CASSIDY

To, co se právě stalo, byla šikana. A to těžká. Ale ani hodiny po tom utrpení, co jsem si od něj vytrpěla, jsem tomu nemohla uvěřit. Nikdy předtím mě nikdo takhle otevřeně nešikanoval. Dobře, jako člověk a členka kasty Dun jsem zažívala ponižování a opovržení i od ostatních z mé kasty. Na Lunarisu byla hierarchie na denním pořádku a každý potřeboval někoho, nad kým by mohl mít navrch, aby se cítil lépe.

Ale to, co se stalo s Kaidanem, bylo něco, o čem jsem si nikdy nemyslela, že by mě mohlo potkat. I o několik hodin později, poté co mi školní sestra ošetřila rány a dala mi silná analgetika na utlumení bolesti, jsem to stále nemohla dostat z hlavy.

Nenávist v jeho očích, když po mně házel ty míče, ten jed v jeho hlase, když mi říkal, jak moc mi udělá ze života peklo. Ta jeho nenávist vůči mně byla zákeřná a odporná, a to přitom šlo o někoho, s kým jsem se do té doby nikdy předtím nesetkala.

Nutilo mě to přemýšlet, proč přesně mě tak moc nenávidí.

A musela jsem se nutit, abych o tom nepřemýšlela příliš, abych nemyslela na to ponížení, protože to mi do očí jen vhánělo čerstvé slzy.

„Je mi to tak líto,“ přerušil mé myšlenky Keiřin hlas, když se závěsy odhrnuly a ona vešla dovnitř. „Byla jsem se na tebe podívat už dřív, ale to jsi spala. Je ti už líp?“

Posadila se na stoličku vedle mě a shlížela na mě, jako bych byla z porcelánu a mohla se každou chvíli rozbít.

„Jo, ty prášky na bolest dokázaly zázraky.“

Viditelně se jí ulevilo. „To ráda slyším. Mrzí mě, že sis tím musela projít. Je to jen… Není žádným tajemstvím, že Kaidan Thorndrake nenávidí lidi, jako by byli tou největší kletbou v jeho životě.“

Zbystřila jsem. „A proč vlastně?“

Pokrčila rameny. „Nikdo neví proč, ale nenávidí je, a vlastně,“ ztišila hlas a naklonila se blíž, „navzdory tomu, co se říká, nejsi první člověk, který chodí na Lunaris. Vím o dvou dalších lidech, kteří na téhle škole studovali v různých obdobích, ale vždycky to dopadlo tak, že odešli, protože je Kaidan Thorndrake tvrdě šikanoval. Všeobecně se má za to, že jim to stipendium zařizuje sám Kaidan jen proto, aby je mohl šikanovat a udělat z nich stíny jejich dřívějšího já. Nevím, čím to je, ale vyžívá se v terorizování lidí. Má z toho zvrácené potěšení.“

Žaludek se mi znechucením sevřel. „To je úchylné. Ale proč? Způsobil mu snad nějaký člověk v minulosti něco zlého?“

„Nikdo neví, ale pochybuju, že se za tou jeho iracionální nenávistí k lidem skrývá nějaký smutný příběh. Víš, jaké to s mocí je: mocní prostě rádi loví ty slabší.“

Zavrtěla jsem hlavou. Těm řečem o moci jsem nevěřila. Jeho slova i činy dokazovaly, že ho pohání něco silnějšího. Ale nakonec, nezajímalo mě to, ani ty jeho zvrácené hry. Věděla jsem, že Lunaris za nic na světě neopustím.

Byla to teď ta jediná dobrá věc v mém životě a hodlala jsem se jí držet tak dlouho, jak to jen půjde.

„Prostě se snaž být co nejvíc neviditelná. Už jsme v předposledním ročníku a než se nadějeme, budeme maturovat. Doufejme, že se najde něco, co od tebe odvede jeho pozornost.“

Už jsem chtěla odpovědět, když se otevřely hlavní dveře a do lůžkové části naproti nám vešla skupinka šeptajících si dívek.

„Na chvíli jsem si myslela, že si Kaidan nějakou holku vyhlédl. A navíc lidskou! Cítila jsem se tak hrozně, ale nakonec se ukázalo, že jí chtěl jen ukázat, kde je její místo. Ach, to byl tak uspokojivý pohled. Ten její křik, ta krev… Udělalo mi to strašnou radost. Utratila jsem sto tisíc za modelaci prsou a zadek, protože mám v plánu ho na nadcházejícím Lampionovém bále naprosto svést. Byla by škoda, kdyby už se zajímal o jinou.“

Promluvila jedna z nich a já si vyměnila pohled s Keirou.

