„Střelba na Sedmadvacáté avenue,“ hlásí Caleb, když spěcháme do sanitky.

Protočím oči a usadím se na své sedadlo. Není to nic neobvyklého. Kriminalita ve Phoenixu je relativně nízká ve srovnání s jinými městy podobné velikosti a počtu obyvatel. V posledních letech se však v okolí Sedmadvacáté avenue rozmohla prostituce, obchod s drogami a násilí gangů. Volání z této oblasti dostáváme každý den. Pobodání a střelná zranění jsou nejčastější.

Cesta nám trvá necelých pět minut. Policie již oblast uzavřela. Před obrovským skladem leží v bezvědomí dva mladí muži, zatímco se o ně stará několik záchranářů. Jeden pohled stačí, abych poznala, že oba mají střelná zranění.

„Uvnitř jsou další dva a jeden v zadní části skladu,“ informuje nás policista.

Kývnu a zamíříme dovnitř. Sklad je obrovský a úplně prázdný. Požádám Holdena, aby nás následoval se sanitkou dovnitř – je tam dost místa na manévrování. Spatřím dvě těla a okamžitě zkontroluji puls jednoho, zatímco Caleb dělá totéž u druhého. Jsou také mladí. Podle oblečení a tetování jsou to téměř jistě členové latinskoamerického gangu.

„Ten je mrtvý,“ oznámí Caleb.

„Tenhle taky.“

„Máme začít s masáží srdce?“

Chystám se říct ano, když uvidím dva mediky, jak k nám běží.

„Oni se o to postarají. Pojďme se podívat na toho vzadu.“

„Myslíš, že to byl syndikát Valeriano?“

„Není to náš problém. Ať to vyřeší policie.“

Caleb přikývne a rychle se přesuneme. Vyjdeme zadními dveřmi skladu a pokynu Holdenovi, aby objel budovu a setkal se s námi.

Najdu mladého muže na zemi – je při vědomí a stojí nad ním dva policisté. Pustí mě k němu a já si vedle něj kleknu.

„Táhni ode mě sakra pryč, ty děvko!“ vykřikne dřív, než se ho vůbec stihnu dotknout.

Zvednu obočí a prohlédnu si jeho tvář. Vypadá ještě mladší než ostatní – nemůže mu být víc než dvacet.

„Jestli mě nenecháš tě vyšetřit, vykrvácíš,“ řeknu a ukážu na jeho břicho.

Svírá si ho oběma rukama, ale krev stále vytéká a máčí mu košili i zem pod ním.

„Chcete, abychom mu dali pouta?“ zeptá se jeden z policistů.

Nespouštím oči z toho kluka.

„Nemyslím si, že je to nutné, strážníku. Vypadá dost chytře na to, aby věděl, že umřít není skvělý nápad. Mýlím se?“

„Buď smrt, nebo vězení,“ zamumlá. „Nevím, co je horší.“

„Zůstaň naživu a zjistíš to,“ zašeptám právě tak hlasitě, aby mě slyšel.

Jeho tmavé oči se střetnou s mými a vidím v nich strach. Po několika sekundách váhání sundá ruce a přikývne.

Opatrně jsem ho položila na zem a rozstřihla mu košili, abych si prohlédla ránu. Jak jsem očekávala, je to střelné poranění – ne velká ráže. Mírně ho převalím, abych zkontrolovala průstřel. Kulka prošla skrz. Vzhledem k umístění, blíže k boku, je možné, že nebyly zasaženy žádné životně důležité orgány, ale nebudu si jistá, dokud se krvácení nezastaví. Přitisknu na ránu gázu, zatímco mu Caleb zavádí kapačku do paže. Všimnu si tetování ve tvaru V, což potvrzuje mé podezření – je to člen syndikátu Valeriano. Nejrozumnějším krokem je dostat ho co nejrychleji do nemocnice.

Holden přiveze nosítka a my ho na ně okamžitě naložíme. Jakmile je zajištěn uvnitř sanitky, strážníci nás informují, že nás budou doprovázet.

Pak se stane něco nečekaného.

Uslyším skřípění pneumatik a vedle nás zastaví masivní černé SUV.

Vystoupí čtyři muži.

Policisté se pohnou, aby vytasili zbraně, ale dřív než stihnou cokoli udělat, každému z nich prostřelí hlavu kulka.

Caleb se polekaně přikrčí před střelbou, ale já se ani nepohnu.

Jeden z ozbrojenců otevře zadní část sanitky a zazubí se od ucha k uchu.

„Ten parchant žije,“ oznámí.

Všichni vypadají spokojeně, než obrátí pozornost k nám. Jeden z nich – jediný bez tetování na krku a rukou – na mě namíří pistoli.

„Kdo je tu medik?“ zeptá se.

„Já,“ odpovím poté, co si odkašlu.

Vím, co přijde, dřív než se to stane.

Další muž zvedne zbraň a střelí Caleba do hlavy. Pak Holdena.

Jejich těla dopadnou na zem bez známek života.

Vím, že pro ně nemůžu nic udělat. Jsou mrtví.

„To je škoda. Holdena jsem měl rád.“

„Dobrá,“ řekne muž se zbraní. „Vypadá to, že jsi si právě vysloužila projížďku po městě.“

Gestem ukáže k zadní části sanitky a ušklíbne se.

„Nalez si. Zašiješ mýho kámoše. Potom vymyslíme, co s tebou uděláme.“

Podařilo se mi zastavit krvácení. Nepohodlně se zavrtím a frustrovaně si odfrknu, když cítím hlaveň pistole přitisknutou k dolní části zad. Jeden z mužů řídí sanitku, ten s tetováním na krku je vpředu s ním a ten druhý, kterému říkali Lazzaro Ricci, je vzadu se mnou a nespouští ze mě oči.

