„To snad nemyslíš vážně, že ne?“ zeptala se Emmeline trochu zvýšeným hlasem, zatímco seděly v jednom z největších salonků v Texasu.

Vlastnila podnik jménem „The Haven“.

Když se rozhodla pojmenovat ho ÚTOČIŠTĚ, Carys se nahlas rozesmála a divila se, proč pro bar vybrala tak zvláštní jméno. Netušila však, že to její kamarádka myslela vážně; chtěla, aby všechno vynikalo, včetně názvu.

Emmelineina bystrost ji zaujala už na večírku společného přítele na vysoké škole. Přesně věděla, jak upoutat tu správnou osobu, a její přátelské chování ke všem si Carys okamžitě získalo.

„Jak to vzala tvoje rodina?“ zeptala se Emmeline a pokyvovala hlavou do rytmu hlasité hudby. „Chci říct, vzhledem k tomu šibeničnímu termínu toho na ně bude moc.“

„Nedala jsem jim moc času na to, aby to zpracovali, Emme. Pozítří se stěhujeme a hotovo.“

„Připadáš mi trochu krutá,“ dodala Emmeline a její hlas zněl nespokojeně. „Nemůžeš jen tak utnout svůj život jen proto, že se bojíš, že tě nebude hledat. Bojíš se, že by ses přes to nedokázala přenést.“

„Emme, už jsem ti to řekla. Nemiluju ho,“ odpověděla Carys, kterou už ten rozhovor unavoval. Pořád na sobě měla krátkou kostýmkovou sukni doplněnou sáčkem, které ladilo s jejím odstínem pleti. Vlasy měla stále úhledně stažené do drdolu.

„Proč jsi použila tak silná slova?“ divila se Emmeline a při slově „láska“ prudce zavrtěla hlavou. Emmeline byla zastánkyní příležitostného sexu, ale Carys měla podezření, že je stále panna.

Sama bývala taková, čistá a nedotčená, až do doby před třemi lety, kdy o to přišla tím nejméně romantickým způsobem. Živě si pamatovala jeho nelibost poté, co ji připravil o panenství.

„Neponesu za to odpovědnost, Carys. Sama ses rozhodla mi o své nezkušenosti pomlčet, i když jsem se tě opakovaně ptal.“

Ta slova ji tehdy ani v nejmenším nezabolela, ale teď ano.

„Přitahuje tě, o tom není pochyb. Vsázím se, že právě proto chceš být co nejdál; musela sis vybrat ze všech míst zrovna Filipíny.“

„Před nikým neutíkám; jen se vracím domů. Moje kořeny sahají hluboko na Filipíny a je tam spousta skvělých příležitostí,“ vysvětlovala Carys a vyhýbala se pohledu své kamarádky.

„Víš, že ti nevěřím, ani trochu.“

„No,“ řekla a protáhla se k odchodu. „Odešla jsem z domova ve spěchu, nechtěla jsem po tom oznámení odpovídat na otázky, ale nakonec se tam musím vrátit.“ Carys se zasmála a vzala si kabelku. „Díky, Emmeline. Musím jít, zítra ráno mě něco čeká.“

„Jasně. Dovol mi, abych tě hodila domů,“ nabídla se a kráčela s ní k východu.

„Ne, už jsem si napsala o odvoz,“ usmála se Carys a vyšla z hlučného podniku.

„Ty mě nikdy nenecháš, abych tě odvezla,“ našpulila rty a pevně ji držela za ruce, zatímco čekaly na auto.

„Brzy se vdáváš, Emme. Neměla bych budoucí nevěstu stresovat,“ odpověděla Carys a láskyplně jí stiskla ruce.

„Ještě mi to neschválil, Cee. Myslím, že někoho má.“ Její usměvavá tvář v mžiku posmutněla.

„Nechápu, jak může být někdo tak necitelný, aby nemiloval někoho tak sladkého, jako jsi ty,“ Carys se k ní plně otočila a pevně ji chytila za ramena. „Proč se musíš takhle trápit, když si můžeš snadno najít někoho jiného? Máš spoustu nápadníků.“

Carys o jejím snoubenci jen slyšela a nikdy ho nepotkala, dokonce ani neviděla jeho fotku. Emmeline říkala, že to má zůstat v tajnosti, dokud se nevezmou, což v Carys vyvolávalo jisté obavy.

„Miluju ho,“ vyhrkla. „To, co k němu cítím, je výjimečné, Cee, a já ho dostanu. Nechám ho, ať si dělá, co chce, ale nakonec bude můj. Můj snoubenec.“

Emmeline dokázala být velmi cílevědomá. Kromě toho, že byla milá a dokonalá, vždycky dostala to, co chtěla.

„Odvoz je tady,“ oznámila Carys, kamarádku pevně objala a pak nastoupila do auta. Zamávala jí a auto vyrazilo pryč.

I přes pozdní hodinu byl její otec vzhůru a trpělivě čekal na její návrat.

