Elena

Většina mých vzpomínek na dětství se během dospívání vytratila, protože jsem byla neustále v režimu přežití a ty špatné jsem odfiltrovávala. Nikdo netušil, jak těžké bylo se tajně plížit kolem, když se rodiče nedívali, jen abych aspoň na okamžik zahlédla, co se děje.

Krev. Zbraně a nože.

V téhle rodině to byly běžné věci. Papa – můj otec – se mě snažil držet dál od života, do kterého se narodil, protože říkal, že je příliš nebezpečný. Představte si ten můj výraz, když mi bylo patnáct a on mě okamžitě začal učit, jak někomu držet pistoli u hlavy.

Ta zatracená ironie.

Co si vůbec myslel? Chránil mě před nebezpečím, ale jakmile mi bylo patnáct, všechno mi ukázal. Věci, před kterými mě schovával, noční obchodní hovory a své muže, kteří prostě jen tak mizeli.

Jenže oni nemizeli. Byli prostě dva metry pod zemí.

„V tomhle světě existuje jen přežití.“ Jeho slova byla hlasitá a jasná, vytetovaná v mé mysli.

Teď mě nepochopte špatně. Pro své tři děti byl dokonalým otcem a milujícím manželem pro Mamu, ale pro Volkov Vory to byl nelítostný vůdce. Báli se ho, ale co bylo nejdůležitější, respektovali ho.

Papa dělal všechno pro to, abychom byli šťastní. Učil nás věci, které by učil každý otec, jako je jízda na kole, stavění stanu nebo řízení auta. Byl tam, byl v našich životech přítomný a dal nám všechno, co měl.

Jen jsem občas musela potlačit tu tíseň z vědomí, že je to vrah.

Chladnokrevný vrah.

Dimitrij, můj bratr, byl o tři roky starší než já. Vteřinu poté, co mu bylo osmnáct, na něj padla veškerá zodpovědnost, ať se mu to líbilo, nebo ne. Ale myslím, že si tu moc a ženy, které se mu vrhaly k nohám, docela užíval.

Byl jako Papa, pořád si dělal starosti o rodinu a naše bezpečí, protože se bál, že mu jednoho dne někdo prožene kulku hlavou a zbytek z nás tu nechá, abychom se o sebe postarali sami.

Na druhou stranu, Papa nechtěl nic jiného než silnou rodinu. Učil nás lovit, utíkat a zabíjet. Chtěl, abychom se dokázali bránit, kdyby se věci někdy zvrtly.

Pamatujete, jak říkal, že v tomhle světě existuje jen přežití? No, postaral se o to, abychom nikdy nezapomněli, kdo jsme. Nebyli jsme žádná obyčejná rodina a nikdy nebudeme. I když jsem se ten fakt snažila popírat, my jsme byli Volkov Vory samotní.

Většina mých kamarádek vyrostla v dámy ze smetánky.

Ten typ, co nakupuje až do úplného vyčerpání. Ten typ, co se paktuje s bohatými muži. Ten typ, co pořád nosí vysoké podpatky. Ten dokonalý typ společnic.

Takže si představte výrazy na tvářích Papy a Mamy, když jsem jim řekla, že se chci stát lékařkou. Dokonce ortopedkou.

No, Mama s tím byla v pohodě, protože mě vždycky přesvědčovala, abych šla za svým srdcem. Věděla, že budoucnost mám ve svých rukou, i když se Papa snažil mé plány zhatit. Trvalo mi docela dlouho, než jsem ho konečně přesvědčila, že nikdy nebudu jako moje kamarádky. Že nikdy nebudu každý den nakupovat, pít víno a trávit noci ve společnosti, protože navzdory tomu, že jsem z rodiny, kde je zabíjení normální, já ve skutečnosti chci životy zachraňovat.

Tehdy začalo to přemlouvání.

Ne, ne z mé strany, ale z jeho.

Od svých deseti let jsem si vždycky přála psa, ale on ho nikdy nechtěl. Neměl moc v lásce chlupatá zvířata, takže mě překvapilo, když jsem se jednoho dne probudila a on stál nade mnou se štěnětem zlatého retrívra v náručí. To štěně mělo kolem krku dokonce červeného motýlka.

Zabránilo mi to v touze jít na medicínu? Ne.

