ELENA

O pět let později

Když jsem stála na konci davu, ve vzduchu viselo těžké ticho, které jen občas přerušilo mumlání a vzlykání některých členů smečky. Před pěti lety jsem tuhle smečku i její členy opustila nadobro.

Někteří členové smečky se ohlédli, uviděli mě a v jejich tvářích se objevil ten šílený, lítostivý výraz.

Hluboce jsem se zamračila.

Proč mě litují? Já nejsem ta, kdo zemřel. Alfa, Gama a naneštěstí i můj otec byli ti, kteří zemřeli. Podle mé matky byli na cestě na schůzku, když jejich auto vybuchlo po explozi bomby, a všichni tři zahynuli.

Matka mi nezavolala hned, jak se to stalo, zavolala mi až o dva dny později a řekla mi, že pohřeb je dnes. I když jsme spolu rok nepromluvily ani slovo, věřila, že bych na otcově pohřbu měla být. Podstoupila jsem dlouhou cestu domů jen proto, abych se svou výškou 170 centimetrů stála na konci davu a poslouchala smutné vytí a děsivá loučení.

Neviděla jsem ty, kteří stáli vpředu, ale viděla jsem nového Betu, impozantního vlka s jizvou na tváři, jak stojí u zdi s hlavou skloněnou a napjatými rameny.

Jakmile obřad skončil, členové smečky přistupovali k provizornímu oltáři, pokládali květiny a odcházeli domů. Brzy přišla řada na mě. Neměla jsem žádné květiny, slova ani dary pro svého otce ani pro ostatní. Jen jsem stála před oltářem, zírala na fotky svého zesnulého otce a minuty mlčela. To samé „nic“, které jsme si říkali posledních pět let.

„Přišla jsi pozdě,“ postěžovala si matka za mými zády.

„Nechtěla jsem přijít,“ zašeptala jsem zpátky. Bylo příliš bolestivé být zase tady. Můj vztah s otcem se zhoršil poté, co jsem se dala dohromady s Viktorem, ale úplně se zhroutil, když jsem opustila smečku, aniž bych se s ním rozloučila. Teď je pryč a já navždy ztratila šanci náš vztah napravit.

„Ty jsi nechtěla přijít na pohřeb svého otce!“ zvýšila hlas. Byla rozzlobená a možná i smutná. Nepochopila by to, i kdybych jí řekla, jak se cítím.

Nevím, kde vzala sílu stát pořád na obou nohách poté, co ztratila svého druha, ale možná jen nasadila masku.

Pokrčila jsem rameny a dělala, že je mi to jedno. Přestali se o mě zajímat ve chvíli, kdy jsem si vybrala Viktora místo nich, a byli ještě zklamanější, když mě opustil kvůli jiné ženě.

„Měla jsi ho aspoň natolik respektovat, abys přišla včas a přinesla nějaké květiny,“ procedila mezi zuby.

„Aspoň jsem tady,“ zašeptala jsem do větru. „Jsem tady, otče.“ Ta poslední slova byla tišší a určená jen jedné osobě.

Měla by za to být vděčná.

„Vybrala jsi si muže místo rodiny, Eleno. Kdo by se kvůli něčemu takovému nenaštval? Utekla jsi, když tě opustil, nedala jsi nám žádnou šanci...“ Vím, že jsem to pořádně podělala.

„Prosím, přestaň. Ne tady. Promluvíme si o tom později,“ zalhala jsem.

ten slib byl lež. Nechtěla bych tu zůstávat a mluvit o všem, co se stalo. Prostě nemůžu.

Až odsud za pár minut odejdu, zamířím do vedlejšího města na letiště a poletím zpátky domů. Nemůžu si dovolit tu zůstat déle. Doma mě potřebují a tady je to pro mě příliš toxické.

„Slyšela jsi o něm?“ zeptala se najednou. Odvrátila jsem pohled od otcovy fotky a otočila se k ní.

