Elena

Naše pohledy se střetly, jakmile ta slova vypustil z úst. Myslela jsem, že na něj jen probodávám očima a plánuju milion způsobů, jak ho zabít, dokud mi z oka neukápla osamělá slza. Zamračil se a vpíjel do sebe ten podivný výraz v mé tváři, zatímco jeho oči ty mé propalovaly ještě víc.

„Jsi stejně podezřelá jako všichni ostatní. Ti lidé zemřeli strašnou smrtí a jsem si jistý, že kdokoli je zavraždil, musel cítit nutkání přijít na pohřeb a prohlédnout si své nejnovější dílo.“

Jasně! Psychopat jako ty by to přesně takhle udělal.

„Ty brány zůstanou zavřené, dokud neprověřím každého, kdo se účastnil pohřbu.“ Opřel se v křesle a nadzvedl obočí, zatímco čekal na mou reakci.

„Řekni něco, Soustíčko,“ zašeptal.

Nenáviděla jsem tu přezdívku! Zároveň jsem neměla co říct. Kdyby bylo třeba, prosila bych, klidně bych se i po zemi válela, cokoli by chtěl, udělala bych to, hlavně když se ho nebudu muset dotknout.

Vycítil mé váhání a pokynul dvěma mužům v pracovně – svému Betovi a jednomu válečníkovi –, aby ho omluvili, a oni odešli.

„Musím odjet. Cokoli to bude vyžadovat, jsem ochotná to udělat,“ odpověděla jsem. Srdce jsem měla sevřené, nenáviděla jsem, jakou nade mnou má v tuhle chvíli moc, ale víc jsem se bála o své dítě. Nechci, aby měla strach nebo se bála o maminku.

I když je možné, že v tuhle chvíli není sama, jsem si jistá, že za pár hodin bude. Učitelka, u které zůstává po škole, ji za pár hodin vysadí doma.

„Jak moc naléhavě potřebuješ odjet?“ zeptal se Viktor, jeho oči mu tančily po mých rtech, než si skousl spodní ret.

Mělo se mi to hnusit, ale v jistém smyslu mě to vzrušovalo.

„Velmi naléhavě, ale přísahám, že to radši políbím prase, než abych ti dovolila se mě dotknout,“ vyprskla jsem.

Ušklíbl se. Natáhl ke mně ruku a já mu podala ten dokument, co jsem držela – ten, který měl podepsat. Viktor si mě pořádně prohlédl, než vzal pero a podepsal ho.

Proč najednou změnil názor? Co je to za hru, kterou teď hraje?

„Můžu jít?“ zeptala jsem se nejistě.

„Samozřejmě, Soustíčko,“ pokrčil rameny. Nemohla jsem z jeho výrazu ani z jeho mysli nic vyčíst. Nebyl to ten Viktor, kterého jsem znala. Tenhle muž nebyl otevřenou knihou, měl na tváři nasazený podivný, děsivý výraz, kvůli kterému bylo těžké poznat, co plánuje nebo co se mu honí hlavou.

„Přestaň mi tak říkat,“ postěžovala jsem si.

„Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat se svými ústy.“ Nadzvedla jsem obočí, protože jsem v jeho slovech vycítila sexuální podtón.

Musím vypadnout!

Otočila jsem se, připravená odejít z pracovny i z jeho života tak, jak jsem chtěla.

„Odcházíš bez poděkování?“ zeptal se za mými zády.

Ušklíbla jsem se, otočila se k němu a ukázala mu prostředníček. Když jsem odcházela z pracovny, slyšela jsem, jak se za mnou směje.

Když jsem dorazila k bráně, už se stmívalo a já byla krůček od toho, abych zmeškala let. Měla jsem štěstí, že jsem na nejbližší zastávce stihla autobus do vedlejšího města. Takové štěstí, že to byl poslední autobus, a kdybych ho zmeškala, uvízla bych tam.

Během letu domů jsem se cítila strašně nepříjemně. Moje vlvice byla neklidná a já si myslela, že to má něco společného s tím, že jsem znovu viděla Viktora.

„Taky cítíš ty upíry?“ Prudce jsem otočila hlavu na stranu. Ta slova vyšla od muže sedícího vedle mě. Byl nádherný. Na nose a nad pravou tváří měl rozeseté pihy. Nevšimla jsem si ho, protože jsem se soustředila jen na to, abych se dostala domů k dítěti.

„Upíry?“ zeptala jsem se a on se usmál. Byl to takový ten velký úsměv, kdy jsou vidět všechny zuby, a on měl pravděpodobně ten nejdokonalejší chrup, jaký jsem kdy viděla.