„Nedělej si iluze, Sloane,“ okamžitě jsem ten druhý hlas poznala. Patřil Sienně Rossi, oficiální včelí královně Lunarisu, která byla, naneštěstí, i moje spolubydlící, „falešnej zadek Kaidana nedonutí, aby tě ojel.“

„A co ty? Jak jsi dokázala přesvědčit toho všemocnýho děvkaře Rykera, aby s tebou chodil a vážně se přestal kurvit?“ zeptala se třetí dívka a já Siennu ani nepotřebovala vidět, abych věděla, že se usmívá tím svým typicky pyšným úsměvem.

„No, vypěstovala jsem v něm závislost a posedlost touhle kundičkou. Víš, řekl, že nikdy neměl lepší sexuální partnerku.“

„Takže jde jen o sex?“ uchechtla se ta první dívka. Byl to hořký, ponižující zvuk, který se rozlehl místností. „On je alfa a ty jsi gama. Nemáte spolu žádnou budoucnost. Možná je závislý na tom, že tě prcá, ale brzy si najde svou družku a tebe odkopne.“

„Ach, sladká malá Sloane, z tebe sálá tolik zahořklosti,“ zaznělo v jejím sarkasticky sladkém tónu, „a jo, Ryker si brzo najde svou družku. Přece jen už je mu osmnáct. Ale jestli jsem si něčím jistá, tak tím, že by ji zavrhl, kdybych mu to řekla.“

Sloane se znovu uchechtla. „Nedělej si iluze, Rossi, tak důležitá zase nejsi. Jen proto, že jsi součástí Pozlacené elity díky tomu, že jsi Rykerova oblíbená teplá díra, ještě neznamená…“

Její slova přerušila zvučná facka.

„Vypadni,“ štěkla Sienna. „Už mě nebaví hrát si na hodnou na zahořklou kamarádku.“

„Páni. Sienno, ty jsi mě uhodila.“

„A udělám to znovu, jestli mi okamžitě nezmizíš z očí.“

Zavládlo úplné ticho, než se ozvaly kroky mířící ke dveřím, ty se otevřely a s prásknutím zase zavřely. Zůstaly jsme tiše a bez hnutí sedět, dokud Sienna a její druhá kamarádka nedokončily to, pro co si přišly, a neodešly.

Teprve potom jsme odešly i my, protože postavit se Sienně by se občas mohlo stát tou nejhorší noční můrou.

Následujících pár dní pro mě znamenalo boj o holý život. To, že mě Kaidan otevřeně šikanoval, muselo ostatním studentům dát zelenou k tomu, aby se k němu přidali. Už jsem totiž jen neklopýtala o natažené nohy spolužáků; otevírala jsem skříňku a nacházela v ní mrtvá zvířata a sledovala, jak z fotek, na kterých po mně Kaidan házel míče, dělají gify a memy.

Keira mi mohla pomoct jen do určité míry. A moje vlastní síly na to taky nestačily. Mohla jsem jen předstírat, že se mě to nedotýká, že jsem vůči jejich šikaně imunní, přestože jsem tajně brečela ve sprše a drtily mě myšlenky na to, že musím neustále procházet věcmi, které mě mají zlomit.

Vyrůstala jsem v chudobě a snášela ponižování od bohatých lidí, pro které máma pracovala.

V sedmnácti letech jsem ztratila mámu, mou jedinou rodinu.

A teď sledovat, jak se pro mě škola mění v peklo.

Nebylo to k unesení. Od toho dne jsem Kaidana neviděla, protože kromě hodin tělocviku nebyla šance, že bychom na sebe narazili. Čtyři kasty na Lunarisu měly rozdílné učebny, odlišné jídelny, různé uniformy, vlastní parky i vyhrazené odpočinkové zóny. Pokud by si mě záměrně nevyhledal sám, kromě tělocviku bychom na sebe prostě nenarazili.

*******

Nastoupila jsem do školního autobusu a ignorovala pohledy, které se na mě upíraly. Prodírala jsem se k jedinému volnému sedadlu v celém autobusu, protože všechna ostatní neobsazená místa už zabraly tašky nebo něco podobného.

Chtěla jsem se posadit na židli, ale můj zadek dopadl tvrdě na podlahu. Bolest to byla tak palčivá, až jsem vykřikla.

Celý autobus vybuchl hlasitým, posměšným smíchem. Zvedla jsem se a uviděla, že jeden z mých spolužáků mi odtáhl sedadlo a schválně mě nechal spadnout.

„To byl ale pořádný zvuk, co tvůj zadek vydal,“ ušklíbl se. „Zajímalo by mě, jestli by to vydávalo lepší zvuky, kdybys hopsala na mým ptákovi. Měl bych být shovívavý a dovolit ti se na mně svézt, co myslíš? Nebyl by to pro tebe splněný sen?“

Autobus se rozesmál ještě hlasitěji, zatímco se mi před očima mihl červený záblesk a krev se ve mně vařila. Bezděčně jsem zaťala dlaně v pěst.

„To už bych radši píchala s prasetem,“ odsekla jsem.

„Cos to právě řekla?“ postavil se, aby se nade mnou tyčil. Oči mu blýskaly barvami jeho vlka. Ucítila jsem záchvěv strachu, ale zatlačila jsem ho do pozadí.

