Jak může být malý kousek kovu tak těžký? Znovu se podívám na pěticípou hvězdu, která mi visí na krku. „Statečná.“ Měla bych překypovat štěstím, objímat své spolubojovníky a myslet na své povýšení na poručíka. Místo toho však cítím jen tlak v hrudi, kvůli kterému se mi těžko dýchá.

„Takhle to není správné. Žádná vina, žádné výčitky. Proč?“

„Seržantko Sterlingová.“

Mé myšlenky jsou přerušeny. Zhluboka se nadechnu, než se postavím do pozoru a vykročím k šedovlasému muži s drobnými vráskami v koutcích očí – k muži, kterému jsem kdysi říkala tati. Dnes není ničím víc než mým nadřízeným, generálem Sterlingem. Vejdu do jeho kanceláře a počkám, až zavře dveře.

„Můžete se posadit, seržantko.“

Okamžitě tak učiním a zůstávám zticha, zatímco generál obchází svůj stůl a usazuje se přede mnou.

„Musím přiznat, že jsi mě překvapila. Nečekal jsem, že budeš v hodnostech stoupat tak rychle, natož aby byla má dcera vyznamenána prezidentem národa Medailí cti. Jsi si vědoma toho, jak důležité to je?“

„Ano, pane,“ odpovídám mechanicky.

„Vím, že už pracují na tvém povýšení na poručíka, a jako důstojnice se nebudeš muset vracet na frontu, pokud nebudeš chtít. Tím, co jsi dokázala, jsi svou povinnost na bojišti již splnila, seržantko.“

Můj otec – generál – mluví dál, zatímco já se ztrácím ve svých myšlenkách. Nebudu se muset vracet do toho pekla, uhýbat kulkám a sledovat, jak moji přátelé a kamarádi umírají. Mou prací je zachraňovat životy – to dělá bojový medik. Ale já…

Zatřesu hlavou, abych vymazala obraz všech těch mrtvol ležících u mých nohou.

„Nic tam není.“

„Děje se něco, seržantko?“ zeptal se můj otec.

Sklopím zrak ke svým rukám – rukám, které vypadají čisté, ale jsou potřísněné krví.

„Už nebudeš zabíjet,“ ozývá se mi v mysli.

Zhluboka se nadechnu a pomalu zvednu hlavu.

„Končím,“ řeknu s jistotou.

„Co jsi řekla?“ Generál na mě zamhouří oči a zamračí se.

„Tady končím, generále. Chci odejít z armády.“

„To musí být vtip,“ zamumlá. „Mio, ztratila jsi rozum?! Právě máš být povýšena. Tvá vojenská kariéra teprve skutečně začíná.“

Postavím se bez čekání na jeho svolení a po sundání medaile ji hodím na jeho stůl.

„Můžete si ji nechat, když se vám tak líbí, tati. Sám jste to řekl – splnila jsem svou povinnost vůči tomuto národu. Teď se já rozhodnu, jak prožiju zbytek svých dnů.“

Otočím se a zamířím ke dveřím, ale než je stihnu otevřít, uslyším za sebou jeho hlas.

„Jestli teď vyjdeš těmi dveřmi, už tě nebudu uznávat jako svou dceru. Bude to, jako bys v tom přepadení zemřela.“

Mírně se otočím a nechám jeden koutek úst zvednout jen o pár centimetrů.

„Nic tam není.“

„Tvou dcerou jsem přestala být už dávno. Sbohem, generále.“

Zatáhnu za kliku a s úsměvem vyjdu z kanceláře.

O dva roky později

Snažím se trochu číst, ale sanitka se tak kymácí, že se nemůžu soustředit. Vhlédnu nahoru a Holden, řidič, omluvně pokrčí rameny, než v plné rychlosti projede na červenou.

„Nechápu, jak se dokážeš soustředit při tom zvuku sirény,“ poznamená Caleb, asistent záchranáře.