A to přemlouvání pokračovalo dál a dál.

Po „štěněčím překvapení“ přivezl druhý den domů růžový Aston Martin. Vanquish Zagato Aston Martin. Řekla jsem mu, ať přestane vyhazovat peníze, protože nic můj názor nezmění.

Páni, a ono to neustalo. Každé ráno kytice slunečnic na mé posteli. Letenky na výlet na Maledivy. Nové designové kabelky.

Byla jsem rozmazlovaná různými způsoby a využila jsem příležitosti si to všechno užít.

„Budeš se topit v knihách, Eleno!“ prohlásil a přecházel po pokoji sem a tam, než si stiskl kořen nosu.

„To mi nevadí. Vždycky jsem se ráda učila.“

„Dal jsem ti všechno, lásko. Nemusíš v životě o nic bojovat,“ přešel blíž ke mně a vzal mě za ruku.

Mama se usmála a chytila Papu za ruce: „Tvá dcera má pro něco vášeň.“

„Nemusí procházet všemi těmi potížemi.“ Zakroutil hlavou.

„Papo, když jsem vyrůstala, učil jsi mě, abych si za sebou vždycky stála. Učil jsi mě být silnou a nezávislou. Také jsi mě učil mít sny a být zapálená pro věci, které miluji. Stávám se ženou, kterou jsi mě učil být,“ řekla jsem.

„Jsi princezna Volkov Vory.“ Narovnal se.

Mama ho dál hladila po paži a občas na mě pohlédla.

„Nechci mít s mafií nic společného, Papo. To víš.“

„Narodila ses do toho, ať se ti to líbí, nebo ne.“

„No, mně se to nelíbí!“ Odešla jsem se vzdechem pryč.

Papovy zelené oči se vpily do mých. Věděla jsem, že potlačuje vztek, protože měl pocit, že jsem nikdy nebyla vděčná za věci, které nám poskytoval. Všechnu tu lásku, pozornost a nekonečná přání. Zlomila jsem mu srdce na dva kusy.

„Odcházím na medicínu. Pokud mě nechceš nijak podporovat, prostě si najdu brigádu. Udělám cokoli, abych dosáhla svých snů,“ zamumlala jsem a vidění se mi rozmazalo slzami.

Pak jsem rozrazila dveře a vyřítila se z pokoje – narazila jsem přitom do Dimitrija, který na chodbě odposlouchával.

Na pár vteřin se naše pohledy střetly.

Věděla jsem, že je mu mě líto. Věděla jsem, že mi chce dát to, co jsem si přála. Vždycky jsme si byli blízcí díky malému věkovému rozdílu. Myslím, že jsme si prostě rozuměli lépe, ale on nebyl v pozici, aby mi mohl nabídnout věci, které jsem chtěla. Takže si udržoval odstup a díval se, jak odcházím.

K mému překvapení nakonec Papa všechno zaplatil.

Mama ho k tomu nejspíš přemluvila a on nebyl mužem, který by jí dokázal něco odepřít. Mama si získala jeho srdce vteřinu poté, co se poprvé potkali. Byli to věční milenci, nejen manžel a manželka. Jejich vztah byl to, co jsem v budoucnu chtěla i já – krásné manželství.

No, Papa mi také přidělil bodyguarda – Ivana. Kdykoli jsem ho viděla poblíž, udržoval si odstup, ale většinu času byl z dohledu. Číhal ve stínech, neustále mě hlídal a pravděpodobně všechno hlásil Papovi, ale moc mě to netrápilo, protože jsem dostala, co jsem chtěla. Dostala jsem šanci jít za svými sny.

Ivan tu pro mě byl, když přišly špatné dny. Někdy byly špatné i noci.

Občas jsme si popovídali.

Kromě toho, že mě Ivan hlídal, se Mama neustále ptala, jestli jde všechno skvěle. Sledovala můj každodenní život na univerzitě. Papa nikdy nezavolal a upřímně, nikdy jsem mu to nevyčítala. Byla jsem ta nevděčná dcera a bylo nejlepší si také udržovat odstup.

Cizí lidé by řekli, že jsme se odcizili, ale věděla jsem, že se na mě u Mamy ptá. Kdykoli jsem viděla Ivana, věděla jsem, že mě jeho přítomností chrání.