„Řekla jsem, že bych se radši vyspala s prasetem, což znamená, že jsi horší než prase. Hnusnější. Tlustší. A špinavější.“

„Ty degeneráte…“ zavrčel, zvedl ruku a vytasil drápy. Ale těsně předtím, než mě stačil udeřit, ho přerušil hlas slečny Margot, naší učitelky společenských věd.

„Posaďte se, lidi. Právě vyrážíme.“

Upřel na mě vražedný pohled a s vrzáním tesáků se nakonec posadil. Narovnala jsem si sedadlo a sedla si také.

Jeli jsme na exkurzi do Citadely. Jeli pouze studenti z kasty Dun a Keira se neúčastnila kvůli rodinné pohotovosti. Zvažovala jsem, že taky nepojedu, ale nechtěla jsem být srab, co utíká před svými trýzniteli.

Nyní, když moji spolužáci na plné kolo zpívali školní i státní hymnu, zatímco se kamarádi společně fotili a ukazovali si historické památky, začínala jsem svého rozhodnutí litovat.

Připomínalo mi to, jak strašně sama jsem bez Keiry.

Abych se trochu rozptýlila, nasadila jsem si sluchátka a začala sledovat videa s BTS. Zabralo to. Za chvíli jsem zapomněla, kde jsem, a jediné, na čem mi záleželo, byl V-ho hluboký hlas.

Sluchátka jsem odpojila, až když jsme dorazili k Citadele. Citadela byla obrovská architektonická stavba, která byla už dlouho prázdná, ale stále se udržovala jako historická památka. Strážní nám ukázali všechny místnosti a všechno nám vysvětlili.

Místnost, která mi připadala nejvíc fascinující, byla Svatyně mlčení. Nezáleželo na tom, jak velký hluk uvnitř uděláte, lidé venku vás nikdy neuslyší.

Bylo to fascinující, ale zároveň velmi, velmi děsivé.

Všichni si pořizovali opravdu krásné fotky, zatímco mě neměl kdo vyfotit. Selfíčka na mém iPhonu 8 byla stejně špatná jako nedělat žádné fotky.

„Chceš, abych tě vyfotila?“ zeptala se mě jedna povědomá holka, o které jsem věděla, že chodí se mnou do třídy, a to stačilo k tomu, aby v mém srdci vzklíčila jiskřička naděje.

Možná nakonec přece jen nejsem úplný vyvrhel. Možná někomu záleží na tom, jak se cítím.

„Jo, určitě.“

Zvedla svůj telefon, iPhone se třemi objektivy, a začala mě fotit.

„Páni, ty jsou vážně hezký,“ řekla jsem jí, když mi fotky ukázala. „Děkuju.“

„Jo, chceš vyfotit u trůnu?“ zeptala se tak dychtivě, že jsem si měla všimnout, že je něco v nepořádku. Ale byla jsem natolik vděčná za společnost, že jsem o tom nepřemýšlela.

„Jasně, děkuju.“ Zamířily jsme k trůnnímu sálu, který zel prázdnotou, a poté, co jsme se tam vyfotily, mi začala ukazovat strategická místa, kde mám zapózovat. Vyhověla jsem jí, a když mě vyfotila přede dveřmi, rozešla se ke mně, jako by mi chtěla ukázat fotky, ale místo toho do mě vší silou vrazila a přitlačila mě na ty dveře.

Síla nárazu dveře rozrazila a odhodila mě dovnitř. Než jsem se stihla zvednout z podlahy, dveře zavřela. Bušila jsem do nich vší silou, ale když jsem se otočila a uviděla, v jaké místnosti se nacházím, uvědomila jsem si marnost svého snažení.

Byla to Svatyně mlčení.

„No,“ ozval se zvenčí mužský hlas, který patřil klukovi, se kterým jsem se pohádala v autobuse, „užij si proměnu v kostlivce, protože já se postarám o to, aby tě nikdo nikdy nenašel.“

Pak se zasmál. Hlasitě. Sadisticky. A posměšně, zatímco krev se mi rozbušila a mou celou bytost ovládl strach. Znovu jsem zabušila na dveře, ale bylo to k ničemu.

„Tady máš těch deset dolarů za to, že jsi ji dostala do týhle místnosti.“

„Díky,“ rozzářila se ta holka, o které jsem si myslela, že na mě byla milá od srdce. Poslouchala jsem, jak odcházejí. Měla jsem to vědět a nedůvěřovat jí tak slepě. Jen před pár dny jsem se ocitla ve stejné situaci, protože jsem někomu věřila, a teď jsem tu byla znovu.

Celý večer jsem do dveří bušila, dokud mé ruce nebyly plné modřin a otlučené, dokud jsem se nesesunula k zemi, dokud mi nezbyla žádná síla a neuslyšela jsem, jak autobus odjíždí.

A pak už jsem v té tiché tmavé místnosti byla úplně sama.