Alessandro Valeriano

Po jídle, s klukovo nekonečným žvatláním jako kulisou, nařídím jednomu ze svých mužů, aby mi přivedl koně, a vyjdu z hlavního domu s chlapcem po boku.

V momentě, kdy zvíře uvidí, se mu rozzáří obličej a rozběhne se k němu, aby si ho pohladil.

„Půjdeš na něj první ty?“ zeptá se a otočí hlavu ke mně.

Zamračím se a zkřížím paže.

„Já nepojedu. Pomůžu nahoru tobě.“

„Mně? Samotnému?