Pípání výtahu ji znovu vytrhlo z myšlenek.

Živě si pamatovala, jak tu byla poprvé. Dveře výtahu se otevřely a ona vyšla ven, s každým krokem k bytu cítíc vnitřní odpor.

Poté, co zadala kód – ten, který ji po třech měsících trvání smlouvy nechal vybrat, aby měla přístup –, ji vždy varoval, aby při každé návštěvě nosila roušku přes nos. Tato pravidla v průběhu let svědomitě dodržovala.

Dveře píply a otevřely se. Zatlačila do nich, a jakmile vstoupila, jeho důvěrně známá vůně zasáhla její smysly a na několik minut měla pocit, že se zhroutí.

Jasně jí dal najevo, že jde o smlouvu. Smlouvu bez jakýchkoli citových vazeb. Bylo tak nespravedlivé, že se takhle musela cítit, a s pevným odhodláním si řekla, že do jeho bytu už se nikdy nevrátí.

Obývací pokoj byl nesmírně prostorný a plný života. Býval pochmurný a depresivní, dokud už nemohla vystát tu prázdnotu – přesně ty pocity, které v něm on vyvolával.

S jeho svolením vnést do pokoje trochu života ho přetvořila do útulné podoby, kterou měl nyní.

S hlubokým povzdechem začala vyhazovat všechno, co si pořídila, i když to financoval on.

Po sedmi hodinách práce dům vypadal stejně bezútěšně a osaměle, jako když sem přišla poprvé. Pamatovala si jeho výraz v ten den. Zračil se v něm záblesk uznání a vřelosti, i když se o tom nikdy nezmínil. „Stačily ty změny?“ bylo jediné, co řekl, což byl jeho způsob, jak vyjádřit souhlas.

Carys si promnula spánky, cítila se unavená, ale s vykonanou prací spokojená. Vzala telefon a vystrkala zavazadla ven. Všechno oblečení, šperky a kabelky, které jí pořídil, byly sbaleny ve velké tašce.

O několik minut později pokoj uklidila. Spokojená, s posmutnělým úsměvem na rtech, věnovala téměř prázdnému domu poslední pohled a zavřela za sebou dveře.

Hodlala ty věci prodat a výtěžek věnovat na charitu.

Vyšla z budovy, naposledy se na ni toužebně podívala a vykročila pryč s taškou plnou peněz, které získala za šperky, jež jí koupil. Zívla a protáhla si unavené paže.

Telefon jí pípl, sáhla do kapsy a při pohledu na jméno volajícího se usmála.

„Emmeline?“ oslovila ji a i přes ty divné pocity, které měla předtím, pocítila vřelost. Její smutek byl rázem pryč.

„Už je pozdě, asi čtyři odpoledne,“ řekla a zastavila se. „Ty už jsi našla nějaké místo?“

„Ano,“ odpověděla Emmeline na druhé straně linky. „Tvůj táta je se mnou. Kalifornie se zdá být ideální pro začátek nového života. Viděli jsme byt, který se ti bude líbit.“

Na rtech se jí objevil vděčný úsměv, zatímco zamířila jiným směrem k charitativní organizaci. Měla v úmyslu uložit v bance peníze získané prodejem šperků a oblečení, než se vydá k advokátní kanceláři Vane Law Chambers.

„Věřím ti, že najdeš to pravé místo,“ řekla a zamířila ke kavárně na druhé straně ulice. Právě se chystala přejít k nově postavené kavárně, když ho uviděla. Srdce se jí zastavilo – Rowan seděl uvnitř a soustředěně ťukal do notebooku.

Říkala si, co tam asi dělá, a když zachytila, jak se mu rty lehce zvlnily do úsměvu, nebyl to sice široký úsměv, ale v jeho očích bylo vidět pobavení.

Při tom pohledu jí pukalo srdce.

„Kdy mám nahlásit, že ten dům bereš, Cee?“ zeptala se Emmeline s hlasem plným nadšení.

Carys však nedokázala odpovědět. Cítila se jako ztroskotanec. Nikdy ho neviděla se smát, ani ten nejmenší náznak úsměvu, ani ho neslyšela mluvit tak srdečně, jako to dělal teď.

Kroutila rukama, zatímco ji spalovala žárlivost. Tak rychle na všechno zapomněl. Teprve včera se rozešli a on už šel dál a smál se, jako by nikdy neexistovala. Snažila se prohlédnout dál, aby zjistila, s kým tam je, ale slzy jí zastřely výhled. Očividně byl venku s ní, s tou jedinou ženou ve svém srdci.

„Jsi tam, Cee?“ volala Emmeline. Carys přikývla, i když jen stěží dokázala ze sebe vypravit srozumitelnou odpověď. „Carys, ptala jsem se, kdy mám nahlásit, že ten dům bereme.“

„Mě nikdy nikam nevzal,“ vyhrkla tiše a po tvářích jí stékaly slzy.

Zatraceně! To poslední, co chtěla, bylo brečet. Proboha, proč brečela?

„Cože?“ zeptala se Emmeline, která zaslechla slabý šepot a myslela si, že Carys mluví na ni.

„Zítra, Emmeline. Odjíždíme už dnes večer,“ odpověděla Carys, zastavila si taxi a odtrhla pohled od té scény v kavárně.

