POHLED AVY MORENOVÉ

„Jsi nervózní?“

Danielův hlas mě vytrhl z myšlenek, zatímco auto projíždělo městskými ulicemi.

„Ne,“ zalhala jsem a křečovitě jsem sevřela okraj sedadla, až mi zbělely klouby.

Zasmál se a koutkem oka na mě pohlédl. „Jsi mizerná lhářka, Avo Morenová. Uklidni se. Je to jen pracovní schůzka.“

„Pracovní schůzka, která vyžaduje, abych předstírala, že jsem něčí snoubenka,“ odsekla jsem a v mém hlase byla znát nevěřícnost. „To mi připadá jako něco víc než jen práce.“

„Dobře, to beru,“ řekl s úsměvem. „Ale no tak, zamysli se nad tím. Peníze, které za to dostaneš, ti změní život. Už žádné drhnutí kávovarů za minimální mzdu, žádné bezesné noci plné strachu o Annabel. Tohle je tvoje vstupenka k lepšímu životu pro vás obě.“

Povzdychla jsem si a při zmínce o své dceři jsem se kousla do rtu. Nemýlil se. To byl jediný důvod, proč jsem na tenhle šílený plán přistoupila – abych jí dopřála život, jaký si zaslouží. Před týdnem jsem ji poslala ke své babičce s tím, že je to jen dočasné. Namlouvala jsem si, že to za to stojí.

„A jsi si jistý, že tvému příteli je jedno, kdo tuhle roli sehraje?“ zeptala jsem se.

„Naprosto,“ odpověděl a zaparkoval auto před vysokou prosklenou budovou. „Jen potřebuje někoho dostatečně přesvědčivého, aby mu jeho nevlastní bratr dal pokoj. Jsi pro to ideální.“

Těžce jsem polkla a přikývla. Následovala jsem ho do nablýskané haly. Daniel byl stálým zákazníkem v kavárně, kde jsem pracovala na částečný úvazek. Jeho pohodová povaha a neúnavný optimismus z něj dělaly jeden z mála světlých bodů mého dne. Dokud nepřišel s tímhle návrhem – předstírat, že jsem snoubenkou jeho šéfa a zároveň přítele, dokud nezíská své právoplatné dědictví a nestane se dědicem, nebo čeho to vlastně chtěl dosáhnout...

Cesta výtahem mi splývala a než jsem se nadála, vstupovali jsme do obrovské kanceláře.

„Raymonde Williamsi, tohle je Ava Morenová,“ řekl Daniel, když jsme vešli. Jeho hlas zněl lehce a profesionálně.

Vzhlédla jsem a přinutila se k zdvořilému úsměvu – a pak jsem ztuhla.

Muž za stolem vzhlédl a mně se zastavilo srdce.

Raymond Williams. Poslední člověk, kterého bych kdy čekala, že uvidím... ne, ani ne poslední, to jméno jsem ze svého života úplně vymazala... RAYMOND WILLIAMS.

Jeho jméno mi vrazilo do mysli jako nákladní vlak. Vypadal teď jinak – starší, ostřejší, každým coulem mocný byznysmen. Ale ty pronikavé oči, tu ostře řezanou čelist – poznala bych ho kdekoli.

Hruď se mi sevřela, jak se mi začaly vracet vzpomínky, které jsem před lety pohřbila.

Jeho oči se v záblesku poznání rozšířily. „Avo Morenová?“

Zatajil se mi dech. Slyšet své jméno z jeho úst po všech těch letech bylo jako rána do žaludku.

Než jsem stihla zareagovat, byl na nohou a kráčel ke mně. Bez varování mě vtáhl do těsného objetí, paže kolem mě ovinul, jako by na tenhle okamžik čekal věčnost.

„Avo Morenová,“ zamumlal znovu, skoro jako by tomu nemohl uvěřit.

„Nesahej na mě,“ zasyčela jsem a vší silou ho odstrčila. Můj hlas byl ostrý, ale ruce se mi třásly. „Co si myslíš, že děláš?“

Hleděl na mě s nečitelným výrazem, ve kterém se však zračil náznak radosti. „Nepsal jsem si, že tě ještě někdy uvidím,“ řekl.

