CASSIDY

„TADY JE THORNDRAKEOVO TRIO!“

Ten výkřik se rozléhal a odrážel od stěn tělocvičny, a i když jsem na něj byla zvyklá, nemohla jsem uvěřit té tlačenici, která následovala.

Všechny studentky se přes sebe doslova vrhaly a šlapaly jedna po druhé jen proto, aby se dostaly do první řady a měly ten nejlepší výhled na Thorndrakeovo trio. Tělocvična teď byla plná hihňání a obdivných vzdechů. Já jsem se ze svého místa ani nehnula. Moje kamarádka Keira, jediná přítelkyně, kterou jsem si našla od chvíle, co jsem před třemi týdny přestoupila na Lunaris, se ze svého místa také nehnula.

„Opravdu to za to stojí? Že ty holky dělají takový hluk a tolik scén kvůli Thorndrakeovu triu?“

„Co myslíš?“ odpověděla mi. „Jsou to Thorndrakeovo trio, nejdůležitější studenti na Lunarisu, a tím pádem i nejdůležitější dědicové v zemi. Většina studentů, zejména studentů z kasty Dun, sem přestoupila jen proto, aby je mohli alespoň koutkem oka zahlédnout, a všichni víme, že tohle je jediná chvíle, kdy je mohou vidět.“

Povzdechla jsem si. „Vážně to za to stojí? To, že je na okamžik zahlédnou, jejich životům žádnou hodnotu nepřidá.“

„Stejně jako sledování BTS nepřidá žádnou hodnotu do tvého života, ale ty to přesto děláš.“

Tím mě dostala. Už jsem chtěla utrousit nějakou jízlivou poznámku, když se dveře do tělocvičny otevřely a ti kluci vešli dovnitř. A v tu chvíli se holky úplně zbláznily. Hihňání a vzrušené výkřiky sílily, zatímco dovnitř kráčeli, jako by jim to tu patřilo... což technicky vzato patřilo, protože to byli alfa dědicové. Vlastnili všechno ve smečce i v celé zemi.

Chtěla jsem popřít vliv, jaký měli, ale to by byla vyložená lež. Všechno v místnosti k nim bylo přitahováno, včetně mé pozornosti, a přistihla jsem se, že sleduji každý jejich pohyb.

Kaidan Thorndrake to trio vedl. Věřilo se, že je z trojčat nejstarší, a z těch několika letmých pohledů, které jsem na ně v minulosti zachytila, se zdál být jejich vůdcem. Vešel dovnitř, jako by pro něj všichni ostatní byli jen vzduch, jako by ty vzrušené výkřiky „Jsi tak krásný“ a vyznání lásky nebyly nic víc než jen pouhý hluk. Ani nad nikým nemrkl okem. Spíš vypadal otráveně.

Cyprian Thorndrake, druhý bratr, jeho výraz téměř zrcadlil, nebýt slabého náznaku úsměvu na rtech. Zdálo se, že ho pozornost těší, ale zároveň to vypadalo, jako by ho to vůbec netrápilo.

Ryker Thorndrake, třetí bratr, byl úplně jiný případ. Své pobavení a pýchu z toho, jak se mu všichni podbízejí, nosil hrdě jako korunu. Usmíval se, a dokonce na dívky mával, a některé z nich předstíraly zhroucení a omdlení, protože na ně mrkl. Vždycky jsem o něm věděla, že je takový – koketní, nohama na zemi a přátelský. Svou dobromyslnost si neschovával jen pro Zrozené z koruny, rozšiřoval ji i na Zrozené z prachu, ty nejméně významné studenty na Lunarisu, ty nejchudší, nejvíce šikanované a ty, co stáli na samém dně potravního řetězce.

My jsme byly Zrozené z prachu. Já a Keira. Jako studentka s prospěchovým stipendiem a člověk, zatím jediný člověk na téhle škole, jsem patřila do kasty Dun. Keira byla omega, studentka se sociálním stipendiem, a patřila k nim také.

