zdálo se, že na něco čeká. Chtěl, abych nahlas potvrdila, že jsem v pohodě?

Co bych mu vůbec řekla?

Místo toho jsem jen přikývla a to mu zřejmě stačilo. Přikývl mi na oplátku.

Pak ke mně natáhl ruku. „Zatanči si se mnou.“

Zmateně jsem naklonila hlavu. On chtěl…

Killian se k tanci nikdy sám nenabízel. To bylo po celém kampusu dobře známé.

Byla jsem překvapená, ale takovou nabídku jsem nemohla odmítnout. Vložila jsem svou ruku do jeho a nechala ho, aby mě vedl na parket.

DJ nás musel vidět přicházet, protože rychlá skladba náhle skončila a začala jiná, pomalejší.

Killian si mě přitáhl blíž a já se ochotně přitiskla k jeho pevné hrudi. Jednu paži mi ovinul kolem pasu. Druhou rukou mě vzal za ruku a přitiskl si ji na srdce.

Pak jsme se začali pohybovat, pohupujíc se v nespěšném kruhu.

Některé z dívek kolem nás na nás vrhaly pohledy plné žárlivosti. Nechápala jsem jejich zášť. Pro Killiana jsem nic neznamenala – jen otravná mladší sestra jeho kamaráda.

A přesto mě držel s neuvěřitelnou něhou, jako bych byla někdo, koho stojí za to chránit.

Nemohla jsem si pomoct, v jeho náručí jsem se cítila v bezpečí.

Když byl tady, zavřela jsem oči a uvolnila se v tom pocitu. Dnešní noc byla smrští emocí, ale tohle bylo klidné místo. Mohla jsem se vzpamatovat. Nabrat síly.

Píseň skončila až příliš brzy a já vyklouzla z Killianova sevření. Okamžitě mi byla větší zima, i když jsem byla zabalená v jeho bundě. On sám sálal jako pec.

„Doprovodím tě domů,“ řekl.

Zavrtěla jsem hlavou. „Děkuji, ale… chci být sama.“

Zdál se být na vážkách, ale nakonec přikývl.

S velkou lítostí jsem od něj odstoupila. Když jsem vyšla ven, už nepršelo.

V bezpečí svého pokoje na koleji jsem hodila mokré oblečení do rohu a převlékla se do měkkého pyžama.

Tichounce jsem plakala, ale odmítala jsem se nechat úplně zlomit.

Navzdory tomu, co jsem viděla, jsem si s Dominicem o tom těhotenství stále potřebovala promluvit. Moc si toho nezasloužil, ale měl by znát pravdu.

Dominicu, jsem těhotná. Ale nemám v úmyslu tě nechat vrátit se do mého života.

Po odeslání té zprávy jsem pocítila špetku uspokojení.

Čím déle jsem tam však seděla v tichu a samotě, tím méně jsem si byla jistá, co dál.

Pořád jsem si s někým chtěla promluvit.

Myšlenky se mi vrátily k rodině. Nemohla jsem mluvit s mámou, se sestrou, ani s Gideonem.

Zoufale jsem uvažovala i o Killianovi, ale… jak bych ho tímhle mohla zatěžovat?

Moje sestřenice Margot pracovala jako sestra v porodnici. Jestli někdo věděl, co dělat, byla to ona. A i když jsme nebyly vyloženě nejlepší kamarádky, měly jsme k sobě dost blízko na to, aby mé tajemství snad udržela.

Vytočila jsem její číslo.

„Evangeline?“ Z telefonu se ozval Margotion laskavý hlas a já si úlevně vydechla. „Co se děje?“

Tíha toho tajemství ve mně celý den narůstala a teď vytryskla na povrch a protrhla hráz, kterou jsem si kolem něj postavila. Řekla jsem Margot všechno o Dominicovi i o těhotenství.

Zakončila jsem to prosbou: „Prosím, prosím, nikomu to neříkej. Neříkej to mámě.“ Naše rodina by to nepochopila.

„Neřeknu,“ slíbila Margot. Věděla stejně dobře jako já, jak konzervativní je naše rodina, co se týče těhotenství. Kdyby věděli, že jsem otěhotněla, nikdy by mi to neodpustili.

„A ten kluk… Dominic,“ řekla Margot.

„Je to kretén,“ řekla jsem. „Není ochotný se k tomu postavit čelem.“

„V tom případě se soustřeďme na to, co chceš ty,“ řekla Margot. „Máš možnosti.“

Ruce se mi na telefonu třásly. Nevěděla jsem, co chci. Když jsem přemýšlela o budoucnosti, kterou jsem si vysnila, mít dítě takhle mladá do ní příliš nezapadalo.

Při rozhovoru s Dominicem jsem si byla jistá, ale teď, o samotě… nevěděla jsem.

„Možná bych si ho neměla nechat.“ Můj hlas byl tak tichý, že jsem se sotva poznávala.

Margot měla jemný tón. „Není neobvyklé, že se studentky rozhodnou pro potrat.“

Příštího rána jsem seděla v čekárně chirurgického křídla porodnice a čekala, až vyvolají mé číslo.

Kdybych to dítě neměla, můj život by se víceméně vrátil do starých kolejí. Mohla bych se naplno vrhnout do tance a roztleskávání. Nemusela bych žít pod těžkou tíhou nejistoty ohledně své budoucnosti.

Kdybych si tohle dítě nechala, ztratila bych naprosto všechno.

Rodiče by se mnou nechtěli mít nic společného. Byla bych černou ovcí rodiny. Nepochybně by mi přestali platit drahé školné a já bych musela odejít ze školy.

To jsem nemohla dopustit. Musela jsem na ten potrat jít.

Zabořila jsem se do židle a snažila se vyčistit si hlavu. Přílišné přemýšlení v mém odhodlání vytvářelo trhliny a já si nemohla dovolit žádné další pochyby.

Náhle se otevřely dveře a sestra vyvedla na chodbu ženu. Po tváři jí stékaly slzy. V ruce držela kapesník, ale nepoužívala ho. Pohybovala se pomalu, jako v tranzu.

Sestra ji vedla kolem novorozeneckého sálu a žena málem padla na kolena. Její vzlyky byly teď hlasité, zněly skoro jako vytí. Sestra zavolala ostatní na pomoc. Jeden z nich ženě nabídl sedativa.

Margot mě před tímhle varovala. Během našeho telefonátu se mě opatrně ptala, jestli už jsem si k dítěti vytvořila pouto.

„Pokud vlk v matce už začal pociťovat pouto, může být ten zákrok nebezpečný,“ vysvětlila Margot. „Pro vlka může být těžké to pochopit.“

Žena sedativa přijala. Sestry jí pomohly na invalidní vozík a odvezly ji dál chodbou.

Přejela jsem si rukou po břiše. Stále bylo víceméně ploché, ale všimla jsem si, že moje váha teď sedí jinak než dřív. Skoro to vypadalo, jako bych toho moc snědla, ale já znala pravdu. Začínalo to být vidět.

Uvnitř bylo dítě. Skoro jsem ho… cítila.

V hrudi mi rozkvetlo slabé teplo.

Dítě. Moje dítě.

Sestra u přepážky vyvolala číslo. Podívala jsem se na lístek v ruce.

Bylo to moje číslo.