„Máš děti, Ivane?“ zeptala jsem se a kousla si do sendviče.

Seděli jsme oba na lavičce v parku a užívali si teplý vánek. Byla to moje pravidelná rutina, chodit na odpolední procházky, a Ivan se ke mně vždycky přidal. Věděla jsem, že si naše procházky v duchu také užívá, ale nikdy moc nemluvil.

„Mám syna,“ odpověděl a rozhlédl se kolem – nikdy nebyl neostražitý, vždycky kontroloval okolí, jestli nás náhodou někdo nepřepadne nebo nenapadne.

Byl tak vycvičený. Navíc měl za úkol chránit dceru svého šéfa.

„Kolik mu je?“

„Právě mu bylo deset.“

„Neschází ti?“

„Pořád.“

„Měl bys s ním trávit čas.“

„On neví, že existuji,“ odpověděl a netrvalo dlouho, než jsem se mu podívala do očí.

„Cože? Proč ne?“

„Aby byl v bezpečí. Nepřátelé se o našich rodinách nedozvědí a nebudeme cílem, kdyby se něco stalo. Navíc nemusí vědět, že jeho otec je zločinec.“

Rozhovor skončil právě takhle. Myšlenky mi zabloudily k Papovi a říkala jsem si, jestli byl k tomuhle životu také donucen. Narodil se do toho, stejně jako já. Možná, kdyby mohl, chtěl by jiný život. Jinou možnost pro své děti. Přesto byl zodpovědný vůči Volkov Vory a svým mužům.

Některé věci musely být obětovány.

Čas plynul a teď jsem tu byla já, ve věku třiceti let, v posledním roce rezidentury.

Zírala jsem na svůj odraz v zrcadle a pak si povzdechla. Oči jsem měla červené, protože naposledy jsem spala nejspíš před šestadvaceti hodinami. Lícní kosti jsem měla propadlé a rty mírně popraskané dehydratací.

„Do prdele!“ zaklel někdo a přiměl mě se otočit.

Chloe, moje kolegyně, vyšla z kabinky a stoupla si vedle mě. Oči měla červené, ale předpokládala jsem, že to není z nedostatku spánku, svou směnu právě začala, ale spíš ze všeho toho pláče na záchodě. Snažila se si upravit vlasy tím, že si jimi projela prsty, než ty blonďaté prameny svázala do drdolu.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se.

„Mám prostě blbej den.“

„Je to kvůli Jasperovi?“

„Sakra. Ty do mě vidíš, co? Je to poznat na očích? Vypadám, jako bych brečela?“ zeptala se, otočila se ke mně a párkrát zamrkala – jako by to mělo její pytle pod očima udělat méně viditelnými.

„Jaké oči? Nic bych nepoznala.“ Rty se mi zvlnily do úsměvu.

„Eleno…“

„Kvůli Jasperovi pláčeš pořád. Pokud jsi nešťastná, nemusíš to s ním snášet.“

„Nejsem nešťastná. Jen nevím, proč se rozhodl moji situaci nechápat. Chce, abych tu pro něj byla pořád, když je naprosto jasné, že nemůžu. Je na volné noze a má spoustu volného času. Já ne.“

„Zkoušela jsi s ním mluvit?“

„Och, zkoušela jsem celou tu věc ‚komunikace je základ‘.“

„Doufám, že to vy dva vyřešíte. Nemůžeš pořád brečet na záchodě.“

Chloe se usmála, zavrtěla hlavou a nanášela si na rty balzám. „O mě se neboj, Eleno. Já budu v pohodě. Ty by sis naopak měla opravdu odpočinout.“

„Zítra mám volno.“

„Strávíš zbytek volna v posteli?“

„Budu svůj žal léčit spánkem,“ zavtipkovala jsem, vyšla z toalety a zamířila chodbou nemocnice.

Podívala jsem se na náramkové hodinky a viděla, že mě před odchodem čeká poslední pacient.

Upřímně, kdybych dostala šanci ohlédnout se a setkat se se svým mladším já, nikdy by mě nenapadlo, že to dotáhne tak daleko. Celá cesta k tomu stát se lékařkou byla těžší, než vypadala. Stálo to za ten boj a bezesné noci, ale bylo to vyčerpávající.

