Elena

Být ve stejné místnosti s mužem, který mi zlomil srdce, způsobovalo mé vlvici neklid. Dýchali jsme stejný vzduch proti mé vůli, ale neměla jsem na vybranou. Musím odsud dnes večer odejít.

„Eleno,“ zašeptal a jeho oči se do mě vpíjely. Stál vzpřímeně, jeho výška podtrhovala sílu, která za ty roky nevyprchala. Pod látkou košile se mu rýsovaly svaly. Zjistila jsem, že mě jeho oči fascinují – ty oči, bože! Uchovávaly vzpomínky na společné časy a já cítila, jak se v těch okamžicích začínám utápět.

Vzpamatuj se! Zavrtěla jsem hlavou a získala zpět zdravý rozum.

Když jsem odešla od brány, nenašla jsem ho tam, kde jsem ho viděla prve, ale potkala jsem Betu a ten mi řekl, že je v pracovně Alfy.

„Viktore,“ odpověděla jsem. Musela jsem se kousnout do jazyka, abych ho neoslovila „můj Viktore“.

„Potřebuju opustit tuhle smečku,“ dožadovala jsem se. Nepřišla jsem sem prosit ani s ním vyjednávat. Stál za stolem a sledoval mě těma svýma očima. Dívala jsem se kamkoli jinam, jen ne na něj.

„Proč?“ zeptal se.

„Chci odejít! Nejsem tu od toho, abych ti sdělovala důvody nebo vysvětlovala své činy. Chci odejít a ty musíš zvednout ten svůj posranej služební telefon a zavolat těm kreténům u brány.“

Udiveně na mě zíral a pak najednou pokrčil rameny. „Potřebuju odpověď. Pokud ji neuslyším, zůstáváš tady,“ odpověděl.

Ušklíbla jsem se nad jeho opovážlivostí, když se znovu posadil do svého hloupého, drahého mahagonového křesla. Všechno na něm mě štvalo.

I když jsem mu dlužila jakékoli vysvětlení, neměla jsem jinou možnost než mu ho dát. Kvůli něčemu důležitému, kvůli tomu tajnému dítěti, které jsem nechala doma, jsem se musela vrátit.

„Přijela jsem dnes ráno bez úmyslu se zdržet a musím jet zpátky.“ Pomalu opakovaně přikyvoval, jako by se snažil pochopit smysl toho, co jsem právě řekla.

„Něco mi řekni, Eleno. Ví tvoje máma, že odjíždíš?“

„Moje rodina ti může být u prdele, Viktore. Potřebuju od tebe jen jednu věc a věřím, že jsem se vyjádřila jasně.“

„Fajn! Tady je propustka, potřebuju na ní podpis tvé matky, než tě nechám odejít.“

Cože!

Proč jsem sem chodila? Proč jsem radši nezůstala vzadu? Vzala jsem si od něj ten papír a uvědomila si, že jsou na něm potřeba dva podpisy. Jeho a mé mámy.

„Podepiš to první,“ podala jsem mu ho zpátky.

„Proč bych měl?“

„Nechci se sem vracet a znovu vidět tvůj ksicht.“

„Chápu, že mě nenávidíš, Soustíčko, ale tenhle ksicht dneska ještě uvidíš.“

„Cože!“

„Protože nejsi členem téhle smečky, musíš to nechat podepsat mámu a vrátit se.“

„Nejsem dítě. Nepotřebuju, aby mi máma podepisovala nějakou hovadinu, abych mohla odejít. Tohle je únos. Držíš mě tu proti mé vůli.“

Než jsem stihla dokončit větu nebo mrknout, stál přímo přede mnou. Jak to udělal?

Udělal krok a já couvla. Udělal dva kroky, já tři a tak to pokračovalo, dokud jsem se zády neopřela o dveře. Jeho oči mě nepouštěly a já od něj nemohla odvrátit zrak.

„Kdybych tě unášel, Soustíčko, poznala bys to. Byla bys svázaná v mém pokoji, na mé posteli, nahá, zatímco já bych našel něco lepšího, co udělat s tou tvou prořízlou pusou,“ naklonil se blíž a zašeptal mi do ucha. „Sežeň podpis své matky a pak se vrať si se mnou promluvit.“

Náhle otevřel dveře. Srdce mi šíleně bušilo a nohy se mi třásly. Naštvaně jsem na něj bleskla očima a vypochodovala z jeho pracovny.

