CASSIA

# O 2 měsíce později

Pila jsem svůj ranní čaj, protože to je jediná věc, která mi pomáhá na ranní nevolnosti. Nikdy jsem nečekala, že těhotenství může být tak těžké. Od té doby, co mě prohlásili za těhotnou, jsem upoutaná na lůžko. A nejen to – den, kdy Killian zjistil, že jsem těhotná, byl naposledy, co mě navštívil, a to už je víc než měsíc.

Právě když jsem zavřela oči, abych si pospala, dveře mého pokoje se náhle a nečekaně rozletěly.

„Kde je?“ Místností se rozlehl ostrý hlas Vivienne. Okamžitě jsem otevřela oči a posadila se na posteli.

„Aha, slyším, že jsi teď těhotná, a od té doby jen komanduješ mé služebné.“

„T... to není pravda,“ snažila jsem se vysvětlit, ale v příští vteřině jsem dostala tvrdou facku přes obličej.

„Jak se opovažuješ mě přerušovat, když mluvím? Jaké jsou tvé skutečné záměry? Jsem si jistá, že s tím dítětem, které nosíš, plánuješ převzít mé místo.“

Kroutila jsem hlavou a po tvářích mi stékaly slzy. Obviňovala mě z věcí, které bych nikdy neudělala. Proč mě tak moc nenávidí?

„Trixie!“ vykřikla nahlas.

„A... ano, paní,“ odpověděla Trixie roztřeseným hlasem.

„Přines mi nůž!“

Cože? Zalapala jsem po dechu a stejně tak i Trixie.

„K... k čemu potřebujete nůž, paní?“

„Jak se opovažuješ mě vyslýchat?“ Vzduchem třeskla rána. Musela Trixie vrazit facku, protože služebná vyběhla z pokoje a práskla za sebou dveřmi.

Rychle jsem začala šmátrat po své holi a vyškrábala se z postele. Nechápala jsem, proč si objednala nůž, ale z jakéhokoli důvodu jsem musela chránit sebe i dítě, které nosím.

„P... prosím, mějte smilování. Nevím, co jsem udělala špatně, ale prosím, neubližujte mi.“

Prosila jsem s třesoucíma se rukama.

Vtom se dveře rozletěly. Trixie byla zpátky s nožem.

Panebože, co měla v plánu udělat?

„Víte co, já si myslím, že tu slepotu jen předstíráš. Někdo, kdo je tak slepý jako ty, by nebyl schopen dělat věci, které zvládají jen vidoucí.“

Trixie náhle zalapala po dechu, což mě přimělo ztuhnout.

Do nosu mě udeřil kovový pach.

„Paní, ona je slepá.“

„Ráda bych věděla, co se stane, až se tenhle nůž ocitne v jejích očích.“

Skutečně mi namířila nůž na oči, které jsem měla dokořán. Ani na vteřinu jsem nemrkla a místo toho jsem upřeně zírala jedním směrem.

„Hm, ani nemrkne? Takže jsi vážně slepá. No, to je dobře,“ okamžitě hodila nůž na podlahu, až jsem sebou leknutím trhla.

„Poslouchej, slepý ptáčku. Já budu Killianova Luna a rozmyslela jsem si to. Já budu ta, která mu dá dědice, takže ten parchant, kterého nosíš, nemá s trůnem nic společného.“

S těmito slovy odkráčela z pokoje.

„Trixie, ukliď ten nepořádek,“ nařídila při odchodu.

Jakmile se za Trixie zavřely dveře, zhroutila jsem se na postel. Oči mě pálily od potlačovaných slz. To bylo o fous. Nedokážu si představit, co by se mi stalo, kdyby to zjistila.

~

Převalovala jsem se v posteli a nebyla jsem schopná vstát. Cítím se tak slabá. Jsem ve třetím měsíci – a přesto jsem svého druha ani nezahlédla. Opravdu mě tu nechal napospas Vivienne, aby mě šikanovala, kdykoli se jí zachce? Co se stalo se všemi těmi sliby, které mi dal?

Zaklepání na dveře mě přimělo se posadit. Dveře se otevřely a dovnitř vešla Trixie.

