CASSIA

Probudila jsem se a zjistila, že jsem uprostřed lesů. Ptáci švitořili a volně poletovali po obloze a stromy se volně komíhaly ve větru. Pomalu jsem se zvedla a posadila se vzpřímeně na zemi tam, kde jsem se ocitla.

V tu samou chvíli mi všechno připadalo prázdné. Nemohla jsem si vzpomenout, co se mi vlastně stalo, a tak jsem zavřela oči, abych se vzpamatovala, a právě tehdy se mi v uších rozlehla Killianova slova.

„Odveďte tu vražedkyni z mé smečky! Postarejte se, aby se už nikdy nevrátila!“

Okamžitě jsem zprudka vydechla a rychle se podívala dolů na své břicho. Moje modré šaty měly stále krvavé skvrny od toho, co se mi stalo.

V ten okamžik mi po tvářích stékaly slzy. Svírala jsem si břicho a bolestí si kousala spodní ret.

„Moje miminko!“ vykřikla jsem. Ani teď stále nevím, kdo zabil mé dítě, ale kdybych si měla tipnout, osobou zodpovědnou za smrt mého dítěte není nikdo jiný než samotná Vivienne. Nikdy nedokážu zapomenout na úsměv na její tváři, když Alfa přikázal svým mužům, aby mě odvedli ze smečky.

Ano, řekla jsem, že jsem viděla její radostný výraz, když mě odváděli ze smečky, a to proto, že ve skutečnosti nejsem slepá.

Popravdě řečeno, zrak se mi vrátil, když jsem v šestnácti získala svého vlka. Nikdo to o mně neví. Ani Alfa Victor o tom neví.

Důvod, proč se můj vlk probudil dříve, je mi stále neznámý. Chci říct, všichni věří, že slepota byla kletba od bohyně, kdo by mi uvěřil, kdybych jim řekla, že jsem svého vlka získala v šestnácti? Určitě by mě ze smečky vyhostili.

Takhle to být nemělo. Zpočátku, když jsem získala svého vlka, celá šťastná jsem běžela ke smečce informovat Alfu Victora o situaci, aby mi mohl říct, jak je to možné, ale zrovna když jsem mířila k sídlu Alfy, uviděla jsem Rykera a můj vlk ho okamžitě zavolal. V ten okamžik se ve mně všechno vrátilo na začátek.

V žádném případě bych nedopustila, aby se Ryker dozvěděl o brzkém probuzení mého vlka, jinak by to byl on, kdo by to všem řekl jako první. A co hůř, byl to Vannesin přítel. Zrovna když jsem si myslela, že se můj osud vyjasnil, zjistila jsem, že se to jen zhoršilo.

Z tohoto důvodu už čtyři roky předstírám, že jsem slepá. Byla jsem na to zvyklá, jelikož jsem byla slepá, co mi paměť sahá. Ukázalo se, že bohyně proti mně má osobní zášť. Kdykoli jsem si myslela, že přišlo mé osvobození, ukázalo se, že to bylo jen mé zbožné přání.

Beta Ryker, Vannessa, Alfa král Killian a Vivienne. Navždy zůstanou vryti do mé paměti. Oni jsou důvodem mých bolestí. Zvláště Alfa král Killian, ten je mou zkázou. Vyhnal ženu, která právě přišla o dítě. Je to zrůda!

Nevím, jak to udělám, ale jedna věc je jistá, a to ta, že se pomstím, ať to trvá jakkoli dlouho. Dokud jsem stále naživu!

Pevně jsem sevřela lem svých šatů už jen při pomyšlení na pomstu.

Pomalu jsem se zvedla ze země a vrávorala do lesa. Neměla jsem tušení, kam odsud jít.

Ale jedna věc byla jistá, a to fakt, že jsem se stala tulákem.

~

Dny se změnily v týdny a já byla stále v lesích, bloudila jsem jako ztracené dítě. Jedla jsem, co jsem viděla. Některé plody byly jedlé, jiné mě málem zabily. Nohy mě bolely a byly plné puchýřů, přesto jsem nepolevila. Pročesávala jsem lesy a hledala úkryt, který možná nikdy nenajdu. Bylo to proto, že jsem během svých toulek po lesích narazila na tuláky, kteří mě chtěli jen zabít, ale naštěstí se mi před nimi podařilo unikat, jak jen dlouho to šlo.

Právě tehdy jsem náhle uslyšela zašustění, ze kterého jsem okamžitě ztuhla. Nebylo to pro mě nic nového, ale kdykoli tenhle zvuk uslyším, vím, že to znamená, že se budu muset znovu schovat. Pomalu jsem se došourala k nedalekému stromu a opřela se o něj zády.

Nejsem si jistá, jestli ještě dokážu běžet. Puchýře na nohách se mi zhoršily a už se nehojí.

Vzápětí jsem uslyšela hrdelní vrčení toulavého vlka.

Vzhledem k tomu, že mě už pronásledovala pěkná řádka z nich, poznám, když se v lesích skutečně nacházejí tuláci.

Zatnula jsem ruce kolem kmenu stromu, protože jsem už nemohla dál běžet. Už jsem ztratila dost energie. Stejně bych asi omdlela, kdybych se znovu pokusila běžet.

S každou ubíhající vteřinou bylo vrčení hlasitější a hlasitější, ale neodvážila jsem se udělat ani pohyb.

„Proč mě rovnou nezabiješ! Myslíš si, že se tě bojím!“

Zařvala jsem ze všech sil a okamžitě se toulavý vlk objevil v dohledu.

Byl docela tmavý s temnýma očima a ostrými tesáky. Podle jeho pachu jsem poznala, že v těch lesích lovil roky. Jsou to tuláci, kteří zabíjejí bez mrknutí oka. Jaký to pro mě nešťastný den. Ze všech tuláků, na které jsem mohla narazit teď, když jsem byla unavená a slabá, to byl ten nejhorší ze všech.

„Chceš moje maso, co? Tak proč si pro něj nepřijdeš, parchante!“

Vykřikla jsem v úzkosti a toulavý vlk se okamžitě vyřítil mým směrem.

Srdce mi v hrudi začalo divoce bušit. Nemohla jsem uvěřit, že zemřu v lesích a nebudu schopná se pomstít těm, kteří mi ublížili.

Když jsem sledovala, jak vlk běží ke mně, začala jsem se pomalu sesouvat po stromu, o který jsem se opírala zády. Po tvářích mi stékaly slzy, když jsem sledovala, jak se ke mně blíží smrt.

Zrovna když jsem se chystala zavřít oči a nechat se sežrat, něco se kolem mě rychle mihlo a já si všimla, že toulavý vlk, který běžel ke mně, byl sražen, ať už to bylo cokoliv.

Bylo to příliš rychlé na to, abych pochopila, co to bylo. V ten okamžik jsem zvedla oči k obloze a nechala slzy volně téct z očí. Nevím, co to je, ale právě mi to zachránilo život a jsem za to vděčná.

Stále jsem se přidržovala stromu a pokoušela se zvednout ze země, ale najednou jsem uslyšela těžký zvuk tlap. Pomalu jsem zvedla hlavu a spatřila jen obrovského tmavě hnědého vlka, jak se ke mně blíží.

Měl smaragdové oči a bílý krk. Vypadal tak čistě a jeho srst byla zdravá. Ale proč se na mě vrhal jako ten toulavý vlk? Počkat, odklidil toho toulavého vlka z cesty jen proto, aby mě měl pro sebe?

Zavrtěla jsem hlavou, zase jsem se nechala bohyní oklamat. Okamžitě jsem se zhroutila a ze strachu mě pohltila temnota.