POHLED AVY MORENOVÉ

„Kdo je Annabelin otec?“ Otázka Raymonda Williamse mě zaskočila.

Nutila jsem se k mírnému úsměvu a snažila se zachovat klid. „Je mrtvý,“ řekla jsem tiše. „Ne tak, jak si myslíš. Žije, ale pro mě… je jako mrtvý.“

Raymond Williams se na mě díval a čekal na víc. Zaváhala jsem a pak dodala: „Je to můj největší nepřítel a vždycky jím zůstane. On je důvodem, proč jsem nikdy nepoznala lásku svých rodičů. Znovu jsem je uviděla, až když byli mrtví.“

Než stačil Raymond Williams odpovědět, místností se rozlehl Annabelin křik. Rozběhli jsme se dovnitř a našli ji, jak se hází na posteli, uvězněná v noční můře.

Spěchala jsem k ní a jemně ji hladila po vlasech. „Maminka je tady, broučku. Klid. Je to v pořádku, jsem u tebe.“

Její tělíčko se pod mým dotykem pomalu uklidnilo a ona znovu upadla do spánku.

Chvíli jsem u ní seděla, myšlenkami stále u toho, co jsem právě vyslovila.

*****

O DVA MĚSÍCE POZDĚJI

„Mami, proč najednou měním školu?“ zeptala se Annabel a její tenký hlásek prořízl ticho v autě.

Koukla jsem na ni do zpětného zrcátka a zachovala klidnou tvář. „Copak se ti tam nelíbí? Myslela jsem, že jsi vždycky chtěla dělat hudbu.“

„Jasně, na novou školu se těším,“ řekla a na okamžik se jí v hlase objevil zápal. Pak ale tiše dodala: „Ale… je to internátní škola. Budeš mi chybět, mami.“

Její slova mě zasáhla a já potlačila vinu, která se mi drala do hrudi. Natáhla jsem se k ní a stiskla jí ruku. „Půjde ti to skvěle, Annabel. A přijedu za tebou, kdykoli to půjde. Je to tvůj sen, pamatuješ?“

Přikývla, ale rty se jí mírně chvěly, když se dívala z okna.

Věděla jsem, že má ze změny strach, ale také jsem věděla, že je to tak nejlepší. Nechat ji ve městě, kde se neustále ochomýtal Raymond Williams, bylo něco, co jsem už dál nezvládala. Poslat ji na internát byla moje jediná možnost, jak mezi nás vytvořit odstup – mezi ni a jeho, i mezi něj a mě.

Od té doby, co babička zemřela, se nám Raymond Williams neustále cpal do života a choval se, jako by sem patřil. Nebylo to jen tím, jak trval na tom, že jí pokaždé něco koupí, nebo jak jí volal, aby ji zkontroloval, jako bychom byli rodina – bylo to tím, jak se na mě díval. Jako by si myslel, že by mezi námi mohlo být něco víc.

I když jsem si koupila vlastní auto, neodpustil si poznámku, jestli nepotřebuji pomoct s jeho splácením – přestože už vyplatil část peněz z naší dohody.

Často jsem myslela i na tu smlouvu a byla jsem frustrovaná tím, jak se to vleče. Co jeho otce brzdilo v tom, aby to dotáhl do konce? Čím dříve Raymond Williams dostane své dědictví, tím dříve se ho zbavím.

Ale do té doby jsem potřebovala prostor. Prostor pro Annabel a pro mě, abychom mohly dýchat, aniž by mě dusila ta zbytečná důvěrnost Raymonda Williamse.

Auto zastavilo u Annabeliny nové školy. Ta škola je splněným snem. To, že moje dcera chodí do tak prestižní školy, je mou největší radostí. Tvář se jí rozzářila, když u vchodu spatřila nápis. „Mami, koukej! Mají tu lekce hudby!“

Usmála se jsem, i když se mi sevřela hruď. „Já vím. Proto jsem ti tohle místo vybrala.“

Annabelino nadšení trochu zmírnilo mou bolest, ale když jsem ji objímala na rozloučenou, její slova mě znovu zasáhla. „Budeš mi moc chybět, maminko.“

„Ty mně taky, Annabel. Hrozně moc,“ zašeptala jsem a pevně ji objala.

Sledovala jsem, jak kráčí k budově, svou malou postavičkou nese pouzdro s houslemi a jedna z učitelek ji vede za ruku…

„Miluju tě, broučku,“ zašeptala jsem.

