Pohled Avy Moreno

"Ne, Avo Moreno!" křičela jsem v duchu. Posadila jsem se a oběma rukama si zakryla obličej. Hruď se mi rychle zvedala a klesala; nohama jsem neklidně poklepávala o podlahu. Byla jsem naštvaná, rozrušená, frustrovaná – tolik pocitů, že jsem je ani nedokázala pojmenovat. Připadalo mi, jako by se na mě všechno hroutilo a já nemohla dýchat.

Slyšela jsem, jak se Raymond Williams snaží něco říct, ale nenechala jsem ho to dokončit. Zvedla jsem ruku a umlčela ho, aniž bych se jeho směrem vůbec podívala. Teď jsem se s ním nedokázala vypořádat, ne s tím vším, co se mi honilo hlavou.

"Manželství?" zamumlala jsem nevěřícně.

Beze slova jsem popadla kabelku a vyrazila z bytu. Nečekala jsem, až mi to vysvětlí, omluví se nebo se začne vymlouvat. Bylo mi to jedno; chtěla jsem se jen dostat pryč.

Došla jsem k autu, vklouzla na sedadlo řidiče a jela přímo do bytu, který pro mě Raymond Williams zařídil, když tenhle nesmysl s falešnými zásnubami začal. Ruce svíraly volant tak pevně, až mi bělaly klouby, ale nezastavila jsem; prostě jsem jela dál.

Jakmile jsem vešla dovnitř, neztrácela jsem ani vteřinu. Vytáhla jsem ze skříně kufr a začala do něj házet své věci – oblečení, boty, make-up, cokoli, co mi přišlo pod ruku. Hlava se mi točila; nedokázala jsem racionálně uvažovat. Potřebovala jsem prostě odejít.

Zapnula jsem kufr a třesoucíma se rukama ho táhla za sebou. Ale zrovna když jsem došla ke dveřím, stál tam Raymond Williams, přímo na příjezdové cestě, a blokoval mi cestu ven.

Raymond Williams udělal krok vpřed a znovu zatarasil dveře. "Avo Moreno, prosím, jen mě nech to vysvětlit."

"Raymonde Williamsi, můžeš mě prostě nechat na pokoji? Můžeš mě nechat být?" vyštěkla jsem a snažila se kolem něj protlačit.

"Víš co? Tu odměnu za smlouvu, kterou jsem s tebou uzavřela – tu si můžeš nechat. Myslím, že tu, co jsem už dostala, jsem si odpracovala. A jestli ji chceš zpátky, vím, jak ti ji splatit, třeba ve splátkách. Jen mě nechej být."

Manželství s tebou? Chraň bůh. Ať mě nebesa zatratí, jestli se někdy pokusím za tebe provdat.

Trhla jsem kufrem dopředu ve snaze vymanit se, ale Raymond Williams se ani nehnul. "Avo Moreno, prosím, jen mě vyslechni!" Znovu mi vstoupil do cesty. "Je to jen na šest měsíců. Pojďme to prostě udělat na šest měsíců. Pak se se mnou můžeš rozvést. Prosím. Jsem ochoten ti tu odměnu i zdvojnásobit."

Ve chvíli, kdy to řekl, se ve mně něco zlomilo. Opravdu si myslel, že na mě může jen tak hodit peníze a já s tím budu v pohodě.

Zabodla jsem do něj pohled, hlas se mi třásl vztekem. "Nechci, abys to ještě někdy opakoval. Jdi do prdele, ty i tvoje prachy."

Raymondu Williamsovi se rozšířily oči, ale neustoupil. "Dobře, ztrojnásobím to."

Téměř jsem ta slova nestihla ani zaregistrovat, a už moje ruka vyletěla vpřed. Plesk! Ten zvuk se rozlehl chodbou.

"Nejsem nějaká laciná věc, kterou si můžeš koupit za svoje prachy!" křikla jsem, dech těžký vztekem.

Raymond Williams stál na okamžik jako přimrazený, oči vykulené šokem. Ale mně to bylo jedno. Otočila jsem se na podpatku, připravená odejít, ale zrovna když jsem došla ke dveřím, vykřikl.

"Avo Moreno, prosím!" zakřičel a padl na kolena uprostřed příjezdové cesty. "Prosím, prostě neodcházej!"