„Váš ranní čaj, slečno Cassio,“ řekla Trixie téměř neslyšně.

„Děkuji, Trixie. Jsi v pořádku?“ nemohla jsem se nezeptat.

„A... ano. Měla byste si vypít čaj a jít si lehnout,“ řekla pomalu a odešla z pokoje. To bylo zvláštní. Trixie se mě vždycky ptala, jak jsem se vyspala, ale dnes ne. Asi prostě nemá nejlepší náladu, hádám. Zajímalo by mě, co se jí stalo.

Sáhla jsem po šálku čaje a obsah do sebe obrátila. Horký čaj každé ráno byl jediný způsob, jak se po zbytek dne vyhnout zvracení.

Právě když jsem se opřela zády o postel, abych si odpočinula, náhle jsem ucítila ostrou bolest v břiše.

„Agh!“ vykřikla jsem a rychle se posadila. Co se to děje? Proč ta náhlá bolest? Myslela jsem, že to povolí, ale bolest se jen zhoršovala.

„Argh!!“ křičela jsem a převalovala se na posteli, svírajíc si břicho. Snažila jsem se volat o pomoc, ale bolest mi to prostě nedovolila.

„P... pomozte mi někdo, agh!“

Během toho zápasu jsem spadla z postele na zem a náhle jsem pocítila, jak mi po stehnech a dolů po noze stéká něco teplého, což doprovázel kovový pach.

Okamžitě jsem ztuhla. Pomalu jsem rukou sjela k místu, odkud ta tekutina vytékala, a úplně jsem zkameněla. Krev! V tu samou chvíli se dveře mého pokoje rozletěly.

„Co se to tu děje?“ Slyšela jsem hluboký hlas nikoho jiného než Killiana, doprovázený klapotem podpatků, v nichž jsem rozpoznala Vivienne.

„Co se to tu stalo?“

„Panebože! To je krev?“ zeptala se Vivienne okamžitě. Ani jsem nedostala šanci vysvětlit, co se mi děje.

„Okamžitě zavolejte doktora!“ nařídil Killian hlasitě. Bolest byla strašná a začala jsem panikařit. Mohlo by být s mým dítětem něco v nepořádku?

O několik minut později přišel doktor a rychle přispěchal k mému boku. Položil mi ruku na břicho, ale vzápětí ji odtáhl.

„Buďte ke mně upřímná, slečno Cassio, co jste si dnes ráno vzala?“

„N... nic kromě mého ranního čaje,“ odpověděla jsem skrze slzy.

„Tamhle na stole je ten šálek od jejího ranního čaje, myslíte, že je s ním něco v nepořádku?“ zeptala se Vivienne.

„Bojím se to vyslovit, Vaše Veličenstvo.“

„Jak to myslíte, doktore?“

„Zdá se, že v tom šálku jsou zbytky potratových bylin.“

„Cože?“ zeptal se Killian v šoku.

„Panebože! Nemůžu uvěřit, že zabila naše dítě, Killiane,“ řekla Vivienne nahlas.

„N... ne, to neudělala. Nikdy bych to neudělala,“ mumlala jsem v naprostém zmatku.

„Jak se opovažuješ, Cassio!“

Kroutila jsem hlavou a po tvářích mi stékaly slzy.

„Já jsem to neudělala, musíte mi věřit, Vaše Veličenstvo.“

„Jak se opovažuješ? Slíbil jsem ti, že ti dám všechno, abys byla v pohodlí, a ty ses opovážila zabít mé vlče!“

„Ne, ne, ne. Nikdy bych své dítě nezabila!“ křičela jsem, ale nikdo mě neposlouchal.

„Rodericku!“ zavolal Killian na svého královského betu.

„Ano, Vaše Veličenstvo.“

„Vytáhni tuhle vražedkyni z mé smečky a pryč z mého království!“

V mém zuboženém stavu a bolestech mě královský beta vytáhl z pokoje.

„Vaše Veličenstvo, prosím, poslouchejte mě!“ plakala jsem, zatímco mě odvlékali a krev ze mě dál odkapávala.

„Postarejte se o to, aby se už nikdy nevrátila!“