Sterlingová

Nervózně přecházím po pokoji sem a tam. Je to už víc než čtyři hodiny, co mě tu zamkli, a od té doby jsem neviděla nikoho ze Zelových mužů – natož jeho samotného. Kdo by si pomyslel... Nemohla mě unést jen tak nějaká kriminální banda, to ne. Musela jsem skončit u té nejnásilnější.

Syndikát Valeriano působí ve městě už léta a jediné, co se o nich ví, je, že kdekoli se objeví, nechávají za sebou stopu krve a smrti.

No, teď už vím něco víc.

Kde bydlí, jména několika jejich klíčových členů – kteří, z toho, co jsem pochopila, vypadají jako ti nejdůležitější – a ta nejzajímavější část: vím, jak Zel vypadá. A musím přiznat, že takhle jsem si ho nikdy nepředstavovala.

Když si pomyslím na vůdce kriminální organizace, vybaví se mi muž středního věku s pořádným břichem, který nosí klobouk s plochou krempou, aby zakryl ustupující vlasy. Nikdy, ani v těch nejzvrácenějších snech, mě nenapadlo, že by Zel mohl být takhle přitažlivý.

Nevím, jestli je to tím, jak mu černé vlasy ladí s tmavýma očima, nebo tetováním, které mu vykukuje zpod košile až ke straně krku. Pokrývá mu i předloktí. Nebo je to možná tím krátkým vousem. Dodává mu to drsný, lehkomyslný vzhled, spolu s kroužkem v levém uchu a tlustým řetězem kolem krku. Nejsem si jistá, jestli je to jedna konkrétní věc nebo celý ten balíček, ale co vím, je, že s touhle tváří a tímhle tělem by dokázal i tu nejzbožnější ženu proměnit v hříšnici.

Sednu si na okraj postele a zívnu. Skrz masivní okna od podlahy ke stropu vidím, že svítání není daleko – cítím se vyčerpaná.

Alespoň se mi podařilo umýt si ruce v koupelně u pokoje a také jsem se zbavila krví nasáklého trička. Teď mám na sobě jen tílko a kalhoty. Rozpustím si vlasy a masíruju si pokožku hlavy, abych uvolnila napětí.

Musím najít způsob, jak se odtud dostat, než si ten zločinec rozmyslí a rozhodne se mi prohnat hlavu kulkou.

Dveře do pokoje se otevřou a právě ve chvíli, kdy jsem na něj myslela, vejde on sám. Stále má na sobě stejné oblečení a v rukou nese složku. Zastaví se uprostřed ložnice, přímo na silném, světlém vlněném koberci, a upře na mě svůj pohled. Mírně nakloní hlavu a úšklebek, který se mu objeví na rtech, vybízí ke všem druhům hříšných myšlenek.

„Mía Sterlingová,“ zamumlá poté, co otevře složku.

Postavím se a zhluboka se nadechnu, než pomalu vydechnu.

Předpokládám, že mu trvalo tak dlouho přijít, protože o mně sbíral informace.

Mohla jsem mu dát falešné jméno, když se ptal. Kdokoli jiný by to udělal.

V takových situacích jsou naší největší slabinou vždy naši blízcí. Lidé mají tendenci poslouchat rozkazy ze strachu, že vystaví své rodiny nebezpečí.

No, já jsem sama, takže neexistuje nic, co by mohl použít k mému vydírání.

„Všechno tohle za ten čas a to je všechno, co se ti podařilo zjistit? Jsem zklamaná,“ řeknu a založím si ruce na hrudi.

Neujde mi, jak Zelův pohled klesne přímo k mému výstřihu.

Trvá to jen pár sekund, než se mi znovu podívá do tváře.

„Vím i pár dalších věcí,“ pokračuje v chůzi, dokud mezi námi nezbývá sotva metr místa, pak se zastaví, aby mohl číst dál. „Seržantka Mía Sterlingová, dvaatřicet let. Sloužila jako bojový medik v armádě. Dvakrát nasazena v Afghánistánu. Celkem šest let a tři dny na frontě. Odešla jsi před pár lety, hned poté, co ti sám prezident udělil Medaili cti za záchranu životů sedmi tvých spolubojovníků.“

Znovu se na mě podívá s úšklebkem.

