POHLED AVY MORENOVÉ

Stála jsem před vchodem do kancelářské budovy Raymonda Williamse, prsty sevřené kolem chladného kovu kliky. Přecházela jsem sem a tam a snažila se rozhodnout, zda jít dovnitř. Myslela jsem na Danielova slova, a to byla ta jediná věc, která mě sem přiměla vrátit...

„Tak či onak, ať už ti udělal cokoli, proč tuhle dohodu nebereš jako odplatu? Vyřiď si to s ním, jestli můžeš.“

Ta slova mi utkvěla v hlavě a připomínala mi, proč tu jsem. Už to nebylo o mně; bylo to pro budoucnost mé dcery. Zhluboka jsem se nadechla, zatlačila do dveří a vešla dovnitř.

Když se dveře výtahu otevřely, vystoupila jsem s odhodláním. Nebyla jsem tu proto, abych se utápěla v minulosti. Měla jsem cíl a nic mě nemělo zastavit v jeho dosažení. Rychle jsem prošla chodbou, vyhýbala se očnímu kontaktu s kýmkoli a soustředila se jen na nadcházející úkol.

Došla jsem k jeho kanceláři a u dveří se zastavila. Neohlédla jsem se. Vešla jsem dovnitř a nutila se zachovat klid.

Raymond Williams stál u svého stolu. Když jsem vstoupila, vzhlédl a krátce si mě přeměřil, než svůj údiv zamaskoval tím až příliš známým ušklebkem. Úsměv jsem mu neoplatila. Nebyla jsem tu kvůli zdvořilostní konverzaci.

„Jsem tu kvůli práci, Raymonde Williamsi,“ řekla jsem pevným hlasem. „Nic víc.“

Posadila jsem se a položila kabelku na stůl, čekajíc, až přejde k věci. O nic jiného jsem neměla zájem.

Daniel vešel o pár okamžiků později a položil mezi nás na stůl složku. Nevzhlédla jsem a dál věnovala pozornost papírům před sebou. Krátce se na mě usmál a pak oslovil Raymonda Williamse.

„Mám tu smlouvu,“ řekl profesionálním tónem.

Raymond Williams přikývl, ale já mu nevěnovala pozornost. Otevřela jsem složku a rychle smlouvu proletěla. Nemusela jsem číst každý řádek – věděla jsem, proč tu jsem.

Když jsem uviděla oddíl, který jsem hledala, vzala jsem pero a připsala:

**Žádná komunikace o mé minulosti. Ani jedna otázka.**... Ano, to pravidlo jsem do smlouvy přidala sama, určila jsem si vlastní podmínku.

Bez dalšího rozmýšlení jsem dokument podepsala. Byl to obchod a já nehodlala dopustit, aby mě cokoli rozptylovalo.

*********

Krátce nato dorazili stylisté a modelka, připraveni změnit můj vzhled. Nechala jsem je dělat jejich práci a vžila se do nové role, kterou pro mě vytvářeli. Modelka mi ukazovala, jak chodit – sebevědomě a s grácií.

Kancelář Raymonda Williamse působila spíše jako samostatné sídlo.

Zatímco jsem stála před zrcadlem, krátce jsem pomyslela na svou dceru. Když jsem seděla na stoličce, z rohu mé tašky vykukovala její fotka. Nemohla jsem si pomoct a sáhla po ní. Zírala jsem na její jasnou, nevinnou tvář a usmála se. Byl to krátký okamžik tepla, připomínka toho, proč to všechno dělám.

Mé myšlenky však roztříštil hlas Raymonda Williamse.

„To je tvoje dcera?“

Na vteřinu jsem ztuhla, ale rychle jsem fotku zakryla rukou. Mírně jsem otočila hlavu a zasyčela, odmítajíc mu odpovědět. Stylisté a modelky kolem nás znatelně znervózněli a obrátili pozornost jinam, předstírajíc, že si napětí nevšímají.

A bylo zřejmé, že se Raymond Williams cítí trapně...

Když jsem ho začala obcházet, připravená opustit místnost, Raymond Williams mě chytil za zápěstí a pevně, ale ne hrubě, mě přitáhl zpět.

„Paní Morenová,“ řekl chladným a rozkazovačným hlasem, „jsem si jistý, že být hrubá nepatří k pravidlům smlouvy. A abyste věděla, vnášení minulých emocí do této dohody je také nepřípustné – to pravidlo jste si tam přidala sama.“

Z jeho tónu mě mírně zamrazilo, i když jsem se snažila působit odvážně. Nečekala jsem, že zareaguje tak ostře. Jeho slova visela ve vzduchu a já cítila, jak se mi zrychluje tep.

Raymond Williams mi pustil zápěstí a otočil se k odchodu. Jeho postoj byl upjatý a každý jeho krok vyzařoval autoritu. Ale právě když došel ke dveřím, zastavil se a ohlédl se na mě.

„Daniel tu bude brzy, aby vás odvezl do nového bytu,“ řekl. „Doufám, že vám řekl, že v tom starém nezůstanete.“

Bez čekání na odpověď odešel a jeho dominantní přítomnost naplňovala místnost i v jeho nepřítomnosti.

Stála jsem tam bez řečí, nevěděla jsem, jak reagovat. Cítila jsem, jak mě stylisté a modelky sledují, ale jakmile se můj pohled střetl s jejich, rychle uhnuli očima.

Zvonění telefonu mě zachránilo z trapného ticha. Popadla jsem ho ze stolu a přijala hovor, aniž bych se podívala na displej.

„Haló?“

„Maminko!“ ozval se z reproduktoru veselý hlas mé dcery. Srdce mě okamžitě zahřálo a na okamžik všechno ostatní zmizelo.

Povídaly jsme si a smály se jako vždycky, její nevinné štěstí mi dodávalo pocit lehkosti. Nemohla jsem dopustit, aby se dozvěděla o zmatku, který jsem cítila – ne teď, nikdy.

Po hovoru jsem dokončila poslední lekce – učila jsem se chodit s grácií a chovat se jako někdo, kdo patří na prestižní akce. Modelky mě kritizovaly a vedly, dokud nebyl každý můj pohyb dokonalý.

Když to konečně skončilo, pocítila jsem úlevu a vyšla z tréninkové místnosti, připravená jít domů. Ale jakmile jsem vešla do malého obývacího pokoje u kanceláře, pohled, který se mi naskytl, mě přikoval k místu.

Byl tam Raymond Williams a v náručí držel vysokou, oslnivou ženu. Jeho rty byly na jejích a jeho ruce po ní bez váhání bloudily... drsně se tam s ní laskal.

Žaludek se mi obrátil a hruď sevřela. Nebyla jsem si jistá, jestli je to vztek nebo odpor – nebo možná obojí. Tak jako tak jsem ztuhla a chvíli je sledovala, než jsem se přinutila odvrátit zrak.

Zvuk jejich vzdechů se nesl za mnou, když jsem odcházela a snažila se ignorovat emoce, které se ve mně vířily. Na tomhle mi přece nemělo záležet.

Avo Morenová, nebuď hloupá...