Mizející ozvěny touhy

Počasí bylo příjemné a jasné, zvláště po prudkém lijáku z předchozího dne. Carys se neměla čeho obávat, když kráčela k masivní budově patřící jednomu z nejbohatších starých mládenců v Texasu, Rowanu Vanovi.

Před třemi lety navštívila toto místo poprvé. Tehdy byla v koncích a zoufale hledala způsob, jak zabránit tomu, aby její otec skončil ve vězení. Byla ztrápená a nesmírně chudá. Dnes však kráčela se vztyčenou hlavou a s pocitem, že sem patří, zatímco její podpatky zvučně klapaly o podlahu cestou k recepci. Přestože v budově sídlila právnická firma, působila spíše jako luxusní rezidence pro vysoce postavené lidi.

„Dobré ráno, slečno,“ pozdravila ji blondýnka na recepci a sladce se na ni usmála. Když tu byla Carys naposledy, recepční se tvářila odměřeně, na rozdíl od nynějšího přátelského výrazu.

„Dobré ráno,“ odpověděla Carys a věnovala jí úsměv, který jí rozzářil tvář. „Mám schůzku s panem Vanem.“

Recepční přikývla a zkontrolovala systém. „Jméno, prosím?“ zeptala se, aniž by spustila oči z obrazovky.

„Carys MacKenna.“

„V pořádku, paní MacKenno,“ odpověděla recepční a vzhlédla od monitoru. „Jdete na schůzku o několik minut dříve. Pokud vám to nevadí, můžete na něj počkat u něj v kanceláři.“

„Nevadí,“ odvětila Carys a zamířila k jeho pracovně.

Nastoupila do výtahu. Od její poslední návštěvy uplynuly tři roky – od dne, kdy podepsala smlouvu, která zachránila její rodiče a pomohla jí žít život, po jakém toužila.

Carys se při pomyšlení na to, proč se s ní chce setkat právě v kanceláři, trochu zrychlil tep.

Strávili spolu noc, pohlceni přítomným okamžikem, zatímco venku hustě pršelo. Dnes ráno jí u snídaně zašeptal: „Stav se ve dvanáct v kanceláři. Musím ti něco říct.“

Byla překvapená. Kromě onoho tísnivého setkání před třemi lety měla do jeho kanceláře vstup zakázán. Veškeré problémy se vždy řešily v jeho posteli.

Výtah pípl, což signalizovalo, že dorazila do cíle. Carys zkontrolovala náramkové hodinky a přešla do čekárny, kam pro ni měla přijít jeho sekretářka. Bylo osm minut do dvanácté.

Rowan byl člověk, který si potrpěl na dochvilnost; byl jejím neochvějným zastáncem. Když řekl ve dvanáct, bylo to ve dvanáct.

Otevřela dveře a uviděla, že je v čekárně jediná. Posadila se a prohlížela si interiér místnosti.

Od její poslední návštěvy se toho moc nezměnilo, ale všechno jí připomínalo to, jak se na ni díval při jejich prvním setkání. Jeho chladné, oříškové oči bez výrazu se jí tehdy upřeně vpíjely do duše, když ji vyzval, aby ho následovala.

„Slečno Carys MacKenno.“ Náhlé oslovení ji vylekalo, ale podařilo se jí nasadit lehký úsměv, aby zakryla neklid. „Pan Vane vás nyní přijme,“ řekla sekretářka a pokynula Carys, aby šla za ní.

Carys impulzivně vstala, upravila si sukni sahající ke kolenům a následovala sekretářku do velkolepé pracovny muže, kvůli kterému se jí rozbušilo srdce.

Sekretářka se uklonila, představila Carys a po kývnutí šéfa opustila kancelář a lehce za sebou zavřela dveře.

Carys nemohla jinak, než v duchu žasnout nad nádherou té budovy. Rowan měl očividně zálibu v interiérech a výškách. Jeho kancelář se nacházela v nejvyšším patře masivního mrakodrapu.

„Posaď se, prosím,“ přikázal její hlas a vytrhl ji z rozjímání.

„Ach,“ usmála se Carys a zamířila k otočnému křeslu naproti jeho stolu. „Tam ne, Carys,“ zavolal na ni, vstal a přešel k pohovce na vzdáleném konci kanceláře. „Tady.“

Rowan Vane. Navzdory zvláštní atmosféře kanceláře a jeho chladnému chování na něj byl úchvatný pohled. Jeho královské vystupování ji hned první den, co se potkali, připravilo o slova. Byl nepopiratelně pohledný, s dominantní přítomností, kvůli které se jí těžko dýchalo. Ale tohoto chladného třicetiletého miliardáře měla v hrsti celé tři roky.

Uspokojovala ho a nesčetněkrát ho přiměla, aby v ní nechal své sémě. Na tváři se jí usadil spokojený úsměv.

„Dáš si kávu?“ zeptal se a upřeně se na ni podíval. Jeho hlas na ni měl podmanivý účinek.

„Ne, myslím, že pro dnešek už jsem jich měla dost,“ odpověděla a oplatila mu pohled s náznakem výrazu v očích.

„Carys,“ oslovil ji a vědoucně přikývl. „Tady si kávu dáš. To, co se chystám říct, vyžaduje, abys ji měla.“ Dlouze se na ni zadíval a pak zvedl telefon. „Dvě americana. Jedno se spoustou medu a ledu,“ objednal, než telefon položil.