Zrození z koruny byli ti nejbohatší a nejvlivnější studenti na škole. Byli to alfa dědicové a princezny Luny, děti bet a děti členů rady. Byli to ti, co stáli na vrcholu potravního řetězce, ti, jejichž učebny, jídelna a skříňky se nacházely v nejvyšších patrech školy. Ti, kterým se klanělo i vedení školy.

Zrození z ametystu a Zrození z popela tvořili něco mezi tím.

Bratři se konečně dostali na konec řady dívek, které je vítaly, a téměř okamžitě dorazil učitel tělocviku a požádal nás, abychom se rozdělili do dvojic, kluk a holka.

Keira si snadno našla dvojici, a zatímco já se stále rozhlížela, viděla jsem, jak se Sienna dává dohromady s Rykerem, ačkoli se mi zdálo, že vztekle zaťal pěst.

Celá hala už byla téměř rozdělená do dvojic a já stále hledala partnera. Můj pohled padl na Kaidana Thorndrakea. I když kolem něj postávaly dívky a mrkaly na něj, aby si je vybral, on se na ně nedíval.

Díval se mým směrem.

Ohlédla jsem se, abych zjistila, jestli se nedívá na někoho za mnou, ale nikdo tam nebyl.

Díval se na mě a teď kráčel přímo ke mně.

Ztuhla jsem a dlaně se mi opotily. Dívky kolem nás zíraly v úžasu a kradmo si mezi sebou šeptaly.

„Pojď se mnou do dvojice.“

Nebyla to prosba ani návrh. Znělo to jako rozkaz, a teprve tehdy mi došlo, že je na tom něco divného. Tohle byl Kaidan Thorndrake, který nikdy předtím s žádnou dívkou nechodil, přestože se mu každý den vrhaly kolem krku zástupy holek. Kolovaly o něm fámy, že je gay, a teď tu byl a žádal mě, abych s ním utvořila dvojici.

Asi bych se měla cítit polichocena. Ale nebyla jsem. V jeho pohledu bylo něco dravčího. Vypadalo to, že nejde o nic jiného než o lov, a já byla jeho kořist.

Měla jsem říct ne, ale místo toho, když jsem otevřela pusu, to jediné, co ze mě vyšlo, bylo ano.

Šepot zhoustl a zesílil. Viděla jsem, jak na mě některé dívky zírají v posvátném úžasu, zatímco jiné na mě hleděly s hněvem a odporem. Dokázala jsem jim z očí vyčíst jejich odsuzující otázku:

„Jak si může nějaká ubohá lidská holka dovolit být vybrána naším uctívaným alfa princem?“

Každá dvojice dostala za úkol jiné cvičební sestavy, a tehdy šepot utichl. Všichni se brzy rozmístili na svá místa. Někteří dělali společně dřepy, jiní kliky a tak podobně. Čekala jsem, že se Kaidan ujme vedení a vybere jeden ze seznamu cviků, ale místo toho mě požádal, abych ho následovala do zadní části tělocvičny, kde stála malá branka.

Šla jsem za ním. Bylo svým způsobem vzrušující být jeho partnerkou, být terčem jeho pozornosti. Po všech těch tragédiích, které mě potkaly – ztráta mámy, jež byla mou jedinou rodinou, vyhazov ze státní střední školy, protože jsem nemohla platit ani to snížené školné, a naprostá ztráta naděje –, se stal zázrak, když mi přišel nečekaný dopis se stipendiem ze střední školy Lunaris.

Díky tomu jsem začala věřit na zázraky.

A teď jsem měla pozornost nejuznávanějšího alfy na škole. Byl to příjemný pocit, být s ním ve dvojici... Možná se mu líbím, možná ho zajímám, možná to pro mě mohl být začátek pohádky...

„Stoupni si tam,“ chlad v jeho hlase působil, jako by na mě uprostřed tvrdého spánku někdo vylil kbelík ledu, „budeš brankářka.“

„Co budeme…“

„To se brzy dozvíš,“ přerušil mě. A mé nohy se rozešly. Přinucena alfa autoritou, která z něj vyzařovala, jsem se najednou ocitla v pohybu, až jsem se zastavila přímo před brankou.

Ležérně vzal míč z koše plného míčů hned vedle mě a jen tak mimoděk si s ním začal pohazovat na jednom prstu.