Ztuhla jsem. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Po ulici zrovna procházely dvě náhodné ženy a už vytahovaly telefony, aby si nás natočily. Obličej mi hořel studem a vrhla jsem na Raymonda Williamse vražedný pohled.

"Můžeš se proboha postavit?" zasyčela jsem.

Ale Raymond Williams neposlouchal. Zůstal na kolenou a prosil, hlas se mu téměř lámal.

Očima jsem střelila zpět k těm dvěma ženám, které celou scénu natáčely. Nemohla jsem je nechat, aby získaly tyhle záběry. Rychle jsem udělala krok vpřed, stoupla si před Raymonda Williamse a snažila se jim zablokovat výhled. Vyloudila jsem nucený úsměv a snažila se, aby to vypadalo, že se jen tak dětinsky hádáme, a ne jako tenhle ponižující trapas.

"Ale no tak, Raymonde Williamsi, jenom blbneme. Neberte nás vážně," řekla jsem hlasem, ze kterého odkapávala falešná sladkost.

Ohlédla jsem se a viděla, že telefony těch žen na nás stále míří, ale naštěstí se zdálo, že toho moc nezachytily. Ujistila jsem se, že se chovám, jako bychom si jen hráli, jako by se nic vážného nedělo. Byl to jediný způsob, jak zachránit aspoň ždibec důstojnosti, co mi ještě zbyl.

*******

ZPÁTKY UVNITŘ

„Jen šest měsíců. Pak rozvod,“ zamumlala jsem hlasem prostoupeným nedůvěrou.

„Ano, jen šest měsíců,“ řekl Raymond Williams pevně a nespouštěl ze mě svůj vyrovnaný pohled.

Zavrtěla jsem hlavou a mnula si spánky. „A co moje dcera? Jak jí to vysvětlím?“

Výraz Raymonda Williamse změkl a on si povzdechl. „Na tu dobu budu prostě její nevlastní otec. Sám jí to vysvětlím, jestli to bude nutné.“

Zabořila jsem tvář do dlaní, neschopná pochopit, jak se můj život mohl zvrtnout až do tohoto bodu. Všechno, co jsem chtěla nechat za sebou, mě stáhlo zpátky. Člověk, kterého jsem nenáviděla nejvíc. Muž, který ve mně zanechal jen hořkost. A teď jsem od předstírání, že jsem jeho snoubenka, přešla k souhlasu s falešným manželstvím. Manželstvím.

„Ach, Bože, smiluj se,“ zamumlala jsem si pod nosem, prsty zabořené do čela.

Tíha toho všeho na mě dolehla – moje minulost, moje selhání, moje zoufalá potřeba udržet dceru v bezpečí.

V tu chvíli Raymondu Williamsovi zabzučel telefon. Vytáhl ho, zamračil se na displej a pak ostře odpověděl: „Co se děje?“

Jeho tón upoutal mou pozornost; mírně jsem zvedla hlavu, zrovna včas, abych zaslechla slabý zvuk hlasu na druhém konci. Byl to Daniel...

Slova jsem rozeznat nedokázala, ale ať už říkal cokoli, obličej Raymonda Williamse se stáhl poplachem.

„Cože?!“ vyhrkl Raymond Williams a hlas se mu zvedl. Zběsile přejížděl prstem po telefonu, oči mu skenovaly obrazovku se směsí nedůvěry a zuřivosti.

Popadla jsem svůj telefon také, aniž bych vlastně věděla, co hledám, ale odpověď mě zasáhla jako rána do břicha. Titulek křičel z hlavní stránky zpravodajského webu: „Obchodní magnát Williams oznamuje datum svatby svého syna s jeho snoubenkou Avou Moreno.“

Prudce jsem zvedla hlavu a podívala se na Raymonda Williamse, který zvedl ruce, jako by se chtěl bránit. „To je můj otec,“ řekl rychle, hlasem plným zoufalství. „Nic jsem o tom nevěděl. Přísahám.“

Zírala jsem na něj, čelist se mi zaťala, jak ve mně vřela frustrace. Samozřejmě, že to byl jeho otec. Podcenila jsem, jak rychlý a bezohledný ten muž dokáže být, když jde o to, aby dosáhl svého.

Beze slova jsem znovu zabořila hlavu do dlaní a nechala se zalít vlnou bezmoci. Jak k tomuhle vůbec došlo?