CASSIA

S holí v ruce jsem stála před školou, ruce se mi silně třásly a na čele mi vyvstaly krůpěje potu. Zatímco ostatní dívky v mém věku jsou z toho či onoho důvodu rády, že jsou ve škole, já jsem k tomu neměla absolutně žádný důvod.

Chci říct, jaký má smysl chodit do školy, když je to všechno jen mučení.

„Z cesty! Uhněte!“

Slyšela jsem někoho křiknout, ale dřív, než jsem se stihla stáhnout stranou, mě někdo zezadu strčil. Padla jsem na ruce a odřela si dlaně o hrubou podlahu.

„Slyšela jsi mě křičet, ne?!“ ozval se mi v uších dívčí hlas.

„Myslela jsem, že jsi jen slepá, netušila jsem, že jsi i hluchá.“

Vtom jsem v pozadí zaslechla smích.

„Takže ten slepý netopýr je navíc i hluchý. Panebože! To je teda kopa neštěstí, když se ptáte mě,“ ozval se hlas další dívky.

„Pojďme odsud, jinak přijdeme pozdě.“

Jakmile odešly, úlevně jsem si vydechla. Rychle jsem se pokusila zvednout, ale cukla jsem sebou, jakmile jsem v dlaních pocítila ostrou pálivou bolest. Do nosu mě udeřil pach krve. Nebylo pochyb o tom, že mám dlaně od hrubé podlahy sedřené.

Šmátrala jsem rukama po zemi a hledala svou hůl, a jak se zdálo, štěstí mi přálo – našla jsem ji. Okamžitě jsem hůl popadla a zvedla se ze země.

Ještě že jsem měla školní batoh na zádech, takže jsem ho nemusela hledat. S hůlkou před sebou jsem vykročila směrem ke své třídě.

Kdo ví, co mě tam čeká.

Pro mě nikdy neexistoval den klidu. Jako by se slepota rovnala hrdelnímu zločinu.

„Hej, slepý netopýre, víš, že jdeš pozdě?“

V okamžiku, kdy jsem uslyšela hlas toho, kdo na mě mluvil, jsem ztuhla. Byl to on. Ale proč ho musím potkat zrovna teď, když už jsem skoro u třídy?

Pohnula jsem hůlkou v pokusu dostat se do třídy, ale náhle jsem na ní ucítila tlak.

„Neslyšela jsi, co jsem ti před chvílí říkal? Jak se opovažuješ předstírat, že mě neslyšíš, hm?“

„Prosím, dneska ne.“

„Dneska ne?“ najednou se ušklíbl.

„Ty si myslíš, že jsi v pozici, kdy mi můžeš říkat, co mám a co nemám dělat?“

Neřekla jsem ani slovo, věděla jsem, že by mi to nepomohlo.

„Proč nejdeš se mnou? Chci říct, pořád máme pár minut pro sebe. Mohli bychom těch pár minut využít, než půjdeš do třídy.“

Zavrtěla jsem hlavou, věděla jsem, co to znamená.

„Prosím, nechte mě jít do třídy. Dneska bych raději nepřišla pozdě.“

„Sakra, drž hubu a pojď se mnou, když tě žádám po dobrém. Nebo bys radši, abych ti tu hůl sebral, a ty bys musela trefit do třídy úplně sama?“

Zděšeně jsem zavrtěla hlavou.

Bez protestů jsem se jím nechala vést, zatímco mě táhl za konec hole bůhvíkam.

Po chvíli chůze jsem si všimla, že už za hůl netahá. Znamená to, že jsme konečně dorazili na místo?

Náhle jsem na uších ucítila teplý dech, až se mi srdce bolestivě sevřelo a můj třes se ještě zhoršil.

„Hej, proč se třeseš?“

Jemně se dotkl mých tváří, což mě vyděsilo.

„Silasi, přestaň s tím. My spolu nic nemáme.“

„Samozřejmě že nemáme, ale víš, kdykoliv tě vidím, nemůžu si pomoct. Jsem tak vzrušený, že si s tebou chci hrát.“

„Ne, nemůžeš si se mnou hrát. Co když nás uvidí Vannessa? Nechci, aby si to špatně vyložila.“

„Drž hubu! Vannessa se to nikdy nedozví, pokud ty neotevřeš tu svou nevymáchanou pusu.“

„Stejně mi to nemůžeš pořád dělat, odmítl jsi mě, pamatuješ?“

„Samozřejmě že ano, ale jak jsem řekl, něco mě pořád nutí tě chtít ochutnat,“ zamumlal a náhle se ke mně naklonil.

„Ne!“ Bránila jsem se a snažila se ho od sebe odtlačit.

„Pššt, je to jen polibek. Jsi sice slepá, ale tvé kráse se těžko odolává, víš to?“

„Přesto mě nemůžeš líbat, zapomněl jsi, že jsi mě na prvním místě odmítl!“

Vykřikla jsem svou frustraci. To ho přimělo se zastavit.

„Ano, odmítl jsem tě, a neopovažuj se o tom před nikým žvanit. Co sis myslela? Že tě přijmu jako svou družku? Slepého netopýra s neznámým původem? Není to od tebe trochu moc?“

„Když jsi si tak dobře vědom mého původu, proč mě prostě nenecháš být? Proč mě mučíš, když víš, že nejsem nic ve srovnání s tvou snoubenkou Vannessou!“

„No, vždycky můžeš být moje milenka,“ vrátil se s plnou vervou a přitiskl své rty na mé, snaže se mě vynutit k polibku.

„Co se to tu sakra děje?!“ Místností se rozlehl hromový hlas Vannessy a v příští vteřině mě někdo vší silou srazil k zemi.

„Vypadni ode mě, ty mrcho!“

Dopadla jsem na zadek a ruce, které se už skoro zahojily, narazily na podlahu, když jsem se snažila zbrzdit pád.

„Co se děje, Rykere?“

„Vannesso, nebudeš věřit, co se mi tahle courka pokusila udělat. Snažila se mě donutit, abych ji políbil!“

„Cože?“

V okamžiku, kdy ta slova vyšla z Rykerových úst, jsem ztuhla. Stěží jsem věřila vlastním uším.

„Jak se opovažuješ svádět mého kluka, ty zlá běhno!“ To doprovodila prudká facka přes mou tvář. Rychle jsem si přitiskla ruku na pálící tvář a stále se snažila pobrat, co se mi to právě stalo.

„To máš za to, že zapomínáš, kde je tvé místo! Kdo si myslíš, že jsi, že se pokoušíš svádět mého kluka, hm?“

Zamrkala jsem a po tvářích mi stekly horké slzy. Chtěla jsem se hájit, ale věděla jsem, že je to k ničemu. Znala jsem Vannessu, ta by mi nikdy neuvěřila.

„Když chceš být běhna, naučím tě, jak se s běhnami zachází.“ V příští chvíli mě někdo pevně popadl za vlasy uprostřed hlavy a zatáhl.

„Musím celé škole ukázat, o co se ten slepý netopýr pokusil.“

V... veřejně? To se mi nemůže dít.

„V... Vannesso, není to pravda, nikdy bych nic takového ne–“

„Zavři klapačku! Ty máš ještě tu odvahu tvrdit, že jsi nevinná, když tě chytili při činu?“

Čekala jsem, že Ryker Vannessu zastaví, protože věděl, že o tom, co jsem neudělala, lhal, ale on to neudělal. Byla jsem vlečena za vlasy a odtažena do školní haly.