Prohlášení

Pozor, drazí čtenáři! Tato kniha vypráví příběh o otravném a frustrujícím hlavním hrdinovi a hlavní hrdince, která stále hledá svou vnitřní sílu. Pokud očekáváte silnou ženskou postavu, možná byste měli sáhnout po jiné z mých knih s názvem The Cursed Alpha's Thirst.

Dostala jsem spoustu ohlasů – jak plných lásky, tak i trochu nenávisti – takže se považujte za varované! A pokud pocítíte náhlé nutkání hlavního hrdinu zabít, není to moje chyba.

Užijte si cestu... nebo se připravte na pořádnou jízdu!

Elena

S širokým úsměvem jsem nasávala vůni svého druha, který právě vešel do našeho bytu. Jeho přítomnost s sebou vždy přináší útěchu a klid, což je až neuvěřitelné. Bez ohledu na to, jak moc jsem byla rozrušená, jakmile byl nablízku, všechny mé starosti jako by vyletěly z okna.

Urovnala jsem pár věcí v šatně a vešla do ložnice, kde jsem ho našla opřeného o dveře, jak se na mě usmívá.

„Ahoj,“ zašeptala jsem. Díky naší vlkodlačí genetice a ostrému sluchu jsem si byla stoprocentně jistá, že mě slyší.

„Ahoj, zlato. Voníš tak kurva dobře,“ obmotal mi ruce kolem pasu a zabořil hlavu do křivky mého krku, aby nasál mou vůni.

Můj muž! Můj Viktor! Nemůžu uvěřit, že se do někoho dokážu takhle zamilovat po tak krátké době.

S Viktorem jsme se našli asi před třemi týdny. Jemu bylo dvaadvacet a mně právě osmnáct. Byli jsme jeden pro druhého dlouho očekávanou láskou a nečekali jsme ani vteřinu, abychom se nezačali opájet radostí z našeho pouta. Jediná věc, která mu bránila v tom, aby mě označkoval, byl Obřad značkování, který obvykle pořádá smečka, a ten další se měl konat za pár dní.

Hned poté, co jsme se našli, jsem se k němu nastěhovala i přes prosby mých rodičů, abych to nedělala. Tvrdili mi, že toho budu litovat kvůli Viktorově špatné pověsti, ale teď jsem si přála, abych jim mohla do očí říct, že nelituju.

Opřela jsem se o jeho silné tělo a znovu zamumlala jeho jméno. Viktor měří 188 centimetrů, zatímco já mám 165. Oproti mně byl jako obr. Jeho pohlednou tvář zdobila ostře řezaná čelist, pronikavé oči, dokonalý nos a úchvatný úsměv. Věděla jsem, že jsem s Viktorem vyhrála jackpot. Všechny holky ve smečce pravděpodobně žárlily, že je Viktor můj druh.

„Musím připravit večeři, Viktore,“ zašeptala jsem. Zíral na mě, jeho oči se vpíjely do mých a vysílaly zprávu plnou touhy a chtíče.

„Potřebuju tě, El. Jestli tě nebudu mít, tak snad padnu mrtvej,“ oslovil mě El. Jeho El! Říkal, že jsem mu vstoupila do života, když potřeboval světlo, a já s tím světlem přišla.

Zatímco jsem se jeho slovům smála, jeho rty se setkaly s mými a začal mě vášnivě líbat. Obmotala jsem mu ruce kolem krku a polibek mu oplácela. Jeho jazyk se dotýkal mého, vysával z mých rtů každé slovo i každý zbytek smíchu.

Jemně mě zvedl do náruče a odnesl k posteli. Viktor se nikdy nemiloval nikde jinde než v ložnici. Věřil, že dělat to kdekoli jinde je „špinavé“.

Když mě položil na postel, rychle jsem vymotala ruce z jeho krku, abych z jeho dokonalého těla mohla strhnout košili. Udělala jsem to a on mi přetáhl šaty přes hlavu. Díkybohu jsem pod nimi byla nahá.

„Sakra,“ zamumlal. Nezmarnil ani vteřinu a zasypal mou tvář polibky. „Chyběla jsi mi, moje El.“

„Vždyť jsi mě viděl ráno.“

Hodila jsem hlavu dozadu a zalapala po dechu, když mi náhle začal sát bradavky. Přiložil svůj ztopořený úd k mému vchodu a mně se na minutu zastavil dech.

„Chci, abys mě dneska pořádně vymrdal, Viktore,“ podíval se na mě. „Prosím,“ našpulila jsem rty. Položil mi prostředníček na rty a zastavil mě v dalším prošení. „Už jsem ti řekl, že se s tebou budu jen milovat, ochutnávat tvé tělo palec po palci, uctívat tě, dokud nepadneš dechem, a dnešní noc nebude jiná.“

Vklouzl do mě a já mu do rtů zasténala.

„Dívej se na mě, El,“ rozkázal a já ho poslechla.

„Hodná holka.“

S propletenými prsty a zaklesnutými pohledy mě pohlcoval jemnými přírazy. Každý dotek, každý polibek, každé pohlazení se mi nadlouho vrylo do paměti.