Zaklepala jsem na dveře a vešla dovnitř; viděla jsem, jak se tvář mého pacienta rozzářila, jakmile mě spatřil. Byl takový vždycky. Některé sestry říkaly, že se na setkání se mnou těší – přestože byl přijat teprve minulý týden.

Užila jsem si svůj podíl flirtujících pacientů. Někdy byli vtipní.

„Tady je, moje nejoblíbenější doktorka.“

„Pane Vance, ani jste se nedotkl jídla.“

„Říkal jsem vám to mnohokrát. Prostě mi říkejte Barrette.“

„Dobře… Barrette, jak jste se v noci vyspal?“ Dovnitř vešla jedna ze sester, vzala pero a blok pro případ, že by si potřebovala něco poznamenat.

„Spal jsem docela dobře. Díky těm lékům proti bolesti, co jste mi předepsala.“

„To je dobře. Ten otok vám taky hodně splaskl. Brzy vás budeme moci propustit.“ Usmála jsem se, stála vedle něj a dál mu prohlížela rameno.

Pan Vance – Barrett – byl zhruba v mém věku, nebylo mu víc než pětatřicet. Spadl doma ze schodů a skončil se zlomeným ramenem.

Zatímco jsem mu prohlížela rameno, on mi pilně zíral do očí. Úsměv, který měl na tváři, byl zábavný, jako by to byl teenager, který se zakoukal do starší ženy. Během svého pobytu mě nikdy moc neobtěžoval, ale pořád flirtoval a já ho naprosto ignorovala. Ostatně jsem nikdy neměla zájem randit se svými pacienty ani s kýmkoli jiným.

„Řekl vám už někdo, jak okouzlující máte oči?“

Naše pohledy se střetly: „Pár komplimentů jsem na ně dostala.“

„No, zasloužíte si je. Jste naprosto krásná.“

„To jsou, že?“ Usmála jsem se, zaklonila se a zkontrolovala přístroj po jeho pravici, který snímal tep.

„Nejste… náhodou nezadaná?“

„Ne, nerada vás zklamu, ale nejsem.“ Ta lež ze mě vyklouzla naprosto hladce. Byl to zvyk, lhát pacientům o svém rodinném stavu, pokud začali být trochu nadějní. Už mnohokrát mě někdo pozval na rande a já každého z nich zdvořile odmítla. Nejsnazší únik byl říct jim, že jsem vdaná.

Člověk by musel být blázen, aby obtěžoval vdanou ženu.

„Nevidím na vašem prstě prsten.“ Podíval se mi na ruce: „Můžu vás vzít na rande?“

Ošetřující sestra vedle mě se pohnula a zavrtěla hlavou, jako by nic neslyšela. Chtěla se smát a bylo zřejmé, že to v sobě dusí, ale já si zachovala kamennou tvář a jeho pokusy ignorovala.

„Když pracuji, prsten nenosím. Je to drahý kousek,“ odpověděla jsem.

„To je pravda… pro doktorku Volkovovou jezdí manžel vždycky po práci.“ Moje sestra, Kiera, se přidala a občas po mně střelila pohledem. Měla ke mně docela blízko a věděla, kolik pacientů se mě pokusilo pozvat na rande.

„Aha.“ Barrett si odkašlal a opřel se.

„Pokud je to všechno, vypracuji plán pro vaši rekonvalescenci. Uvidíme se příští týden.“ S Kierou jsme vyšly ven a zavřely za sebou dveře.

Kiera se zasmála a přitiskla si blok k hrudi. „To by byl tento týden desátý?“

„Dvacátý.“

„Z těch všech komplimentů musíš být vyčerpaná, Eleno.“

„Komplimenty jsou moje palivo,“ zavtipkovala jsem a obě jsme se zasmály.

„No, směna ti skončila. Měla jsi ji dlouhou. Prosím, odpočiň si.“

„Uvidíme se příští týden, Kiero.“

Jakmile jsem v suterénu došla ke svému autu, nastoupila jsem a zhluboka si povzdychla. Po nastartování motoru jsem se opřela v sedadle.

V tu chvíli jsem nemyslela na nic jiného, než že půjdu domů. To trvalo až do chvíle, než mi začal zvonit telefon; podívala jsem se a viděla, že je to můj bratr. Dimitrij.

„Eleno,“ ozval se na druhé straně.