„Dělal jsem si srandu. Cítil jsem tvůj neklid.“

Nadzvedla jsem obočí. „Jak je to možné?“

Opřel si hlavu a protočil oči. „Až moc se vrtíš na sedadle.“

„Aha,“ přikývla jsem. Měl nejspíš pravdu. Odvrátila jsem se od něj, připravená uklidnit svou vlvici a srovnat si to v hlavě.

„Letěli jsme stejným letadlem i dneska ráno.“

„Nevšimla jsem si tě,“ odpověděla jsem, aniž bych se na něj podívala.

„No, já tebe ano. Jsi krásná,“ řekl.

To byl ten nejpřímější kompliment, jaký jsem kdy dostala.

„Díky,“ zamžourala jsem očima, protože jsem si nebyla jistá, jestli je to to, co jsem měla říct.

„Až tě uvidím příště, pozvu tě na rande.“

„Možná bychom se měli zkusit jeden druhému vyhnout, protože moje odpověď bude vždycky ne,“ cvakla jsem jazykem.

„Jsem si jistý, že změníš názor, až mě uvidíš znovu.“ Byl plný sebevědomí a mně se to svým způsobem líbilo.

„Jsem si jistá, že nezměním.“

„Jsem Kade.“

Vzala jsem ho za ruku a potřásla jí. „Elena.“

Zamračil se, jako by mé jméno už někde slyšel, ale když nic nekomentoval ani neřekl, nechala jsem to plavat a opřela se zpátky do sedadla.

Kade také nic neříkal, dokud letadlo nepřistálo. I když měl pusu zavřenou, nespouštěl ze mě oči. Kdykoli jsem se na něj podívala, zíral na mě těma svýma nádhernýma očima, které mi připomínaly Viktora.

„Uvidíme se brzy, Eleno,“ prošel kolem mě a zamával, jakmile jsme dorazili na letiště.

Ani jsem mu nestihla zamávat zpátky nebo říct slovo. Pustila jsem myšlenky na něj i na to, jak moc mi připomínal Viktora, z hlavy.

O několik minut později jsem dorazila k domu té mladé dámy pro své dítě a k mému štěstí jsem je potkala venku, právě když se chystaly odejít.

„Miláčku!“ vykřikla jsem. Šťastně jsem k ní běžela a ona mě přivítala s otevřenou náručí.

„Maminko!“

„Ano, zlato,“ pevně jsem ji objala. Tak moc jsem se bála, že ji dnes neuvidím, a pohled na ni způsobil, že všechny mé starosti zmizely.

„Jdeš pozdě,“ předstírala zlost.

„Moc se omlouvám, moje malá šelmičko. Maminku to mrzí.“ Nechtěla jsem se vymlouvat, protože jsem věděla, že bych lhala.

„Chyběla jsi mi, mami.“

„Už jsem tady, zlato. Jsem tady,“ poděkovala jsem její milé učitelce a šly jsme domů.

„Tak co, viděla jsi babičku?“ zeptala se mě cestou. Vlastně jsem jí o své mámě i tátovi vyprávěla.

„Samozřejmě. Říkala, že tě mám příště vzít s sebou.“

„Vážně? A kdy to bude?“ vyzvídala.

„Brzy.“

Zasmála se. Byl to náš soukromý vtip. Brzy znamená, že o tom chvíli nebudeme mluvit, nebo možná pár let.

„Dneska jsem se ve škole naučila novou písničku.“

„Chtěla bys mě ji naučit?“ Šťastně poskakovala a začala skákat a komíhat se, zatímco jsem ji držela za ruku, aby neupadla.

Radostně zpívala a učila mě text, zatímco jsem se s ní snažila držet krok.

„Zpíváš to špatně, maminko.“

„Dovol, mladá dámo, nejsem tak chytrá jako ty,“ zatahala jsem ji za tváře a ona se zachichotala.

„Ale jsi. Jen se musíš soustředit.“

„To je ale velké slovo. Soustředit! Co to vůbec znamená?“

Hodila hlavu dozadu a znovu se začala smát.

„Soustíčko,“ ozval se najednou hlas. Nohy mi přimrzly k zemi. Proč slyším Viktorův hlas?

Otočila jsem se směrem, odkud hlas přicházel.

„Co se děje, mami?“ zeptalo se mé dítě, jakmile jsem se otočila.

Rychle jsem ji schovala za svá záda, než jsem zvedla hlavu, abych se podívala na Viktora.

Nedíval se na mě. Díval se na Rheu, mou dceru.

„Soustíčko!“ zašeptal znovu a v mých očích hledal odpovědi na nevyslovené otázky.