Xandrik se cítil nesvůj. Nenáviděl všechno, co viděl, všechno, co pil, i každý rozhovor, který během dne a noci vedl. Chtěl tuhle smečku opustit co nejdříve.

Nebyla tady.

To byla první myšlenka, která Xandrikovi přišla na mysl, když uviděl všechny ženy ve smečce a nic necítil. Žádná z nich nebyla jeho osudovou družkou, ženou, se kterou by strávil zbytek života, někým, s kým by sdílel ono posvátné pouto.

Nebyla tady.

Samotná myšlenka, že by nebyl schopen najít svou vlastní osudovou družku, se mu nelíbila. Lidé říkali, že pokud nemůže najít svou osudovou družku, je velká šance, že ta žena už zemřela.

Přesto se s tím Xandrik nechtěl smířit.

Ale teď měl realitu před očima. Tohle byla poslední smečka a žádná z těchto krásných žen nebyla jeho družkou.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Alastor a naklonil se přes židli, aby králi pošeptal. „Trochu se usměj, prosím, děsíš tu všechny ženy.“

„Děsím, hm?“ Xandrik se ušklíbl.

Bylo nad slunce jasné, že tyhle ženy mezi sebou soupeří o jeho pozornost, a tato hra ho začínala nudit. Stejná situace se odehrávala i v předchozích osmi smečkách, takže toho měl Xandrik tak akorát dost.

„Usmívej se dál, můj králi. Tohle musí být betova dcera,“ dobíral si ho jeho královský beta, aby mu zvedl náladu, ale Xandrik na to neměl ani pomyšlení.

Král byl ve skutečnosti otrávený, když mu Beta Varkas představil svou dceru Hestaru. Byla krásná, milá a zdvořilá, ale nebyla to ta, kterou hledal.

„Pokud vidím, tahle Hestara je pro tebe dokonalá družka,“ snažil se Alastor přimět Xandrika, aby viděl jeho úhel pohledu. „Má v sobě vznešenost královny.“

„Není to moje družka,“ poukázal Xandrik na to nejpodstatnější.

Hestara právě tančila se svými dvěma přítelkyněmi, ale neustále stydlivě pokukovala jeho směrem. Xandrik nebyl hlupák, aby si neuvědomil, o co jí jde. Navzdory tomu, jak se snažila působit nevinně, mu jeho instinkty napovídaly, že tak naivní není.

Žádná z těchto žen, které před ním vypadaly tak pokorně, nebyla naivní. Věděly, jakou hru hrají, a uměly ji hrát dobře.

„Kdy to konečně přijmeš? Tohle už začíná být… Kam jdeš?“ Alastor ještě nedomluvil, když Xandrik vstal ze svého čestného místa a odešel. Dva z jeho strážců se ho pokusili následovat, ale zvedl ruku, aby je zastavil.

Chtěl být sám.

Když viděli krále odcházet z večírku, k Alastorovi okamžitě přišlo několik lidí a ptali se ho, co se děje a kam král jde.

„Jsem si jistý, že král musí být unavený. Prosím, pokračujte v zábavě.“ Alastor se snažil o svůj nejmírnější úsměv, ale uvnitř si nemohl pomoct a nadával na královu tvrdohlavost.

Na tom, mít vyvolenou družku, přece není nic špatného, ne?!

Mezitím se Xandrik procházel kolem domu smečky. Vyhýbal se přeplněným místům a skončil v této tiché oblasti, o které si myslel, že je to shluk skladů nebo něco podobného, protože tam bylo několik malých budov, které si byly navzájem podobné.

Lehce se procházel a chvíli si užíval noční vítr, který ho hladil po kůži. Pak se rozhodl vrátit do své ložnice. Chtěl se brzy ráno vrátit do Aura-bastionu. Nechtěl tu strávit další den, když jediné, co dělali, bylo, že mu pod nos strkali ženy.

Jeho kroky se však zastavily, když vítr od východu přivál zajímavou vůni. Ta vůně ho přiměla se zamračit.

Xandrik neměl rád sladké věci, ale tato sladká vůně byla výjimkou.

A když vítr přivál stejnou vůni znovu, tentokrát silněji než poprvé, Xandrik okamžitě věděl, co to znamená.

„To není možné…“ zamumlal si pro sebe, zatímco se jeho nohy instinktivně daly do pohybu za tou vůní a hledaly její zdroj. Komu ta vůně patří.

Xandrik zrychlil krok a teď už o tom nebylo pochyb.

Družka!

Jeho družka byla tady! Byla mu velmi blízko!

Kde přesně byla?

Xandrik se poněkud zběsile rozhlédl a jeho nejlepší odhad byl, že jeho družka musí být v jednom z těchto skladů.

Nebylo těžké vystopovat její pach a najít ten správný sklad, ale když se Xandrik pokusil otevřít dveře, byly zamčené.

Jeho prvním instinktem bylo je vyrazit, ale pak nechtěl svou družku vylekat. Takhle nechtěl, aby proběhlo jejich první setkání.

Navíc, když se na vteřinu zamyslel nad situací, zjistil, že něco není v pořádku. Normálně oba vlci poznají svou druhou polovičku; v takovém případě, nechtěla by ho jeho družka vidět také? Necítila totéž?

Takhle se přece obvykle poznává druhá polovina.

„Je někdo uvnitř?“

Xandrik stále klepal.

„Vím, že jsi tam, otevři dveře.“

Král byl stále netrpělivější. Co dělala jeho družka uvnitř skladu, když byli všichni lidé venku a bavili se, a proč nechtěla jít ven?

Po několika pokusech Xandrikova trpělivost značně ochabla. Bylo to slyšet v jeho hlase.

„Otevři ty dveře hned, nebo je vyrazím.“

Teprve pak se zevnitř ozval ten plachý, tichý hlásek. Xandrikovi se to nelíbilo. Vůbec nezněla v pořádku.

„K-kdo jste? Nemůžu jít ven. Prosím, odejděte!“

Strach.

To bylo to první, co Xandrika napadlo, když uslyšel její třesoucí se hlas. Bála se, a to přimělo Xandrika k impulzivnímu rozhodnutí vyrazit dveře, přesně tak, jak řekl předtím.

Pohled, který se mu však naskytl, ho přiměl k zuřivému zavrčení.

Měl pravdu. Jeho družka nebyla v pořádku.