*****

Když jsem se vracela z Annabeliny nové školy, myšlenky se mi toulaly. Možná bych se mohla někde stavit a koupit si novou pleťovou kosmetiku. Po tomhle týdnu jsem si zasloužila trochu péče. Právě když jsem si představovala, jak procházím regály s luxusními krémy a séry, zazvonil mi telefon.

Podívala jsem se na displej. Daniel.

V duchu jsem zasténala a připravila se na cokoli, o co půjde. Neochotně jsem to zvedla. „Haló?“

„Avo Morenová,“ Danielův hlas byl úsečný, šel přímo k věci. „Jste s Raymondem Williamsem?“

Zamračila jsem se. „Ne, nejsem. Proč bych měla být?“ odsekl jsem podrážděněji, než bylo nutné. „Není to tak, že bychom dnes měli nějakou zásnubní akci.“

Ignoroval můj tón a pokračoval: „Raymond Williams je velmi nemocný. Měla byste ho zkontrolovat.“

Než jsem stačila zpracovat, co řekl, hovor skončil.

Zírala jsem na telefon, ohromená. „Cože? Proč bych ho měla kontrolovat já?“

Svírala jsem volant a zírala na silnici před sebou. Danielův telefonát se mi přehrával v hlavě.

Ten hovor mě dopálil. Proč bych měla kontrolovat Raymonda Williamse? Je to dospělý chlap. Jestli je nemocný, může se o sebe postarat sám. Zavrtěla jsem hlavou a mumlala si pro sebe, ale ruce mě zradily a stočily volant směrem k jeho domu.

Když jsem dorazila, první, čeho jsem si všimla, bylo nablýskané, neznámé auto zaparkované venku. Jeho zářivě černý lak křičel luxusem, což mě přimělo zaváhat. Kdo tu ještě je?

Váhala jsem, jestli se neotočit, ale pak jsem si povzdechla a vystoupila. No co, aspoň to budu mít za sebou.

Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř – a nikdy bych nečekala lidi, které jsem tam potkala, ani scénu, která se mi naskytla.

Raymond Williams stál u pohovky a navlékal si polo tričko. Okamžitě mě upoutal jeho obličej. Levé tvář měl trochu oteklou, jako by ho někdo zmlátil nebo co.

Než jsem stihla cokoli říct, místností se ozval babiččin hlas.

„Tady jsi!“ zvolala. „Pojď, pojď, pojď dál! Právě jsme o tobě mluvili.“

Plácla dlaní do sedadla vedle sebe a pokynula mi, abych si sedla.

Na vteřinu jsem zaváhala, oči stále na Raymondu Williamsovi. Jeho otec seděl v křesle a pozoroval mě s tím samým nečitelným výrazem, který nosil vždycky.

Krátce jsem ho pozdravila a přisedla si k babičce. Její hlas zněl vesele. „Á, ty se na něj taky díváš. Nechápu, jak to s tímhle kozlem, co tam stojí, zvládáš!“ řekla a mávla rukou směrem k Raymondovi.

Navzdory sobě se mi na rtech objevil lehký úsměv. „Co se stalo?“ zeptala jsem se.

Než stačil Raymond Williams odpovědět, rychle zamumlal: „Nic to není.“ Odvrátil se a vyhýbal se mému pohledu.

Babička to ale nehodlala nechat jen tak. „Nic to být nemůže, miláčku,“ řekla a zavrtěla hlavou. „Tak já ti to povím…“

Raymond Williams na ni vrhl varovný pohled, ale ona ho úplně ignorovala a otočila se ke mně. „Opil se, jako obvykle. Pak ho uviděli nějací náhodní, znudění středoškoláci a snažili se ho vyfotit – nejspíš aby byl slavný na internetu. Ale tenhle tvrdohlavec si jich všiml, naštval se a chtěl se s nimi prát.“ Udělala dramatickou pauzu. „A hádej co? Místo aby zmlátil on je, zmlátili oni jeho!“

Nemohla jsem si pomoct. Než jsem se stačila ovládnout, vybuchla jsem smíchy. Představa Raymonda Williamse, jak se pere s bandou puberťáků a prohrává, byla prostě moc absurdní.

„Přestaň se smát!“ vyjel Raymond Williams a obličej mu zrudl – nejen od otoku, ale i studem. „Takhle se to nestalo!“

„Vážně?“ babička nadzvedla obočí, očividně neohromená. „Tak nám pověz, jak se to tedy stalo přesně?“

Raymond Williams na ni zavraždil očima, zjevně rozpolcený mezi tím, jestli má vyprávět svou verzi příběhu, nebo zachránit zbytek své pýchy. Stiskla jsem rty k sobě a snažila se znovu nevybuchnout, ale bylo to marné.