„Můžeš tu zbraň posunout o pár centimetrů dál? Snažím se zachránit tvému příteli život a to, že na mě míříš tou věcí, mi moc nepomáhá.“

Myslím, že slyším tiché uchetnutí, a pak tlak zbraně na mých zádech zmizí.

Pracuji dál mechanicky a přitom se snažím vnímat okolí. Už přes dvacet minut jedeme normální rychlostí směrem na východ. Možná jedeme do Paradise Valley. Říká se, že tam hluboko ve skalnaté poušti, v obrovských luxusních sídlech, žijí někteří vůdci kriminálních gangů.

Zraněný chlapec vykřikne bolestí, když začnu vytahovat gázu z vnitřku rány.

„Co to sakra děláš?! To bolí!“ zařve Lazzaro Ricci za mnou.

„Nemůžu mu dát léky proti bolesti, aniž bych zanedbala tu ránu,“ řeknu a frustrovaně vydechnu. „Kdybyste nezabili toho záchranáře, bylo by to mnohem jednodušší.“

„No nekecaj...“ Na vteřinu se ohlédnu přes rameno a vidím, že se usmívá. Má světle modré oči a od obočí ke straně hlavy vyholenou ostrou linku. Není to jizva – jen stylová volba. Zraněný chlapec má stejnou linku, i když ne tak výraznou.

„Proč nejsi nervózní? Unesli jsme tě a zabili tvé kolegy, a tebe se to vůbec nedotklo.“

„Nic tam není.“

Neodpovídám. Pracuji dál v tichosti. Byla jsem v horších situacích a není to poprvé, co na mě někdo míří zbraní. Právě teď je jediné, na čem záleží, zachránit tomu klukovi život.

„Jak se jmenuješ?“ zeptám se ho.

Chlapec sebou cukne bolestí a podívá se přes mé rameno na svého přítele.

„Co je ti sakra do toho?“ sykne ten chlap za mnou.

„S tebou jsem nemluvila,“ odseknu. „Jak se jmenuješ, kluku?“

Znovu se podívá přes mé rameno a odfrkne si, obličej zkřivený bolestí.

„Jen do toho, odpověz. Stejně nebude žít dost dlouho na to, aby to někomu řekla,“ řekne Lazzaro Ricci španělsky.

Hádám, že si myslí, že mu nerozumím, ale mýlí se. Mnoho mých spolubojovníků v armádě byli Latinoameričané. Mluvím plynule španělsky, i když to nehodlám prozradit. Raději je nechám věřit, že nemám ponětí, co říkají.

„Benito,“ zamumlá chlapec přes zaťaté zuby.

„Dobře, Benito. Potřebuji, aby ses zhluboka nadechl a zůstal v klidu, abych mohla uvolnit ránu a dát ti sedativa. Neuspí tě to úplně, ale pomůže to od bolesti. Uděláš to pro mě?“

Kývne a já napočítám do tří, než odtáhnu ruce. Krev z otvoru okamžitě nevytryskne, takže se pohnu rychle, popadnu stříkačku, naplním ji a vstříknu ji do jeho infuzního vaku.

Vrátím se k němu, připravená pokračovat v práci, když sanitka náhle s prudkým skřípěním zastaví.

Potichu zakleju, když si uvědomím, že výstupní rána na jeho zádech začala znovu krvácet.

„Konečná. Budeš pokračovat uvnitř domu,“ řekne muž za mnou a znovu mi přitiskne pistoli k hlavě.

„Potřebuji sterilní prostředí a chirurgické vybavení ze sanitky.“

„Budeš ho mít. Chlapi všechno vnesou dovnitř. Teď vylez.“

Udělám, co se mi řekne, mlčky a bez protestů. Jakmile jsem venku, uvědomím si, že už padla noc. Rozhlédnu se kolem. Nebyla jsem daleko od pravdy – měla jsem pravdu. Jsme v Paradise Valley, na pozemku, který vypadá jako soukromý. Místo, které Lazzaro Ricci nazval domem, je ve skutečnosti masivní sídlo ze skla, oceli a kamenného obkladu, obklopené spoře osvětlenými zahradami s kaskádovitým vodopádem uprostřed. Vstupní dveře jsou vysoké přes tři metry a vyrobené z masivního světlého dřeva. Stavba je obrovská, dvoupatrová a má tvar písmene U – alespoň z toho, co z tohoto úhlu vidím. Když vzhlédnu, spatřím balkon podél fasády a v dálce bazén s prosklenými stěnami.

„Hni se,“ nařídí potetovaný muž a přitiskne mi zbraň k boku.

Vejdeme dovnitř a slyším, jak mluví španělsky. Muž s tetováním – o kterém se konečně doslechnu, že se jmenuje Enzo Galante – jim nařídí vyklidit hernu a dál mě postrkuje dopředu. Rychle přelétnu pohledem okolí a napočítám nejméně tucet ozbrojených mužů. Většina z nich vypadá jako řadoví vojáci. Lazzaro Ricci a ten chlap Enzo Galante jsou ti, kdo vydávají rozkazy, a ostatní je bez otázek poslouchají.

Hledám slabé místo – nějaké opomenutí nebo trhlinu v bezpečnosti, kterou bych mohla využít k útěku. Musím se dostat pryč dřív, než se rozhodnou, že už nejsem užitečná, a skončím jako moji dva kolegové. Vím, že se mě pokusí zabít – to je jasné. Co nevím, je, jak je zastavím nebo jestli jsem ochotná porušit svůj slib, abych přežila.