„Ty obvykle americano nepiješ,“ poznamenala Carys, překvapená jeho volbou. Jen ona pila americano se spoustou medu a ledu.

„Dnes si ho dám,“ zamumlal prostě, ruce položené na stole a před sebou pečlivě připravenou složku.

Lehké zaklepání na dveře je přerušilo a do místnosti vstoupila sekretářka se dvěma šálky kávy. Jeden plný ledu podala Carys, která jí poděkovala. Poté sekretářka odešla a nechala je v místnosti o samotě, jak na sebe v tichosti hledí.

Rowan a Carys spolu mimo ložnici mluvili jen zřídka. Jejich rozhovory se omezovaly na náhodné pozdravy od Carys, na které Rowan reagoval jen přikývnutím nebo zamručením. Slova si vyměňovali, ale jen v ložnici. Jejich formou komunikace bylo sténání a vzdechy.

Teď však byla situace jiná. Carys věděla, že Rowan je muž mnoha slov, což se naučila chápat. Současná situace v ní však vyvolávala pocit, že jí toho chce říct hodně.

Ticho bylo dusivé a nesmírně nepříjemné, zatímco v ní narůstala zvědavost. Odhodlaná prolomit mlčení, si odkašlala, aby mu připomněla svou přítomnost.

„Carys, to, co je mezi námi, dnes končí,“ řekl Rowan klidně a jeho chladné oči byly bez emocí. „Ona je zpátky.“

To bylo to poslední, co čekala. I když nevěděla, o čem chce mluvit, když ji požádal, aby přišla do kanceláře, kam měla dříve přístup zakázán, věděla, že se to týká jejich vztahu. Sevřela šálek pevněji, když se její oči střetly s jeho; jeho obvyklý chladný pohled bez výrazu upřeně spočíval na ní. Někdy přemýšlela, jak asi vypadá, když se usmívá, protože na ni se Rowan nikdy neusmál.

Ovládla se a potlačila veškeré city, které k němu chovala. To poslední, co chtěla, bylo být politováníhodnou, posedlou ženou, která pláče nad mladým, pohledným miliardářem, jehož srdce patří jiné.

„Dobře.“ Carys přikývla a povolila stisk šálku. Navzdory bolesti a zklamání, které cítila, se rozhodla zachovat si sebeúctu a důstojnost.

Věděla, že lpění na někom, kdo její city neopětuje, by z dlouhodobého hlediska vedlo jen k dalšímu trápení a utrpení. Dalo se čekat, že dohoda s Rowanem dříve či později náhle skončí. Ona potřebovala jeho pomoc a on potřeboval její teplo.

Tři roky. Tři roky. Tři roky.

Rowan si povzdechl a vzal ze stolu složku. „Požádal jsem tě, abys přišla sem, protože tady to všechno začalo. Je to smlouva, která musí skončit oficiálně, stejně jako začala.“

Carys znovu přikývla, což způsobilo, že se na jeho pohledné tváři krátce mihl stín viny, než zmizel, jako by tam nikdy nebyl.

Byl překvapen, že nic neřekla. Seděla tam se vztyčenou hlavou, bez jediného hnutí v obličeji, přesně jako on, a přikyvovala na každé jeho slovo.

Držela hlavu vysoko a odmítala dát najevo jakoukoli slabost.

Když Rowan viděl její vyrovnanou, nevinnou tvář, věděl, jak moc jí dluží. „Tady je šek na milion dolarů. Doufám, že ti to vynahradí ztracený čas,“ prohlásil a podal jí šek ze složky. Jeho pohled zůstal neochvějný.

Pokud k ní dokázal být tak chladný, pokud dokázal vše tak snadno ukončit, pak mu nehodlala ukázat žádné emoce. Nešlo jí o jeho peníze a Rowan to dobře věděl. Pokud ji ale chtěl odškodnit, kdo byla ona, aby odmítla?

K jeho překvapení natáhla ruku, šek přijala a tiše dodala: „Nechala jsem si u tebe nějaké věci. Můžu si je vyzvednout?“

Rowan se sarkasticky ušklíbl. Carys neměla nic, když ho potkala. Všechny šperky a oblečení, které měla, jí koupil on. A jeho dary nikdy nebyly levné.

„Máš na to týden,“ prohlásil Rowan, vstal a přešel ke svému stolu. Vzal kartu, vrátil se k ní a upravil si sako. „Až budeš hotová, odevzdej ji mé sekretářce.“

„Kód od zámku?“ zeptala se a kartu přijala. „Je stejný jako včera v noci?“

„Ano,“ odpověděl stroze. „Až se odstěhuješ, nechám ho technikem změnit.“

Vrátil se na své místo a postrčil k ní složky. „Smlouva. Podepiš svou část o rozvázání.“

Carys přikývla, podepsala listinu a vstala, připravená navždy odejít z jeho života.

„Sbohem, Rowane,“ zamumlala Carys klidným hlasem a naposledy se mu podívala do očí.

„Sbohem, Carys,“ odpověděl s rukama v kapsách, zatímco ona s královskou grácií vycházela z jeho kanceláře, odhodlaná vymazat ze své paměti každou stopu po něm.