„Jen do toho, Raymonde Williamsi,“ řekla jsem posměšně. „Jsem zvědavá.“

Něco si zamumlal pod vousy a odkráčel do kuchyně, očividně s rozhovorem skončil.

Babička se zasmála a zavrtěla hlavou. „Kozel jeden,“ zamumlala znovu.

Když jsem se na ni podívala, nemohla jsem zastavit ten smích, který ve mně bublal.

**********

Vůbec jsem dnes neměla v plánu vařit, ale babička to nějak zařídila. I když se otec Raymonda Williamse neustále pokoušel odejít do kanceláře, trvala na tom, že udělám nějaké jídlo a všichni se společně najíme. Říkala něco o tom, že je to pro mladou dámu dobrý cvik, a upřímně, ani jsem se nepokoušela hádat. Samozřejmě vyhrála.

Teď jsme tu všichni seděli u jídelního stolu a v klidu jedli – nebo se o to aspoň snažili. Ale babička by to nebyla ona, kdyby seděla potichu.

Opřela se v židli a s rošťáckým úsměvem poklepávala prsty o stůl. „Víte,“ začala a pohlédla na Raymonda Williamse, „myslím, že jsem vymyslela novou písničku, která přesně sedí na to, co se včera stalo.“

Raymond Williams zasténal a jeho vidlička se zastavila v půli cesty. „Babičko, prosím, ne–“

Ale ona už si pobrukovala. „Uvidíme… ***Mocný Raymond Williams se do dětí dal, ale místo výhry jen rány schytal!***“

Málem mi zaskočilo, musela jsem si zakrýt pusu, abych potlačila smích.

„Babičko, už dost,“ zamumlal Raymond Williams a probodával ji pohledem.

„Ó ne, já teprve začínám!“ řekla zářivě. „Vážně, koho zmlátí středoškoláci? Být tebou, měsíc nevylezu na světlo. Určitě už jsi virální!“

Už jsem to neudržela. Vyklouzlo ze mě uchechtnutí, a když Raymond Williams přenesl svůj vražedný pohled na mě, rozesmálo mě to ještě víc.

Babička mávla rukou, očividně se náramně bavila. „Možná si to příště rozmyslíš, než se začneš prát opilý.“

„Babičko, já si nezačal!“ vyjel Raymond Williams, jeho tvář rudla – nejen hanbou, ale i tím oteklým lícem, které stále neslo stopy včerejška.

„Stačilo… i vy, matko,“ řekl otec Raymonda Williamse klidným, ale pevným tónem. U stolu se rozhostilo ticho a já využila příležitosti k loku vody v naději, že to ticho vydrží.

Nevydrželo.

„Víte, co si myslím?“ řekl náhle jeho otec a přerušil klid. „Vy dva byste se měli vzít.“

Ta slova dopadla jako bomba.

Raymond Williams, který se právě natahoval pro sklenici vody, ji vyprskl a začal se divoce dávit. Já na tom nebyla o moc lépe – ztuhla jsem s rozjeděným soustem, vidlička mi vyklouzla z ruky a já na jeho otce nevěřícně zírala.

„Cože?!“ vykřikli jsme s Raymondem Williamsem současně.

Jeho otec zůstal chladný a položil svou sklenici. „Slyšeli jste mě. Svatba. Možná tě to usadí, Raymonde, a zabrání ti to dostávat se do situací, jako byla ta včerejší.“

Raymond Williams zamrkal a očividně se snažil zpracovat, co právě slyšel. „To je šílenství. Já se nežením.“

„Ó, já si myslím, že je to krásný nápad,“ vložila se do toho babička s nadšeným úsměvem. „Představte si to – vnoučata! Konečně bych měla zase co dělat.“

Zírala jsem na ni s otevřenou pusou. „Počkejte – cože –“

„Matko,“ zasténal Raymond Williams a promnul si kořen nosu.

Ale jeho otec ještě neskončil. Podíval se na Raymonda Williamse chladným a věcným tónem. „Samozřejmě je to na tobě. Ale pokud nejsi připraven na manželství, Desmond bude firmu řídit dál, dokud nedokážeš opak.“

Celé chování Raymonda Williamse se změnilo. Čelist mu ztuhla a ruce na stole sevřel v pěsti.

Vím, jak nesnáší slyšet to jméno – Desmond. Na okamžik jsem si myslela, že vybuchne. Místo toho prudce vydechl a řekl: „Dobře. Vezmeme se.“

Málem jsem spadla ze židle. „Prosím?!“