„Čemu vděčím za to potěšení, že mi voláš?“

Zasmál se: „Mám se skvěle. Děkuji za optání.“

„Jak se máš, Dimo?“

„Fajn. Právě jsem se vrátil domů poté, co jsem někoho umlátil k smrti.“

Zamračila jsem se a odkašlala si. „To nemusím vědět.“

„Příliš mnoho informací?“

„Proč mi voláš?“ zeptala jsem se.

„Ale no tak, dlouho jsem s tebou nemluvil. Jak to jde v práci?“

„Nepotřebujeme zdvořilostní řečičky. Jdi prosím rovnou k věci.“

Dimitrij si povzdechl, očividně otrávený. Dokázala jsem si představit, jak si tře kořen nosu – zvyk, který zdědil po Papovi. Pravděpodobně se opíral v křesle a plánoval svůj další tah, nejspíš jak umlátit k smrti někoho jiného. Koneckonců převzal Papovo místo ve Volkov Vory.

„Jen ti chci připomenout dnešní večer,“ promluvil.

„Dnešní večer? Co je s dnešním večerem?“

„Charitativní galavečer. Očekává se, že se zúčastníš, jinak mi Papa srazí hlavu.“

„Proč by ti srážel hlavu? Teď jsi Pakhan ty. Ne on.“

„Pokud jde o tebe, jsem jen ubohý otrok. Kromě toho jsi s ním uzavřela dohodu, když jsi chtěla jít na medicínu, kdybys náhodou zapomněla.“ Pokračoval v mluvení: „Musíš se účastnit každé jednotlivé akce, která se týká naší rodiny. Pořád jsi princezna Volkov Vory, Eleno.“

Rusky jsem zamumlala kletbu. „Nesnáším, když mi to připomínáš.“

„Dotáhla jsi to tak daleko… v čem je dnešek jiný?“

„Jsem prostě unavená. Měla jsem dlouhou směnu a jediné, na co myslím, je dát si dlouhou koupel a spát.“

„Prostě tam dneska buď, prosím. Nechci, aby se na tebe zlobil. Sakra, nechci, aby se zlobil na mě. Navíc jsme tě se Sašou neviděli celé měsíce. Chybíš jí.“

Saša nebo Stasia, naše sestra. Nejmladší z rodiny a nejmilovanější. Bylo jí osm, když jsem se odstěhovala z domu a pokračovala ve studiu. Netrávily jsme spolu moc času, ale kdykoli jsem se o prázdninách nebo ve volném čase vrátila domů, sblížily jsme se. Dimitrij i já bychom pro ni šli i na kraj světa.

Teď už to byla dospělá žena, které se v jejích dvaceti letech dařilo.

„Tobě taky chybím?“

Na pár vteřin se odmlčel: „Strašně.“

„Mimochodem, jak se má?“ zeptala jsem se na Sašu.

„Naše sestřička se má dobře. Teď má přítele.“

„Ví to Papa?“

„Párkrát se setkali.“

„A je s tím v pohodě?“

„Překvapivě. Prověřil jsem ho a je čistý. Saša vypadá, že je od té doby, co se objevil, moc šťastná.“

„A ty?“

„Co já?“

„Kdo je tvoje přítelkyně týdne?“

Zasmál se: „Já nerandím, Eleno. Pobavím se s nimi a to je všechno.“

„Karma tě dostihne, Dimo. Já to vím.“

„Pokud budu ještě naživu, až si pro mě ta karma přijde. Raději se koukej dneska dostavit, nebo budu zítra ve zprávách. Myslím to vážně, Eleno.“

„Jo, budu tam. Pošli mi adresu a všechno ostatní.“

„Odesláno. Jo a Eleno?“

„Co ještě?“

„Nezpoždi se.“

Pak zavěsil.

Můj bratr Dimitrij převzal roli Pakhana poté, co Papa odešel na odpočinek. Teď Papa a Mama trávili většinu času cestováním po světě. Chtěli si užít svět, dokud ještě můžou. Na Dimitrijovi zůstalo, aby se o všechno postaral. Každá jednotlivá zodpovědnost ležela na jeho bedrech. Papa od něj neočekával nic jiného než úspěch.

On stejně nikdy nezklame.

Dnes večer jsem tam musela být. Navíc jsem Sašu dlouho neviděla a chyběla mi.