Příštího dne odpoledne se můj malý dokonalý svět zhroutil přímo před mýma očima a já si uvědomila, že jsem žila ve fantazii, kterou jsem si sama vytvořila.

Viktor mě opouštěl! Nadobro.

Žila jsem v lžích, klamu a všechno, co jsem pro svého druha obětovala, nepřineslo nic. Opustila jsem rodinu, abych byla s mužem, který je Alfův nemanželský syn, a on tam teď stál a říkal mi, že mě neoznačkuje, protože ho jeho matka chce ve své smečce a už mu domluvila nevěstu. Domluvenou nevěstu, která existovala posledních patnáct let a jejíž identitu přede mnou Viktor tajil.

Chtěla jsem se mu vysmát do obličeje, ale nenašla jsem v sobě ani špetku síly k smíchu.

„Ty mi chceš říct, že... ty tam prostě stojíš a říkáš mi, že je mezi námi konec?“ zeptala jsem se, hlas se mi třásl, jak jsem se nutila neplakat.

„Musíš to pochopit, El, moje...“

Utišila jsem ho zvednutým prstem. „Říkej mi Eleno.“

„El,“ pokusil se mě dotknout, ale uhnula jsem.

„Jdi do prdele, Viktore. Jdi do prdele!“

Přítáhl si mě k tělu, ale já se snažila vykroutit, protože se mi nelíbilo, jak na něj mé tělo reaguje.

„Čeká mě velká zodpovědnost, Eleno. Nemůžu říct ne.“

„Jaká zodpovědnost?“ zeptala jsem se znovu, stejně jako jsem se ptala poslední dvě hodiny.

„To nemůžeš pochopit, El,“ zavrtěl hlavou, jako by řekl něco špatného. „Nemůžu ti to říct, mrzí mě to.“

Přikývla jsem a vstřebávala jeho slova i jeho rozhodnutí. „Fajn, kdy odjíždíš?“

„Jakmile Alfa schválí můj odchod,“ odpověděl. Jeho otec byl Alfa, a i když byl jeho nemanželským synem, ten muž by mu neváhal dát cokoli, co by chtěl.

„Dobře! Pak tedy hádám, že tohle je naše poslední sbohem.“

Vtrhla jsem do ložnice, aniž bych čekala, až řekne slovo. I když jsme spolu byli jen krátce, nechtěla jsem uvěřit, že je konec. Bylo to pro mě jako noční můra.

„Co to děláš?“

Zeptal se, když mě sledoval, jak cpu jeho oblečení do tašky.

„Pomáhám ti balit.“

„Neodcházím hned teď.“

Narovnala jsem se a podívala se na něj. Byla jsem si jistá, že Alfa už jeho odchod schválil. Řekl: „Pravděpodobně odjedu dnes večer.“

Viktor přešel uličku u postele a přišel ke mně. Sevřel mě v náručí a slzy, které jsem se snažila zastavit, se mi rozlily po tváři.

„Pššt, to bude dobré, El,“ ujišťoval mě, ale bylo to vážně dobré?

Jeho oči spočinuly na mých rtech, než mě políbil – pomalu, byl to polibek, ze kterého se kroutily palce u nohou.

Odtáhla jsem se od něj, než se to vymkne kontrole. Popadla jsem dva naše zarámované fotky a mrštila jimi do koše. Chytila jsem náramek, který mi dal, a škubla jím, až se rozletěl na kousky. Na zemi zůstaly roztříštěné krystaly, na kterých kdysi byly naše iniciály.

„Vím, že je to tvůj dům, ale měl bys odejít.“

„Mohl bych si promluvit s tvými rodiči, než odjedu. Nemůžeš tu zůstat sama, El. Vím, jak se bojíš tmy nebo deště a hromů,“ řekl s hravým úšklebkem na tváři.

„Takže, odmítáš mě, nebo ne?“ zeptala jsem se a ignorovala jeho poznámky. Ruce mi podél těla ztuhly a já zatajila dech.

„Takhle by to nemuselo být, El.“

Pokrčila jsem rameny. Co jiného máme dělat? On se ožení s jinou ženou, přivede ji zpátky do téhle smečky a já tu na něj budu nejspíš jen čekat.

Nemožné!

„Já, Elena Varek, tě odmítám, Viktore Drakeni...“ odmlčela jsem se, jak se mi z očí vyřinuly slzy a nemohla jsem popadnout dech. „...jako svého osudového druha. Nechť jsou naše pouta přetržena.“

Zíral na mě a na víc než vteřinu jsem v Viktorových očích spatřila strach. Za celou dobu, co jsme spolu strávili, jsem ho nikdy neviděla tak vyděšeného a málem jsem svého činu litovala.

„Přijímám odmítnutí,“ zašeptal a vítr odnesl jeho slova. S posledním pohledem po místnosti Viktor odešel a zanechal za sebou jen vzpomínky na časy, které jsme spolu prožili.

Zhroutila jsem se na podlahu a plakala i pro ty vzpomínky. Láska mého života byla pryč. To odmítnutí, falešné sliby a lži bolely tak moc.