„O kom?“

„O Viktorovi.“

Cvakla jsem jazykem. On byl jedním z důvodů, proč jsem se do téhle smečky celá ta léta nechtěla vrátit. Pro mě byl mrtvý a muselo to tak zůstat.

„Je mrtvý.“

Matka se zamračila. „Ne, není. Pořád žije. Převezme funkci nového alfy téhle smečky, protože mrtvý alfa neměl další dítě.“

„Myslela jsem, že jste ho všichni nenáviděli, protože je to bastard,“ připomněla jsem jí.

„Nebyl to jen bastard, Eleno. Byl to potížista a hrozné dítě, a co hůř, teď je z něj Brut. Od té doby, co mu zemřela žena, se stal démonem. Lidé se ho báli, kamkoli přišel. Je bezcitný, divoký a smrtící. Říkají mu Smrtící brut,“ vychrlila všechny ty informace v jedné větě.

Nebylo to nic, co by se mě týkalo.

„Přestaň o něm mluvit,“ zašeptala jsem.

„Pojďme domů. Jsou věci, které ti musím dát.“

Minutu jsem na ni zírala. „Běž napřed, půjdu hned za tebou.“

Přikývla a souhlasila. Nepůjdu za ní, budu na cestě pryč. Sebrala jsem květinu, která spadla na holou zem, a naposledy ji položila před otcovu fotku, než smečku nadobro opustím.

Když jsem přecházela ulici, na druhé straně silnice zastavil konvoj a ve vzduchu došlo k náhlé změně. Náhle ke mně vítr donesl pach a v mých očích se mihl záblesk poznání.

Byl to pach, se kterým jsem se nesetkala celou věčnost. Nohy mi přirostly k zemi a já zjistila, že se nemůžu pohnout. Přímo naproti přes silnici stál Viktor. Měl na sobě černý oblek a tmavé brýle, které mu zakrývaly oči, ale věděla jsem, že se dívá přímo na mě.

Necítila jsem k němu nic než nenávist. Jakmile jsem si pomyslela, že se chystá udělat krok, okamžitě jsem vykročila pryč.

Nechtěla jsem dýchat stejný vzduch jako muž, který mi zlomil srdce a nechal mě zničenou a roztříštěnou. Odešel, jako bych pro něj nic neznamenala, a skončil v náruči jiné ženy.

První dva měsíce poté, co odešel, byly příšerné, sotva jsem se dokázala zvednout z podlahy. Dala jsem se dohromady jen díky malému zázraku, o kterém jsem se dozvěděla až po jeho odchodu.

To zklamání bylo příliš velké na to, abych ho zvládla, a představa, že je s někým jiným, mě málem zničila.

Ne! Zničila mě.

Ztratila jsem sama sebe! Navždy! A musím odejít stejně, jako jsem odešla před lety.

Díkybohu byl dům mého otce kousek od brány. Tak jsem se mohla vyhnout své matce. Zhluboka jsem se nadechla, když jsem byla pár kroků od brány.

Náhle mě zastavili válečníci, kteří bránu hlídali.

„Omlouvám se, paní, ale nemůžete odejít.“

Cože! Zmateně jsem nadzvedla obočí.

„Cože?“

„Alfa Viktor nám nařídil, abychom nikoho nenechali opustit smečku.“

Chtěla jsem se nahlas zasmát, ale spíš jsem byla v šoku.

„Přijela jsem sem dnes ráno jen na pohřeb svého otce, nemůžete mi říkat, že nesmím odejít.“ Nic neřekl, jen na mě zíral.

„Chci odejít okamžitě!“ vykřikla jsem.

„Měla byste to probrat s Alfou. Já přijímám rozkazy jen od něj.“

Sevřela jsem ruce v pěst a ovládala vztek, který mnou cloumal.

„Jdi do prdele! Jdi do prdele i s tím tvým pitomým Alfou,“ vyprskla jsem potichu a ukázala na něj prstem.

Otočila jsem se na podpatku a šla zpátky za Viktorem. Setkání s ním nebylo v plánu, ale setkání s ním a možná i jeho zabití byl plán nový.