CASSIA

„Poslouchejte všichni, ta slepá vrána má tu drzost svádět mého muže. Co myslíte, že bych jí měla udělat?“

„Cože? Ona se opovážila svádět budoucího betu? To nemá žádnou hanbu?“

Slyšela jsem, jak si studenti šeptají. Znovu jsem byla vyvolána k veřejnému ponížení. Poprvé to bylo kvůli krádeži její rtěnky – donesla tu věc do školy a já kvůli tomu byla hrozně šikanovaná. Teď je to za krádež jejího muže.

Protože Vannessa je dcerou Alfy, všichni ji poslouchají a dělají jen to, co po nich žádá. V této situaci bylo jasné, že ponesu plnou váhu jejího hněvu.

„Co myslíte, že bych jí měla udělat, hm?“

„Pojďme jí vytetovat nápis COURA,“ navrhla jedna dívka.

„Páni! To je skvělý nápad. Tak to uděláme. Hned teď!“

V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Nemusela jsem být jasnovidka, aby mi došlo, že je se mnou konec.

„Pojďme na to...“

Prohlásila Vannessa a popadla mě za bradu. Bohyně, zachraň mě! Tohle je ten nejhorší trest, jaký jsem kdy mohla dostat.

„Dost!“ Místností zaburácel mužský hlas Alfy a všichni okamžitě ztichli.

„Co si to sakra myslíš, že děláš, Vannesso?!“

Okamžitě se mi ulevilo, protože jsem poznala hlas svého zachránce, Caleba.

„Ale bratře, ty–“

„Nechci to slyšet! A na co se tu sakra všichni koukáte? Koukejte se vrátit do tříd!“ zařval a vzápětí jsem slyšela zvuk rychlých kroků na podlaze.

„Proč ji vždycky zachraňuješ? Ani nevíš, co udělala.“

„Vannesso, jak můžeš s Cassií zacházet takhle? Je to v podstatě tvoje sestra, jak můžeš být tak krutá?“

„Sestra? Není nic jiného než slepý netopýr s neznámým původem, nemůže to být moje sestra!“ vykřikla Vannessa, dupla nohou a odešla pryč.

Věděla jsem, že vypadám hrozně, ale byla jsem ráda, že Caleb přišel včas. I když je ohleduplný, je to někdo, na koho nemůžu ani pomyslet.

„Tady,“ vzal mé ruce do svých a vložil mi do nich hůl.

„Pojďme tě dostat domů a dát tě do pořádku.“

„A... ale já musím jít na vyučování.“

„No tak, Cassio, v tomhle stavu do třídy jít nemůžeš. Buď hodná a pojď se mnou, vezmu tě domů.“

~

# O týden později

Stála jsem za Vannessou, která nepřestávala vzdychat. Dnes měla narozeniny a jako obvykle jsem jí musela učesat vlasy.

„Udělej mi vlasy, musím ti to připomínat?“

„Omlouvám se, myslela jsem, že chceš chvíli klid,“ zamumlala jsem a snažila se ji neurazit, protože jsem věděla, že má špatnou náladu.

„Co má moje nálada společného s mými vlasy, ty hloupá couro!“ vyštěkla.

Cukla jsem sebou pod jejími urážkami. Pořád ještě nezapomněla na to, co se stalo.

„Omlouvám se, slečno Vannesso,“ prohlásila jsem s úklonou.

Náhle jsem pocítila hrobové ticho a neměla jsem z toho dobrý pocit.

„Poslyš, Cassio, chápu tvou bolest a chápu, proč na mě vlastně žárlíš.“

Žárlím? O čem to mluví?

„Mám pro tebe překvapení a jsem si jistá, že se ti bude líbit. Jen si počkej.“

O čem to Vannessa mluví? Co má tentokrát v plánu?

„Teď mi udělej můj oblíbený účes,“ poručila.

I když jsem byla slepá, nikdy mě to neomezovalo v práci rukama. Dalo by se říct, že je to dar. Vannesse dělám vlasy už od svých sedmi let. Byla jsem v tom dobrá, i když jsem si nepamatovala nic ze své minulosti.

Po několika minutách jsem pomalu odtáhla ruce od jejích vlasů.

„Mám hotovo,“ oznámila jsem.

„Panebože! Ty lokny jsou přesně takové, jaké jsem chtěla! Víš, občas pochybuju, jestli jsi vůbec slepá. Vždycky dokážeš všechno udělat perfektně, i když nevidíš.“

„Děkuji za kompliment, slečno Vannesso.“

„To je v pořádku. Teď se běž připravit. Koukej vypadat co nejlépe na mých devatenáctých narozeninách a pamatuj, že pro tebe mám překvapení.“

„Děkuji, slečno Vannesso, udělám přesně to, co jste řekla.“

I když mě lákalo říct jí, ať si s nějakým překvapením nedělá starosti, raději jsem mlčela, abych jí nezkazila náladu. Musela jsem být opatrná, protože to byly její narozeniny.

Stála jsem přímo vedle Vannessy, přesně jak po mně chtěla. Slyšela jsem švitoření všech přítomných. Pozvala doslova všechny naše spolužáky ze školy. Jejich hlasy se nesly vzduchem jako obvykle. Cítila jsem vedle Vannessy i Rykera. I když mě podrazil, necítil žádné výčitky, ani se mi nepokusil omluvit za to, co mi udělal. Místo toho jsem slyšela jeho láskyplná slova adresovaná Vannesse.

Pevněji jsem sevřela svou hůl, abych potlačila vztek. Stejně jsem nemohla dělat nic, co by mou situaci změnilo.

„Pozor všichni, ráda by něco oznámila. Moje drahá sestra tady,“ náhle mě popadla za zápěstí, až mi poskočilo srdce.

Zamrkala jsem a kousla se do spodního rtu. Opravdu to myslela vážně, když říkala, že mě překvapí. Drahá bohyně, pomoz mi, vůbec z toho nemám dobrý pocit.

„Všichni víte, jak moc touží po muži. A jako její sestra ji nemůžu nechat samotnou jen proto, že nemá druha. Potřebuje aspoň někoho, kdo by jí pomohl ukojit její touhu, co myslíte?“

„Jo!“ vykřikli všichni v sále. Najednou se mi udělalo zle od žaludku a nohy mi zdřevěněly.

„Z toho důvodu jsem se rozhodla věnovat jí prvního muže, který vejde dveřmi do sálu. Co vy na to?“

„Jo!!“ Sál vybuchl jásotem. Okamžitě se mi podlomila kolena a já klesla na zem, hůl vedle sebe. Tohle se mi nemůže dít. Kde jsem udělala chybu?

„S... slečno Vannesso, prosím vás. Prosím, nedělejte mi to.“

„Pššt, klid... měla bys mi za to děkovat.“

„Při odpočítávání od jedné do pěti by tu měl být vysněný muž našeho slepého netopýra. Tak počítejte se mnou. Jedna, dvě, tři a... pět–“

V sále se okamžitě rozhostilo ticho. Slyšela jsem jen zvuk kroků na podlaze doprovázený tlukotem mého srdce a náhlou, konejšivou vůni, která mou vlčici úplně rozhodila. Další věc, kterou jsem slyšela, bylo slovo: „Družka.“