„Tati?“ zavolala, překvapená, když rozsvítila světlo. „Co děláš takhle potmě?“

„Čekám na tebe, Cee,“ odvětil otec a ukázal směrem k pohovce. „Posaď se, drahoušku; musíme si promluvit.“

„Tati, jsem vyčerpaná. Můžeme si o tom promluvit zítra?“

„Ne, Carys. Slibuji, že to bude krátké,“ odpověděl a pobídl ji, aby se posadila vedle něj. „Tvé náhlé oznámení mě zastihlo nepřipraveného, dcero, a to ani nemluvím o tom, že se stěhujeme na Filipíny. Jak se tam chceš domluvit? Sotva mluví tamním nářečím a anglicky tam mluví málokdo.“

„Tati?“ oslovila ho a zívla. „Co tím naznačuješ?“

„Nemůžeme tam nejezdit?“

„Práce je únavná, tati. Měla jsem dlouhý den a zítra musím být v práci. Můžeš si vybrat jakékoli jiné místo; jen ať je to daleko od Texasu,“ řekla, vstala a chystala se jít. Přistoupila k otci a dala mu pusu na dobrou noc.

Carys zamířila nahoru, srdce měla těžké z lží, které své rodině neustále opakovala. Od té doby, co se začala vídat s Rowanem, přestala pracovat.

On se o to postaral pravidelnými platbami a dary, kterými ji zahrnoval. Nedokázala se přimět k tomu, aby prozradila pravdu, jak stálo v podmínkách smlouvy. Bylo to důvěrné; nesměla to nikomu říct, ani Emmeline, své nejlepší kamarádce.

Emmeline řekla, že je to jen dobrý přítel, který jí pomáhá. Pamatovala si, jak se Emmeline smála a říkala tomu „přátelství s výhodami“, ale to bylo ještě předtím, než ke svému dobrodinci začala něco cítit.

Rowan k ní byl vždycky laskavý. Nepěstoval romantiku, dokonce se ani nelíbali. Šel rovnou na věc a dbal na to, aby jí neublížil a aby i ona prožila nějaké potěšení.

Svlékla si šaty a vlezla do vany. Přemýšlela, proč se nechala tátou vmanipulovat do změny lokality. S penězi, které si našetřila, a s těmi, co jí dal on, si hodlala vybudovat nový život a utéct od něj co nejdál.

Emmeline měla pravdu. Odstřihávala ho, protože se bála, že by ji nehledal. Mohl by ji nechat jen tak s hlavou plnou emocí a vzpomínek. Kromě postelových aktivit si žádné vzpomínky nevytvořili; všechno ostatní pro ni zůstalo záhadou.

Zítra hodlala jít k němu a všechno smazat. Nezůstane mu nic, co by mu ji připomínalo. Všeho, čeho se dotkla, se hodlala zbavit. Nedovolí mu, aby v něm zůstaly myšlenky na to, jak do ní vnikal. Takovou poctu mu neprokáže.

Zatímco se koupala, v jiné části města byl Rowan se svou milenkou, ženou, se kterou si užíval jen sex. Její sténání naplňovalo pokoj, zatímco do ní vnikal a snažil se zjistit, jestli si vzpomene na tento okamžik, který v minulosti sdíleli. Jestli ucítí to vzrušení, když se s ní miluje.

„Ach, ano, Rowane,“ sténala Genevieve Haverford a upravovala se, aby stačila jeho tempu.

Něco s ním bylo v nepořádku. Od chvíle, kdy ji políbil, až do tohoto okamžiku, kdy byl v ní, cítil prázdnotu.

Chytil ji za nohu a snažil se jít hlouběji, aby ji uspokojil, ale jeho srdce a duše nebyly v souladu s tím, co dělalo jeho tělo.

Místo lásky, kterou zamýšlel, z něj tryskala bolest. Bolest, na kterou si zvykl. Už nesténala, ale křičela.

„Rowane?“ zavolala a chytila ho za ruce, aby ji nerozpůlil vejpůl.

Frustrovaně zavrčel a vytáhl se z ní.

Nedokázal jasně uvažovat. Od chvíle, kdy smlouva skončila, ji nedokázal vyhnat z hlavy. Byl si jistý, že k ní tehdy nic necítil, ale ta prázdnota, to těžké srdce v něm vyvolávalo chuť všechno rozbít.

„Jsi v pořádku, miláčku?“ zavolala, přitáhla si přikrývku a klekla si k němu na postel, dotýkajíc se ho.

„Ano, Genevieve,“ odpověděla a věnoval jí letmý úsměv. Od té doby, co odešla, se nedokázal pořádně usmát. Úsměv mu zmizel z tváře v den, kdy si sbalila věci a odešla z jeho domu.

Zabořil si ruce do vlasů a snažil se uvažovat racionálně. Možná to byla vina. Musela to být ona. Neměl to mezi nimi ukončit tak náhle. Možná jí to měl říct už o mnoho dní dříve, aby ji připravil.

Kašlat na to. Nebyli v žádném vážném vztahu a bylo jen logické, že to ukončil tak, jak mu to vyhovovalo.

„Moc se omlouvám, Genevieve,“ hlesl, plně se k ní otočil a vzal ji za ruce.

Nedokázal přesně pojmenovat, co je špatně, proč je tak odtažitý, proč necítí vůbec žádné vzrušení.

„To je v pořádku, zlato,“ řekla, pustila jeho ruce, jednu mu obmotala kolem krku a druhou mu projížděla hustými černými vlasy.

„Nikam neodcházím, věř mi; máme na to spoustu času,“ řekla a přitiskla si jeho hlavu na hruď. Nechal se a zavřel oči, přičemž se úplně odřízl od světa.

„Proč jsme v tvém střešním bytě v kanceláři, Rowane? Proč mě nevezmeš domů?“ zeptala se a hladila ho ve vlasech. Krátce otevřel oči a pak je znovu zavřel.

„Někdo tam musí jít,“ odpověděl klidně a upadal do spánku. „Bude to trvat týden.“