„Jaký je to pocit, být prvním a jediným člověkem na Lunarisu?“

„Nerozumím…“

„Uspořádal ti už někdo patřičný uvítací večírek?“ v očích se mu mihl dravčí záblesk. „Když už jsi první člověk na naší škole, měli bychom tě náležitě přivítat.“

Zamračila jsem se. „Nechápu, o čem to mluvíš…“

Větu jsem nedokončila, protože mě do hlavy zasáhl prudký náraz a v obličeji mi explodovala bolest. V celém obličeji. Z nosu mi začala stékat horká tekutina.

Hodil po mně ten míč.

Celá tělocvična ztichla.

„Ou, to byl gól,“ protáhl líně, zatímco bral do ruky další míč, „tenhle už zkus chytit.“

Hodil míč. Instinktivně jsem natáhla ruce, abych ho chytila, ale míč mě zasáhl do rukou a do břicha a ten náraz mě odhodil dozadu.

„Vidíš, proč sem slabá a k ničemu nepotřebná stvoření, jako jsi ty, nesmějí?“ Hodil další míč a ten náraz mě poslal k zemi. Bolest vystřelila do každičkého kousku mého těla.

„Nevím, která ubohá stvůra ti udělila stipendium, ale postarám se o to, abys litovala té vteřiny, kdy jsi ho přijala.“

Další míč a tentokrát jsem nedokázala potlačit výkřik, který se mi vydral z úst. Snažila jsem se utéct, dostat se pryč, ale měla jsem pocit, jako by mě na místě držela neviditelná síla a nutila mě zůstat stát.

„Pane Thorndrakeu,“ poznala jsem pronikavý hlas pana Vance a otočila se, abych viděla, jak se blíží, „tohle je moje tělocvična, a ne nějaké hřiště na šikanu. Měl byste s tím okamžitě přestat.“

„Chcete nastoupit na její místo?“ zeptal se Kaidan nonšalantně, jako by ani nemluvil se svým učitelem. Pan Vance se zastavil a pak couvl.

„To jsem si myslel,“ dodal, než po mně znovu hodil další míč.

Šepot v tělocvičně se znovu rozjel, a tentokrát zněl vzrušeně a potěšeně. Holkám se samozřejmě ulevilo, že si mě Kaidan nevybral proto, že by o mě stál, ale proto, že mě chtěl šikanovat.

Teď už měly vytáhnuté telefony, aby si nahrály každý ten ponižující okamžik a mohly se mi smát.

Po několika dalších míčích, které mi zanechaly pohmožděnou tvář a rozbolavělé tělo, Kaidan konečně přestal a došel až ke mně, kde jsem ležela na podlaze.

Sehnul se a jeho pohled se zastavil na mé tváři; prohlížel si každou modřinu a krev na ní. Jeho sadistický úsměv se rozšířil, čímž ještě více zdůraznil vztek v jeho očích, když na mě shlížel.

„Víš, co na tomhle světě nenávidím nejvíc? Lidi. Nenávidím je tak moc, že bych mohl zasvětit svůj život tomu, abych pozabíjel každého z vašeho druhu do posledního,“ pronesl s takovým jedem v hlase, až mě to vyděsilo k smrti.

„A jestli je něco, co nenávidím ještě víc, pak jsou to ubozí lidé, kteří neznají své místo. Kdo si myslíš, že jsi, abys mohla chodit na Lunaris? Tohle není nějaká fraška pro chudáky. Ale možná je vlastně dobře, že jsi tady. Vždycky jsem chtěl nějaký ventil pro tu nahromaděnou nenávist k lidem, a teď, když jsi tu, můžu říct, že jsem ho konečně našel,“ jeho úsměv se změnil ve zvráceně potěšený, když si mě ještě upřeněji prohlédl. „Ten nejdokonalejší ventil, opravdu. Takže jo, vítej na Lunarisu.“

Postavil se a odešel. Nechal mě tam ležet v té nejhorší fyzické bolesti, jakou jsem kdy cítila, a v hlavě se mi opakovala jediná myšlenka:

Co se to právě stalo?