Sterling

Zrovna přikládám čistou gázu na Benitovu ránu, když znovu uslyším střelbu. Na vteřinu se zarazím a pak pokračuji.

„Klídek, to jenom cvičí.“

„Jsem v klidu,“ odpovím a začnu mu kolem břicha ovíjet obvaz.

Poslední dva dny slyším střelbu neustále a vyvodila jsem z toho, že někde poblíž mají cvičnou střelnici. Jen doufám, že jejich terči nejsou živé bytosti. Výstřely mi nevadí. S tímhle zvukem žiju celý život – je to pro mé uši jako rajská hudba. Uklidňuje mě to.

„Takže už můžu vstát? Cítím se mnohem líp.“

Pomůžu mu lehnout si zpátky, podám mu antibiotika a léky proti bolesti a pak vyhodím latexové rukavice.

„Před dvěma dny tě postřelili, chlapče. Dej si pohov aspoň ještě jeden týden.“

„Můžeš mi přestat říkat ‚chlapče‘ nebo ‚kluku‘? Nejsem dítě.“

Potlačím úsměv nad tím, jak frustrovaně špulí rty. Durdí se jako malé dítě, ale snaží se tvářit jako nebojácný muž. Velmi typické pro mladé kluky, zvlášť v prostředí, jako je tohle.

Hlavou mi bleskne vzpomínka na ještě mladšího kluka, který na mě míří zbraní. Zavrtím hlavou, donutím se soustředit na přítomnost a minulost nechat za sebou.

„Fajn, Benito, ale z téhle postele se teď prostě hýbat nebudeš.“

Začnu sbírat použité zdravotnické potřeby a on mě při tom tiše pozoruje.

Najednou si odkašle a já jeho směrem povytáhnu obočí.

„Ještě jsem ti nepoděkoval za záchranu života.“

„O to už se postaral tvůj bratr,“ zamumlám sarkasticky.

„Zel? Doufám, že se k tobě chová slušně. Není tak špatný, jak vypadá. Jen se snaží postarat o své lidi.“

„Jo, jasně. Je jen natolik egocentrický a arogantní, že ‚své lidi‘ nutí, aby si nechali na tělo vytetovat V.“ Kývnu směrem k jeho holé hrudi a protočím panenky. Všimla jsem si také, že Lazzaro ho má na vnitřní straně zápěstí, i když mnohem menší, a Enzo ho má na krku.

„Myslíš, že nás do toho nutí?“ Usměje se a zavrtí hlavou. „Je to naše volba. Symbol respektu a loajality k našemu vůdci. Nemá to nic společného s egocentrismem, Sterling.“

Pokrčím rameny. Upřímně, je mi to naprosto ukradené. Jediné, na čem mi záleží, je dostat se z tohto prokletého místa dřív, než přijdu o rozum.

Našla jsem potenciální únikovou cestu. Z mého pokoje se dá vyjít na balkon, který jsem zvenku viděla tu noc, co mě sem přivezli. Včera jsem vyšla ven a uvědomila si, že když se pořádně odrazím, mohla bych dopadnout o patro níž – přímo tam, kde je bazén. Je tu taky velmi reálná šance, že to neodhadnu a můj mozek skončí rozprsknutý na betonu, nebo ještě hůř, dopadnu špatně a skleněný okraj bazénu mě rozřízne vejpůl. Hádám, že to je riziko, které budu muset podstoupit, protože jakmile se dostanu dolů, na zem už to je jen pár metrů.

Rozloučím se s Benitem, a právě když se chystám vyjít z ložnice, dveře se otevřou a v nich stojí muž, kterého neznám.

Nad jeho vzhledem se zamračím. Blond vlasy, krátké vousy, brýle se silnou obroučkou, zapnutá béžová polokošile a khaki plátěné kalhoty. Vypadá jako učitel na základní škole. Jediné, co ho prozrazuje jako jednoho ze Zelových mužů, je inkoust, který mu pokrývá paže až po zápěstí.

„Požádali mě, abych pro tebe přišel,“ informuje mě s plachým úsměvem. Kývne na pozdrav Benitovi a pak znovu upře pozornost na mě. „Jak se zotavuje?“

„Dobře. Rána není zanícená a hojí se správně. Za týden se bude moct začít vracet k normálním aktivitám, i když by se měl vyvarovat nadměrné námahy.“

„To je skvělé.“

Vyjde se mnou na chodbu, zavře za sebou dveře a pak ke mně natáhne ruku.

