Bez jediného dalšího slova k Dominicovi mě Killian vynesl z pokoje, dolů po schodišti a do svého vlastního pokoje.

Chvíli mě jen držel. Tep měl zrychlený, oči divoké. Čím déle mě držel, tím víc se zdálo, že se uklidňuje.

V bezpečí jeho náruče jsem se i já trochu uvolnila.

Nemohla jsem uvěřit, že mi přispěchal na pomoc. I když jsem měla obavy z toho, co slyšel, jeho načasování bylo přímo zázračné.

Jak věděl, že jsem tam? Sledoval Dominica? Slyšel mě plakat?

Upřímně jsem si nebyla jistá, jestli na tyhle otázky vůbec chci znát odpovědi. Alespoň ne teď, když jsem se stále ještě třásla.

„Jsi v bezpečí,“ zašeptal mi a já se málem rozvzlykala úlevou.

Ale neudělala jsem to. Tady se nezhroutím, bez ohledu na to, jak lákavé bylo Killianovo teplo a útěcha.

Obrnila jsem se proti těm pocitům.

Killian mě pomalu spustil na nohy.

Jeho ruce mi ještě chvíli spočívaly na ramenech. Palci zlehka přejel po trhlinách na mém tričku, tam, kde mi Dominicovy prsty zanechaly na kůži modřiny.

Bylo mezi námi cítit napětí. Ticho bylo husté.

„Čekáš s Dominicem dítě?“

Pravděpodobně to už věděl. Popírat to teď by věci jen zhoršilo. „Ano.“

Pomalým výdechem se zřejmě snažil zachovat klid. „Proč jsi mi to neřekla?“

Odstoupila jsem od něj, mimo jeho dosah. Nechal ruce klesnout.

„Proč bych ti to měla říkat?“ zeptala jsem se. „Tebe se nic z toho netýká.“

Dlouze se na mě zadíval a já pod tíhou jeho pohledu znervózněla.

Pak vytáhl telefon ze zadní kapsy.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se okamžitě v panice.

„Píšu Gideonovi,“ řekl prostě, jako by to neznamenalo konec mého světa.

„Proč? To nemusíš dělat.“

Killianovy palce se rychle míhaly po displeji. „Gideon mě prosil, abych mu o tobě dával vědět. Myslím, že tohle se dá považovat za sakra důležitou zprávu.“

„To nesmíš!“ Skočila jsem vpřed a sáhla po jeho telefonu. Zvedl ho vysoko do vzduchu, vysoko nad mou hlavu. „Killiane. Nedělej to!“

Jeho prsty se zastavily. Pohlédl na mě.

Věděla jsem, že mám jen jednu šanci ho přesvědčit. „Když mu to řekneš, vrátí se, a jestli se vrátí, mohl by si zničit celou budoucnost. Víš, jak tvrdě pracoval na tom, aby se dostal do toho výměnného programu.“

„Chtěl by to vědět,“ řekl Killian plochým hlasem. „A s takovýmhle důvodem by se možná i vrátit měl.“

„Ne, prosím.“

Sepjala jsem ruce na hrudi. Neříkala jsem Killianovi úplnou pravdu. Nechtěla jsem vyslovit své největší obavy. Ale jestli to mělo Killiana zastavit, musela jsem to udělat.

„Jestli se to Gideon dozví… jestli se vrátí…“ Zavřela jsem oči a sebrala sílu. „Zabije Dominica. Nebo se o to pokusí. A nezničí si jen akademickou budoucnost, ale celý svůj život.“

Dokázala jsem si to představit. Gideonův ochranitelský vlk, který by se v něm utrhl z řetězu a napadl Dominica.

Pokud byl Killian skutečně Gideonův nejlepší přítel, musel vědět, že mluvím děsivou pravdu. Gideon mě chránil tak moc, že by pro mě i zabíjel.

Ticho se vleklo. Když jsem otevřela oči, Killian už držel telefon dole.

„Já se o to postarám,“ řekl.

„Nesmíš mu to říct.“

Killian si odfrkl. Jeho pohled sklouzl k modřinám na mých ramenech. „Jen pokud mi slíbíš, že se s Dominicem už nikdy nesejdeš o samotě.“

Zaplavila mě úleva. „Dobře.“

Vrátil telefon do zadní kapsy a otočil se ode mě. Vyspěchala jsem z jeho pokoje, dřív než stihl říct cokoli jiného.

