Ať už byl ten muž kdokoli, nesměl to být člen jejich smečky, protože bylo veřejným tajemstvím, že jedinou osobou, která by byla zamčená ve skladu, byla ona.

Někteří členové smečky, kterým bylo Lyrielle líto, jí občas za zády jejího otce dali jídlo a vodu, ale víc udělat nemohli, protože dokud s tím něco neudělá Alfa, nic se nezmění. Beta Varkas měl ve smečce nejvyšší pravomoc hned po něm díky svému postavení bety.

Alfa Joramun bohužel nad touto záležitostí zavíral oči a nechal to takhle plynout roky. Neobtěžoval se dát věci pro Lyrielle do pořádku, protože to nebylo něco, co by se ho týkalo, protože ho to nijak neovlivňovalo.

Navíc Lyrielle nebyla součástí jeho rodiny a on se nechtěl starat o to, jak jeho beta nakládá se svou vlastní rodinou. To si Alfa Joramun říkal sobě i ostatním, aby ospravedlnil své vlastní jednání.

„Ne, nechoďte sem!“ řekla Lyrielle spěšně. Bála se, že ji v tomto stavu najde někdo jiný, nemluvě o tom, že kdyby tento muž nebyl z její smečky, styděla by se, že ji takhle vidí.

Její otec by ji nenechal jen s pár ranami, Lyrielle by jich dostala mnohem víc.

Bylo však už pozdě, protože ten člověk vyrazil dveře velmi lehce, jako by ty dveře byly jen nějaký doplněk, něco, co se dá snadno shodit.

Kvůli tmě a jedinému zdroji světla v oblasti skladu, kterým byl měsíční svit, viděla Lyrielle jen jeho siluetu. Byl velmi vysoký a jeho tělo bylo tak mohutné, větší než Alfino, což v ní vyvolávalo úzkost.

Kdo byl ten muž?

Lyrielle si byla jistá, že není členem její smečky. Byl součástí Xandrikova doprovodu? Xandrikův bojovník? Co tu dělal?

Ten muž se k ní přiblížil, ale Lyrielle mu kvůli tmě stále neviděla jasně do tváře.

„K-kdo jste? Co tu děláte?“ Lyrielle se od něj snažila poodstoupit. „Prosím, nechte mě být…“ Skutečně se bála. Celé tělo se jí třáslo. Ten muž působil velmi hrozivě.

Takový zastrašující dojem mohl vyzařovat jen z lidí, jako je alfa nebo beta. Ale kdo byl ten muž? Byl velmi děsivý. Byli všichni Xandrikovi bojovníci tak strašidelní?

Muž náhle zastavil své kroky, když uslyšel, co Lyrielle říká. „Kdo jsem? Právě ses zeptala, kdo jsem?“ Jeho hlas byl o něco temnější, což Lyrielle nahnalo mráz po zádech. Už tak jí byla zima, takže setkání s tímto mužem její situaci vůbec nepomohlo.

„Prosím… odejděte. Nechte mě být…“ zakňourala Lyrielle a posunula se hlouběji do vnitřní části skladu.

„Nechat tě být? Na tomhle mizerném místě?!“

Tento záhadný muž teď na Lyrielle doslova vrčel a ona nechápala, co udělala špatně, že ho urazila. Nikdy se s ním ani nesetkala.

„Nenechám tě tu ani vteřinu. Byl bych zatracen, kdybych tě tu měl nechat o samotě,“ řekl temně, což Lyrielle přimělo vytřeštit oči, když se k ní rychle přiblížil a lehce ji zvedl do náruče.

Byli si velmi blízko, nikdy předtím nebyla tak blízko muži a jeho mužná vůně jí v břiše dělala kotrmelce, ale strach svíral její srdce ještě silněji než jakýkoli pocit, který zasáhl její smysly, protože se bála, co jí otec udělá.

„Ne! Ne! Položte mě!“ Lyrielle se snažila z náruče toho muže vymanit. Nemohla odtud odejít bez otcova svolení. Musela tu zůstat, dokud otec neřekne jinak! „Prosím, prosím! Nechte mě být! Pusťte mě!“

Lyrielle se rozplakala, když muž vyšel ze skladu a jeho stisk na jejím těle jen zesílil. Tak moc se bála, že ji otec najde a zbije. Nemluvě o tom, že byla velká šance, že tento muž byl součástí Xandrikova doprovodu, právě těch lidí, se kterými se nesměla za žádnou cenu setkat.

„Uklidni se, maličká. Neublížím ti.“ Xandrika bolelo u srdce, když viděl, jak moc jeho družka pláče. Tohle nebylo setkání, které si představoval. Nemyslel si, že ji najde v temném skladu, špinavou a k smrti vyděšenou. Dokonce ho ani nepoznala. Jak se to mohlo stát?

Neměli se snad partneři poznat v okamžiku, kdy si byli dostatečně blízko? Ale ani teď se nezdálo, že by si toho tato dívka všimla.

Přesto to, co Xandrik právě teď cítil, nemohl být omyl. Byla to jeho družka, o tom nebylo pochyb.

„Uklidni se. Neublížím ti.“

„Ne…“ zakňourala Lyrielle a snažila se mu vykroutit z náruče, ale nedařilo se jí to. „Ne… on mě zbije, prosím, položte mě, musím zůstat uvnitř…“

Xandrikovy oči ztemněly, když uslyšel jejích posledních pár slov. „Cože?!“ zavrčel tak hlasitě, že ten zvuk Lyrielle vylekal, až se přestala bránit, schoulila se do klubíčka a zakryla si obličej. Velmi se bála někoho urazit. „Cos to řekla?!“

„Omlouvám se… omlouvám se…“ Lyrielle nevěděla, co udělala špatně, ale omluva byla to první, co ji napadlo, aby se ten druhý nezlobil víc než teď. „Omlouvám se… omlouvám se…“

Xandrik to však nechtěl slyšet. Za co se omlouvala?

„Řekni to znovu. Kdo tě zbije?!“ Xandrikovi ztuhla čelist. Nemohl uvěřit, že na jeho družku někdo vztáhl ruku a takhle ji vyděsil.

A teď, když o tom znovu přemýšlel, dávalo smysl, proč byla uvnitř zamčeného skladu…

Někdo ji tam zamkl.