„Vlastnoručně jsi zlikvidovala přes dvacet ozbrojených nepřátel a dostala členy své jednotky do bezpečí.“

„Jen ty, kteří ještě žili,“ dodám, jen abych ho podráždila, a vzdorně zvednu bradu.

Zel na mě zamhouří oči.

„Přemýšlíš o tom, jak mě zabít, Mio?“ zeptá se a protáhne mé jméno.

Svěsím ruce a pokrčím rameny.

„Sterlingová,“ opravím ho.

Ignoruje mě a udělá další krok vpřed.

Mé instinkty mi říkají, abych ustoupila, ale rozhodnu se zůstat stát a čelit mu.

Jestli mě chce zabít, udělá to tak jako tak.

„Myslím, že tu část o tvém otci, generálovi, si můžeme nechat na jindy, nemyslíš?“ Zavře složku a zastrčí si ji pod paži.

Poprvé si všimnu jeho levého zápěstí. Nosí jakýsi růženec jako náramek.

Okamžitě zvednu zrak a přistihnu ho, jak se znovu ušklíbá.

„Co se se mnou stane?“ zeptám se.

„Tuhle stejnou otázku si kladu posledních pár hodin i já, Mio.“

Zatnu zuby, ale tentokrát ho neopravuji. Bude mi říkat, jak se mu sakra zachce.

Zel je jedním z těch mužů – mužů, kteří nepřijímají „ne“ jako odpověď.

„Dal jsem ti své slovo, takže tě nemůžu zabít. Ale nechat tě jít také není možnost. Řekni mi, co si myslíš, že bych s tebou měl udělat?“

„Nevím, ale být tebou, rozhodla bych se brzy. Dochází mi trpělivost s tím, že jsem tu zavřená.“

Znovu se usměje a já ani neucuknu, když udělá další krok ke mně.

Jeho nos je tak blízko mého, že by se při sebemenším pohybu mohly dotknout.

Zel nakloní hlavu a upře pohled na mé rty, než se zhluboka nadechne nosem.

„Voníš nádherně, Mio. Až moc nádherně pro své vlastní dobro.“

Donutím se polknout, aniž bych ztratila klid.

Nevím, co je na tomhle muži takového, že mě znervózňuje, ale nesmím to dát najevo – to by byl můj konec.

„A to jsem se od včerejška nesprchovala,“ zamumlám a cvaknu jazykem v předstíraném opovržení.

Zel se tiše zasměje a ustoupí o pár kroků, přičemž ze mě nespouští zrak.

„Moji muži jsou naštvaní kvůli tomu kousku se zbraní, který jsi předvedla v herně. Takže ti doporučuji, abys prozatím tento pokoj neopouštěla. Enzo Galante a Lazzaro Ricci budou jediní, kdo sem budou mít přístup. Jeden z nich ti brzy přinese jídlo a čisté oblečení.“

Zatáhne za límec své bílé košile.

„Můžeš se osprchovat a pár hodin si odpočinout. Kolem dopoledne pro tebe přijdou, abys mohla zkontrolovat mého bratra a ostatní zraněné.“

„Takže jsem vězeň?“ zasyčím skrz zaťaté zuby.

Zel se rozhlédne po ložnici a pokrčí rameny.

„Viděl jsem i horší cely než tuhle, ale jestli to tak chceš brát, nebudu se hádat,“ řekne, než se otočí k odchodu.

„Sladké sny, Mio,“ zamumlá, než vyjde z pokoje.

Zhluboka se nadechnu při zvuku zámku otáčejícího se z druhé strany.

Sednu si zpátky na okraj postele, zavřu oči a přejedu si rukama po obličeji.

Jsem tak v prdeli.

Nečekám, že mě tu někdo najde.

Sanitka má GPS systém, ale nejsem tak naivní, abych si myslela, že se ho už nezbavili.

Jestli se odtud chci dostat živá, pravděpodobně budu muset porušit svůj slib.

„Už nebudeš zabíjet,“ ozývají se mi v hlavě ta slova.

Snažím se, opravdu.

Ale ten nesnesitelně přitažlivý zločinecký boss mi to zrovna neulehčuje.