„Ještě nás nepředstavili. Jsem Lucchese.“

„Co to je za jména...?“ zamumlám si pro sebe a protočím panenky.

Když si všimne, že mu ruku nepotřesu, s pokrčením ramen ji stáhne.

„Většinou jsou to přezdívky nebo příjmení. Jmenuji se Arturo Lucchese, ale všichni mi říkají Lucchese. Enzo je Enzo Galante a Lazzaro... no, to je prostě Lazzaro.“

„A Zel?“ zeptám se s potutelným úsměvem.

Lucchese si mě pár vteřin prohlíží a pak zavrtí hlavou.

„Jestli chceš něco vědět o našem šéfovi, budeš se ho muset zeptat sama. Využij k tomu dnešní večeři. Jsi zvána, abys ke stolu zasedla s námi.“

Zamračím se a zavrtím hlavou.

„Myslím, že to vynechám. Raději zůstanu ve své cele.“

„To nebyl návrh, Sterling. Zel chce, aby ses k nám přidala. Zařídil jsem, aby ti v pokoji nechali oblečení. Musíš být připravená za hodinu.“

„A co když odmítnu?“

Povzdechne si, sundá si brýle, vyčistí je a znovu si je nasadí.

Všimnu si jeho očí – mají nápadně modrý odstín. To v téhle organizaci není ani jeden ošklivý, plešatý nebo obézní muž? Skoro si říkám, jestli je neverbují z modelingových agentur.

„Dám ti jednu radu, o kterou jsi nestála – nepokoušej hranice Zelovy trpělivosti. Má sklon snadno ztrácet nervy a ty vážně nechceš být terčem jeho frustrace, když k tomu dojde.“

„Díky, ale myslím, že se o sebe dokážu postarat. Co mi udělá, zabije mě? Věř mi, to už zkoušela spousta jiných a nedopadlo to pro ně dobře.“

Chvíli mě tiše pozoruje a pak si povzdechne.

„Pojď, doprovodím tě do pokoje.“

Zel

Nemůžu si pomoct, neustále po ní koutkem oka pokukuji. V těch šatech, které jsem pro ni objednal, vypadá úchvatně. Jsou černé, na tenká ramínka a s rozparkem sahajícím od podlahy až nad polovinu stehna. Ten letmý záblesk její nohy, než se posadila, ve mně zanechal bolestivé pnutí v rozkroku, kterého se stále nemůžu zbavit.

Atmosféra během večeře je napjatá. Obvyklé vtipy a urážky mých mužů jsou ty tam. Všichni jsou ostražití a jedí mlčky. V přítomnosti Sterling se cítí nepříjemně.

Tato jídelna v Suverénním křídle domu je přístupná jen mým nejvěrnějším mužům – těm, které považuji za rodinu: Lucchesemu, Lazzarovi, Enzovi, Lucii a samozřejmě Benitovi, který se stále zotavuje ze střelného zranění.

Jediná žena ve skupině je nejživější. Lucia se neustále dotýká mé paže a šeptá mi do ucha. Vím, že se před Sterling snaží uplatnit svůj nárok, ale nezdá se, že by její plán fungoval, protože má nová posedlost sotva zvedne hlavu od talíře.

Má chuť k jídlu – to je dobré znamení. Ale zůstává naprosto apatická, jako robot. Jí, občas si trochu lokne vody a dál jí. Říkám si, jestli je taková vždycky, nebo jestli se stejně jako ostatní cítí v téhle situaci nepříjemně.

Narovná záda a upře pohled na místo na zdi přímo před sebou.

„Smím odejít?“ zeptá se.

Soustředím svou pozornost na její obličej. Žádné emoce, nic.

„Nechceš dezert?“

Její medově zbarvené oči se spojí s mými a pevně sevře rty.

„Nic nechci,“ zasyčí.

Opětuji jí pohled. Zkouší mě, provokuje mě, a Bůh ví, že já před výzvou nikdy necouvnu. Bude moje – musí být.

„Dobře. Jak mý—“ Než vůbec stihnu dokončit větu, už je na nohou a kráčí chodbou k pokojům.

Enzo se zvedá, aby šel za ní a dohlédl na ni, ale já ho zastavím. Jsme ve třetím patře. Neexistuje způsob, jak by se odsud mohla dostat nepozorovaně.

Možná není špatný nápad projevit jí trochu důvěry a počkat, co se stane.