„Jak jsi tohle všechno dokázal?“ zeptala jsem se Killiana.

Killian pokrčil rameny. „Dominic používá totéž slabé heslo pro všechny své účty na sociálních sítích. Člověk by si myslel, že někdo, kdo má tolik co skrývat, bude dbát na bezpečnost víc. Nabourat se tam byla dětská hračka.“

Nemohlo to být tak jednoduché, jak to podával, ale jeho sebejistota mě nutila přemýšlet, jestli je schopen dosáhnout čehokoli, co si umane.

„Měl na sociálních sítích v přátelích pár stovek holek, některé z institutu, jiné ne. Z jeho zpráv bylo víc než jasné, že ty holky o sobě navzájem nevěděly.“

Killian se opřel o zeď a vypadal uvolněně, až na ty zaťaté pěsti.

„Rád se tajně schází s naivními holkami, které nevědí, co je zač,“ řekl.

Takhle si o mně myslel? Že jsem naivní? Ale možná jsem byla. Nebo jsem aspoň byla, než jsem zjistila pravdu.

Objala jsem se pažemi kolem pasu. Nechtěla jsem na to myslet.

„O co ti vlastně jde, Killiane?“ zeptala jsem se. Jaký byl účel toho, že nás sem všechny svolal? Čekal, že se nějak sblížíme? Spřátelíme?

To se mi zdálo nepravděpodobné.

„Jen se dívej,“ řekl a nic neprozradil.

Killian slíbil Gideonovi, že mě ochrání. Zatím ten slib plnil svědomitě. Nevěděla jsem, co se dnes večer stane, ale pokud nic jiného, mohla jsem Killianovi věřit, že mě udrží v bezpečí.

Stoupla jsem si tedy ke zdi vedle něj a snažila se co nejvíc uvolnit.

Trochu se ke mně přisunul, tak blízko, že se jeho paže otírala o mou. Jeho teplo mi pomohlo uklidnit zbývající stažený žaludek.

Pak do místnosti vstoupilo několik sportovců, následovaných samotným Dominicem. Jeden ze sportovců kývl na Killiana. Druhý vtiskl Dominicovi do ruky drink. Třetí, stojící za Dominicem, zvedl kameru.

U protější zdi se rozvinulo plátno. Cvakl projektor a na plátně se objevil obraz – ne, byl to přímý přenos. Kamera za Dominicovým ramenem teď promítala každý jeho pohyb.

„Řekl jsem mu, že tenhle večírek je pro něj,“ zašeptal mi Killian do ucha. „Myslí si, že jsme tu všichni proto, abychom oslavili jeho úspěch.“

Sledovala jsem na plátně, jak se Dominic pořádně napil z plastového kelímku. Když ho spustil, zazubil se a přitočil se k jedné z žen v místnosti.

Z reproduktorů se ozval jeho tichý hlas. „Chodíš sem často, kotě?“

Dívka zmateně naklonila hlavu.

Místností projelo několik zalapání po dechu. Někdo upustil drink. Hlasitost hudby klesla.

Dominic si toho zřejmě nevšiml a naklonil se k dívce ještě blíž. „Kdybych ti řekl tajemství, nechala by ses políbit?“ Nečekal na odpověď. „Jsi ta nejkrásnější ženská, jakou jsem kdy viděl.“

Zvedl se mi žaludek. Použil na mě úplně stejnou větu.

Podle sílícího šumu v davu jsem pochopila, že jsem nebyla jediná.

Objekt Dominicova aktuálního zájmu si odfrkl a Dominic se konečně začal rozhlížet kolem sebe. Když si prohlížel tváře dívek kolem, v jeho rysech blesklo poznání. Oči se mu rozšířily.

Rozběhl se ke dveřím, ale jeho pohyby byly najednou zpomalené, malátné. Upustil drink, který držel. Rozstříkl se po koberci.

„Nikam nepůjde,“ řekl Killian.

Podívala jsem se na něj. „Dal jsi mu něco do pití?“

Killian to nepopřel.

Kolem Dominica se začalo stahovat mnoho dívek, hlasy sílily. Předchozí smích úplně zmizel. Teď tu byly jen hádky, křik – hněv.

„Já jsem jeho holka!“ křičela jedna.

„Ne, já!“ ozvala se další.