Všichni tři jsme v přední části vozidla. Právě jsme obdrželi hlášení o hromadné nehodě na jedné z nejrušnějších tříd ve městě. V poslední době máme víc práce než obvykle kvůli extrémním červnovým vedrům. Ve Phoenixu jsou letní teploty brutální, a přestože monzunové období právě začíná, zatím jsme žádné bouřky neměli – takže se situace může velmi brzy zhoršit.

Zavřu knihu, když vidím, že doprava houstne. Vsadím se, že jsme blízko místa nehody. Holden začne naléhavě troubit a snaží se přimět přihlížející, aby vystoupili z aut a uvolnili cestu, abychom mohli projet. Nicméně teprve až příjezd policie pomůže uvolnit jízdní pruh a umožní nám posunout se vpřed.

„Jsme tu první,“ zamumlám a upřeně se dívám na půl tuctu vraků vozidel, které jsou vidět z mého sedadla.

Posuzuji, ke kterému přistoupit jako první. Jedno auto visí ze středového dělicího pásu. Hasiči ho už zajistili, ale vzhledem k tomu, že je téměř rozpolcené vpůl, pochybuji, že jsou tam nějací přeživší. A pokud ano, budou v kritickém stavu.

„Sterlingová...“ zamumlá Caleb. Čeká na mé rozkazy.

„To modré,“ řeknu a vyskočím ze sanitky.

Několik hasičů mě doprovází k vozidlu. Caleb bude hned za mnou s nosítky a lékařskými brašnami.

„Uvnitř jsou dva lidé. Řidič, muž kolem čtyřicítky, a na zadním sedadle jeho syn, asi čtyřletý nebo pětiletý. Oba jsou naživu,“ informuje mě jeden z hasičů.

Kromě zajištění vozidla, aby se nepohnulo, se jim také podařilo vytvořit otvor v kovu pro přístup ke zraněným. Sáhnu otci na krk a zkontroluji puls – slabý. Má tržnou ránu na hlavě a volant zaražený do hrudníku. Téměř jistě má mnohočetné zlomeniny žeber a hrudní kosti spolu s otřesem mozku. Přesunu se, abych zkontrolovala dítě. Přitisknu prsty na stranu jeho krku, ale necítím žádný tep.

„Sterlingová, se kterým začneme?“ zeptá se Caleb, který už stojí vedle mě.

Odvážím se zvednout dítěti hlavu a zatajím dech, když uvidím masivní tržnou ránu, která mu rozpoltila lebku na dvě části. Jeho obličej je pokrytý krví. Prohlédnu ránu a vidím, jak z ní vytéká mozková hmota. Povzdechnu si.

„Nic.“

„Vytáhneme otce. Dítě je mrtvé.“

„Před minutou ještě žilo,“ protestuje hasič.

Caleb se na mě podívá a zamračí se.

„Ještě není pozdě. Můžeme začít s KPR a–“

„Ne,“ přeruším ho. „Otec má vyšší šanci na přežití. To dítě má roztříštěnou lebku a těžké poškození mozku. I kdyby se nám ho podařilo oživit a nějakým zázrakem by se dostalo do nemocnice s vitálními funkcemi, už se nikdy neprobere.“

„Sterlingová, jsem si jistý, že kdyby byl otec toho kluka při vědomí, vybral by si záchranu svého syna dřív než sebe! Je to jen dítě!“

Střetnu se s jeho pohledem, neoblomná.

„Naštěstí to není jeho rozhodnutí. A není to ani tvoje. Přines krční límec a připrav kapačku. Než ho vytáhneme z auta, stabilizujeme ho.“

Caleb na mně několik sekund visí pohledem, než se konečně pustí do práce.

„Žádný život nemá větší cenu než jiný,“ ozývá se mi v mysli.

Podařilo se nám stabilizovat řidiče, dostat ho z vozidla, převézt do nemocnice a zbytek zraněných nechat ostatním záchranářům. Poté se vracíme na základnu, vyčistíme sanitku, doplníme zásoby a čekáme na další výzvu, která na sebe nenechá dlouho čekat.

Po vyřízení několika drobných domácích nehod a infarktu v nákupním centru – který skončil smrtí staršího muže – se právě chystáme ukončit směnu, když nás vysílačka znovu posílá do akce.