Jeho Beta čekal za dveřmi s širokým úšklebkem na tváři. Nevěděla jsem, jestli čeká na mě nebo na Viktora, ale když vešel do pracovny, dostala jsem odpověď.

Brzy jsem dorazila domů a našla matku v kuchyni.

„Eleno, co ti trvalo tak dlouho?“ zeptala se. „Chystám večeři. Měla bys jít nahoru a umýt se, tvůj starý pokoj je přesně takový, jaký byl,“ vesele si prozpěvovala. Jak může být tak šťastná, když jí právě zemřel druh? Odmítla jsem na to myslet a soustředila se na svou vlastní záležitost.

„Nemůžu tu zůstat!“

Její ruka, která plnila talíře jídlem, se zastavila a ona se ke mně otočila.

„Cože?“

„Tady, podepiš to. Prý potřebuju tvoje svolení, abych odsud mohla odjet.“

„Cože?“

Pokrčila jsem rameny. „Odjíždím a potřebuju, abys to podepsala, aby mě pustili,“ opakovala jsem.

„Vždyť jsi teprve dneska přijela,“ odpověděla s nevěřícným výrazem v očích.

„Ano! A dneska taky odjíždím. Co po mně chceš, mami? Sedět tu a dělat, že je všechno v pořádku? Jako by poslední náš rozhovor nebyl před rokem? Chovat se, jako by tátovi nebylo úplně u prdele, že jsem v jeho domě?“

„Co se to s tebou stalo, Eleno? Změnila ses, nikdy jsi nemluvila tak sprostě.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Prosím, podepiš to,“ žadonila jsem. Byla to má poslední možnost.

Zavrtěla hlavou. „To nemůžu podepsat. Ne! Nepodepíšu to. Pokud tu nezůstaneš dva dny, pak možná zvážím, že to podepíšu.“

Co je to se všema v týhle zatracený smečce sakra špatně?

„Prosím, mami. Musíš to podepsat, prostě musíš.“

„To mě tak moc nenávidíš, že mě dva dny nesneseš?“

Moje matka byla tvrdohlavá. Pyšně tvrdohlavá.

„O tom to není. Ano, nenávidím tě, nenávidím sebe a nenávidím všechno, ale tohle není o tobě ani o mně. Musím odjet, prosím, prosím. Nemůžu si dovolit zmeškat to letadlo.“

Mé zoufalství na ni nejspíš zapůsobilo, protože se na chvíli zastavila a podívala se na mě. Slzy, o kterých jsem ani nevěděla, že je zadržuju, mi vyhrkly z očí a já si je rychle utřela.

„Co se děje, Eleno? Ublížil ti Viktor zase?“

Sakra! O čem to proboha zase mluví?

Zhluboka jsem se nadechla, než jsem vyřkla další slova.

„Čeká na mě dítě. Nemůžu si dovolit chůvu a to dítě na mě čeká doma samo, vystrašené a pravděpodobně hladové, takže tě o všechno prosím, podepiš...“ Nedokončila jsem větu, když mi matka papír vytrhla z ruky a rychle ho podepsala.

Chvíli jsme na sebe jen zíraly a já v jejích očích viděla tisíce otázek.

„Později,“ slíbila jsem upřímně a ona přikývla.

Spěchala jsem zpátky do pracovny Alfy, neobtěžovala jsem se klepat, vtrhla jsem dovnitř a hodila propustku na jeho stůl, až to zadunělo.

Začínalo být pozdě a já musela okamžitě odjet.

„Podepiš to, Viktore,“ ani jsem se nestarala o ty dva další lidi v místnosti. Soustředila jsem se jen na toho kreténa přede mnou.

„Ne! Nikdo nesmí opustit smečku, dokud neskončím vyšetřování smrti zesnulého Alfy, tvého otce a ostatních.“

Lhal mi! Ten parchant mi zase lhal a já mu bláhově věřila.