„No, tak tady mě máš,“ odsekl jsem a o krok ustoupila. „Ale tohle není žádné shledání. Jsem vdaná a jsem tu jen kvůli té smlouvě. To je všechno. A v tuhle chvíli už o to ani nemám zájem.“

Čelist mu ztuhla, ale než stačil cokoli říct, otočila jsem se na podpatku a zamířila ke dveřím. Srdce mi bušilo, myšlenky se mi závodily. Tohle jsem nemohla udělat. Nemohla jsem hrát tuhle hru s *ním*.

„Avo Morenová, počkej!“ ozval se za mnou hlas Raymonda Williamse, ale já se nezastavila.

Dostala jsem se na chodbu, hruď se mi zvedala, jak jsem rozrazila dveře a rozběhla se pryč.

*****

Ani nevím, jak se mi podařilo dostat se domů. Městská doprava byla příšerná, ale já ji vnímala jen okrajově. Nasadila jsem si sluchátka, pustila hudbu na plné pecky a soustředila se na to, abych na nic nemyslela.

Jakmile jsem vešla do svého malého bytu, odhodila jsem tašku a okamžitě se vrhla do úklidu. Zametala jsem, utírala prach, drhla – cokoli, co by zaměstnalo mé ruce a vymazalo mou mysl.

Nutila jsem se zpívat s hudbou hrající v pozadí, dokonce jsem tancovala jako smyslů zbavená. Falešné úsměvy, falešná energie – na tom nezáleželo. Jen jsem potřebovala uniknout bouři, která se ve mně schylovala.

Když mi zazvonil telefon, ztuhla jsem a zírala na Danielovo jméno na displeji. Hruď se mi sevřela, ale ignorovala jsem to. Nebyla jsem připravená cokoli vysvětlovat.

****

Další ráno jsem se dotáhla do práce v kavárně. Známá rutina mě uklidňovala, ale myslí jsem byla jinde.

Zvonek nade dveřmi zacinkal a já se otočila. Dovnitř vcházel Daniel. Vesele se usmál, ale v očích měl otázky.

„Avo Morenová,“ řekl a ležérně se opřel o pult. „Ty se mi teď vyhýbáš? Prostě jsi utekla.“

Zaváhala jsem a předstírala, že utírám už tak čistý povrch.

„Já... prostě toho na mě bylo moc,“ zamumlala jsem.

„Moc?“ naléhal. „No tak, mluv se mnou. Znala jsi ho?“

Jeho slova mě zasáhla na citlivém místě a žaludek se mi sevřel. Ruce mi ztuhly na okraji pultu, zatímco se mé myšlenky roztáčely v nekontrolované spirále.

Jak jsem mu to mohla vysvětlit? Jak jsem mu měla říct, že Raymond Williams byl kluk, kterého jsem kdysi milovala, kluk, který mě připravil o všechno?

Nedokážu ze sebe vypravit svou hanebnou minulost, pomyslela jsem si hořce. Jak bych vůbec začala? Raymond Williams byl moje středoškolská láska, ten, který rok bořil mé hradby a nadbíhal mi, jen aby získal mé srdce. A když jsem mu konečně podlehla, když jsem mu konečně uvěřila... vzal mi panenství a druhý den zmizel.

Vzpomínky se draly na povrch. Od jeho kamaráda jsem se dozvěděla, že se bez jediného slova odstěhoval do zahraničí. A ta nejhorší část – ta, kterou jsem dodnes nedokázala úplně vstřebat – bylo video, které mi tehdy ten kamarád ukázal. Raymond Williams se tam smál, vychloubal se a uzavíral sázku, že mě dostane do postele.

Hrdlo se mi stáhlo. Ta jedna noc zničila mou budoucnost, ale dala mi také jedinou věc, pro kterou stálo za to žít – mou krásnou dceru Annabel.

„Avo Morenová?“ Danielův hlas mě vytrhl z myšlenek.

Zamrkala jsem a uvědomila si, že tam stojím mlčky. Jeho ustaraný pohled pronikal hradbami, které jsem se tak zoufale snažila znovu vystavět.

A v tu chvíli se hráz protrhla.

Po tvářích se mi nezadržitelně rozlily slzy a já si schovala obličej do dlaní.

„Avo Morenová,“ Danielův hlas byl jemný, ale já nedokázala odpovědět.

Jak bych mohla...