Zpátky ve svém pokoji jsem znovu začala přecházet sem a tam. Na chvíli jsem našla klid, ale věděla jsem, že to nepotrvá.

Cítila jsem se tak bezmocná. Když teď Killian znal mé tajemství, kdo ví, co udělá? Souhlasil, že to Gideonovi zatím neřekne, ale co když si to rozmyslí?

A pak tu byl Dominic. Stále jsem se nemohla vzpamatovat z jeho reakce. Ramena mě bolela.

Zakryla jsem si tvář dlaněmi a snažila se zachovat aspoň zdání klidu.

Zaklepání na dveře mě málem přimělo vyskočit z kůže.

Sebrala jsem se a šla otevřít. Za dveřmi stál kluk, sportovec, kterého jsem poznávala z Vanguard Villas. Podal mi obálku s mým jménem.

Nebylo to Dominicovo písmo. Úlevně jsem si povzdychla, poděkovala mu a zavřela dveře.

Po otevření obálky jsem našla pozvánku na večírek ve Vanguard Villas, který se měl konat pozítří. Dole byla připsaná poznámka určená mně.

Tohle si nenech ujít. – Killian

Nechtělo se mi na žádný večírek, ale Killian nedělal věci jen tak pro nic za nic. To, že napsal tuhle poznámku, znamenalo, že něco ví.

Byla bych blázen, kdybych se to nepokusila zjistit.

O dva dny později jsem dorazila na večírek do Vanguard Villas.

Přelétla jsem pohledem dav a rychle našla toho, koho jsem hledala. Přeběhla jsem místnost a potkala se s Killianem u stolu s pitím.

„Killiane, o čem to celé je? Musíš vědět, že nemám co slavit.“

Naklonil hlavu a rozešel se. Následovala jsem ho do soukromějšího kouta místnosti.

Chtěla jsem se na něj zlobit za to jeho mlčení, ale opřel se o zeď s takovou ležérní jistotou, která mě úplně odzbrojila.

Vypadal, jako by měl naprostou kontrolu nad vším kolem sebe. Jediné, co jsem musela udělat, bylo věřit mu.

Ale důvěra pro mě v tuhle chvíli nebyla snadná.

„Killiane,“ řekla jsem. „Co tady dělám?“

„Rozhlédni se.“

Chtěla jsem říct, že už jsem se rozhlédla, ale jeho očekávající výraz mě přiměl držet jazyk za zuby. Znovu jsem se rozhlédla, tentokrát pomaleji.

Místnost byla plná krásných žen s dlouhýma nohama a v krátkých sukních. Pár z nich jsem poznávala jako kolegyně roztleskávačky. U několika dalších jsem si pamatovala jejich tváře, ale nevěděla jsem, odkud. Zbytek byly cizinky.

Všechny si povídaly, smály se a dobře se bavily.

Kromě Killiana nebyl v dohledu jediný muž.

„Jsou to všechno holky,“ řekla jsem.

Killian nadzvedl obočí. „A co mají ještě společného? Nebo lépe řečeno, co mají společného s tebou?“

Určitě nebyly všechny těhotné. A jen pár jich bylo tanečnic jako já. Ne, muselo tu být něco jiného, co nás spojovalo, když se o tom Killian zmínil.

Killian se odlepil ode zdi a naklonil se k mému rameni. „Chceš nápovědu?“

Měla jsem jedno narůstající podezření, ale nebyla jsem si jistá, jestli je to možné. Nebo že by si Killian dal tu práci to zařídit.

Když jsem k němu vzhlédla, cukly mu koutky, jako by se chtěl usmát, ale nešlo to. „Uhodla jsi správně.“

Nic jsem neřekla, ale musel to vyčíst z překvapení v mé tváři.

„Rozhlédni se, Evangeline,“ řekl Killian. „Nezávazné flirtování? Tajná přítelkyně? Jsou tu všechny.“

Spokojeně si zabručel.

Dívala jsem se na něj a nevěděla, co si myslet nebo co čekat.

Tvrdý výraz v jeho očích se změnil v led.

„Každá dívka v téhle místnosti je jedním z Dominicových úlovků.“