„Cože?“ zeptala se šokovaná Emmeline. „Ty už jsi koupila letenky? Kdy jsi to udělala?“

„Teď. Udělám to hned po tomhle hovoru,“ řekla a ukončila hovor, aby se vyhnula dalším otázkám své kamarádky.

„Kam to bude, paní?“ zeptal se řidič, připraven vyrazit k jejímu cíli.

„Vane Law Chambers,“ řekla a nasadila si sluneční brýle.

Po několika minutách jízdy auto zastavilo před budovou. Vystoupila a požádala ho, aby chvíli počkal, zatímco ona zašla do firmy.

Nastoupila do výtahu, stiskla tlačítko nejvyššího patra, kde měl Rowan kancelář, a právě když se dveře zavíraly, někdo mezi ně strčil ruku a zabránil jim v zavření.

Srdce jí poskočilo v naději, že to není Rowan. On byl člověk, kterého už nikdy nechtěla vidět.

Carys zvedla hlavu, aby se podívala, kdo k ní do výtahu přistoupil, a z úst jí uniklo tiché „páni“, když dovnitř vkročila nesmírně extravagantně oblečená dáma. Její silný parfém okamžitě zaplnil stísněný prostor výtahu.

Byla neuvěřitelně krásná, vysoká, štíhlá a dokonale tvarovaná. Vypadala jako herečka nebo nějaká modelka z telenovel.

Krátce na Carys kývla na pozdrav a Carys jí kývnutí oplatila. Žena stiskla poslední tlačítko, to, které patřilo střešnímu bytu – místu, které Carys nikdy neměla tu čest navštívit.

Možná to byla členka rodiny nebo sestra. Nemohla to být přece Genevieve Haverford.

Rowan neměl rád výrazné líčení a těžké parfémy. Musela to být nějaká vzdálená sestřenice.

Když už byla řeč o rodině, kromě toho, že to byl Rowan Vane, Carys o něm nevěděla vůbec nic. Jak moc si asi střežil soukromí, když se o jeho rodinném zázemí nedalo na internetu nic dohledat? Nebo se možná tak moc soustředila na splácení dluhu, že neměla čas se ptát a něco si o něm zjišťovat.

Nedělala to, když byli spolu, a rozhodně s tím nehodlala začínat teď. Ostatně on o ní také nic nevěděl, dokonce ani to, kde bydlí, za což mu byla neskonale vděčná.

Pípnutí výtahu ji vytrhlo z myšlenek. Vystoupila a mírně se uklonila ženě, která měla oči upřené do telefonu.

Carys se při chůzi s obálkou v ruce k sekretářce v duchu ušklíbla. „Arogance je u Vaneových očividně rodová vlastnost.“

Znovu se otočila, ale výtah už se zavřel. S lehkým úsměvem došla k sekretářce a podala jí obálku.

*** Vila Lennoxových, Texas ***

„Dnes večer z Texasu odjedeš, Alaricu, a o tom se nebude diskutovat,“ prohlásil rozzuřeně pan Lennox a vyrazil ze synovy ložnice, přičemž jeho matka mu byla v patách.

„Cože?“ vykřikl Alaric, nesmírně pohledný mladík něco po dvacítce. Vypadal ztrápeně a nedokázal se smířit s tím, co mu otec právě oznámil.

„Ty ho nevyhazuješ do Kalifornie jen proto, aby tu firmu zdědil tvůj neschopný synáček právník, že ne?“ vyštěkla paní Cordie Lennoxová a postavila se svému manželovi do cesty. Vyzařovalo z ní bohatství.

Při pohledu na ni by si ji člověk mohl splést s ženou po třicítce. Vypadala mnohem mladší a plná elánu.

„Ženská, slyšíš se vůbec?“ zasténal pan Lennox vzteky a ukázal na ni ukazováčkem. „To bys ho tu raději nechala, aby dál škodil mým politickým plánům? Copak jste mi vy dva už nezpůsobili dost potíží?“

„Och!“ zasmála se opovržlivě a v jejím hlase se mísilo pohrdání s hněvem. „Jestli ti někdo dělá potíže, tak je to tvůj syn, který si změnil jméno i postavení, jen aby tě zesměšnil. Před třemi lety se postavil proti tobě a ty jsi neudělal nic... absolutně nic!“

„Vvažuj slova, Cordie. Vvažuj slova!“ varoval ji pan Lennox, zatímco v něm kypěl vztek.

„Nenechám ho ten případ převzít. To raději umřu, než aby on obhajoval mého syna a slízl za to smetanu.“

„Tak si to tedy vyřiďte po svém,“ odpověděl a otočil se k Alaricovi, který už seděl na pohovce v přepychovém obývacím pokoji vily. „Tam si klidně spi, pař a prováděj ty své špinavosti. Ale nevracej se, dokud nebude po volbách. Jediný způsob, jak dokázat, že na těch fotkách nejsi ty, je ten, když si všichni budou myslet, že jsi pryč z Texasu.“

„Ale otče...“

„Vezmi si peněz, kolik chceš,“ přerušil ho pan Lennox a nedovolil mu říct už ani slovo. „Vezmi si, co chceš, a vypadni! To raději nebudu mít žádného syna než tebe.“