„Kdo jsou tyhle ženský, Dominicu?“ vřískala jedna Dominicovi do obličeje a její hlas se rozléhal z reproduktorů.

„Kdo jsme my?“ odpověděl někdo. „Kdo jsi ty?“

Zmatek se však rychle vyjasnil, čím víc se hádaly. Čekala jsem, že se ty holky začnou prát mezi sebou, ale k mému překvapení se spíš spojily proti společnému nepříteli.

Dominicovi.

Muži, který každé z nich lhal.

Jedna dívka vlepila Dominicovi pořádnou facku, až mu na tváři zůstal ošklivý rudý otisk.

Vyrazila jsem, aniž bych o tom přemýšlela. Má nenávist hnala mé nohy vpřed, jak jsem se prodírala davem. Když jsem k Dominicovi došla, sotva se držel na nohou.

„Evangeline,“ řekl hlasem třaslavým a ubohým. „Evangeline, prosím. Smiluj se, prosím.“

Kde bylo jeho smilování, když mě srazil na zem? Když mi křičel do obličeje? Když vyhrožoval našemu dítěti?

Tady žádné smilování nenajde.

Chytila jsem ho za ramena a zaryla mu nehty do kůže, přesně tak, jak to udělal on mně. Naklonila jsem se k němu a on zakňučel.

„Tohle je moje pomsta,“ řekla jsem mu do ucha. Pak jsem mu vrazila kolenem tvrdě do rozkroku.

Prudce se nadechl a zhroutil se.

Odstoupila jsem a zmizela v davu. Ostatní dívky rychle zaujaly mé místo.

Killian mě našel v mžiku. S rukou na mých křížích mě vedl k východu.

V Killianově pokoji na koleji jsem seděla u jeho stolu a procházela školní fóra. Už se tam hrnuly příspěvky informující o Dominicových četných nevěrách. Některá vlákna se stávala virálními, s desítkami odpovědí za minutu.

U některých byly fotky. Ublížené dívky zveřejňovaly každou hnusnou fotku Dominica, kterou našly, s kousavými popisky typu: Nemůžu uvěřit, že jsem s tímhle odpadem ztrácela čas.

Brzy se začala objevovat i videa z večírku. Pár dívek do Dominica koplo, když ležel na zemi. Další mu udělala monokl, když se pokoušel vstát.

Nakonec se odplížil za doprovodu posměchu a výsměchu, aby si lízal rány někde v ústraní.

Připadalo mi to jako vítězství. Jako pomsta, jak se patří.

A bylo to všechno díky Killianovi.

Killian stál uprostřed místnosti a pozoroval buď mě, nebo obrazovku přes mé rameno. Nemohla jsem to poznat.

Dlužila jsem mu pořádné poděkování. Možná víc než to. Tak jsem vstala a otočila se k němu.

„Špatně jsem tě odhadla. Všichni říkali, že jsi chladný a odměřený. Ale Gideon by se s někým takovým nepřátelil. Omlouvám se, že jsem o tobě pochybovala.“

Olízla jsem si rty a odvážila se vzhlédnout. „Děkuju ti, že jsi jako můj starší bratr.“

Killianovo přetrvávající mlčení začalo být znervózňující. „Starší bratr?“ zopakoval a nadzvedl obočí.

Dvěma velkými kroky překonal vzdálenost mezi námi.

Zůstala jsem nehybně stát, když zvedl ruku.

Jemně mi zastrčil toulavý pramen vlasů za ucho. Konečky jeho prstů mi sjely po straně krku, lehce jako pírko.

„Evangeline.“ Z jeho hlubokého, klidného hlasu mi přeběhl mráz po zádech. „Já nechci být tvůj starší bratr.“

V hrdle mi náhle vyschlo a já těžce polkla. „Tak co tedy chceš?“ zašeptala jsem. Nechtěla jsem zlomit to kouzlo, díky kterému jeho ruka stále spočívala na rozhraní mého krku a ramene.

Tohle se vůbec nepodobalo Killianovi, za kterého jsem ho považovala. Kam zmizel ten jeho obvyklý odstup?

Ale na druhou stranu, nic z dnešního večera nebylo obyčejné. Proč by tohle mělo být?

„Killiane?“ Bála jsem se, že neodpoví. Prosím, teď se přede mnou neuzavírej.

Led v jeho modrých očích roztál.

„Dovol mi být otcem tvého dítěte.“