Sluha s vrznutím otevřel dveře. „Slečno Caldwellová, tady budete od nynějška bydlet.“

Zápach Lyru Caldwellovou udeřil jako rána do žaludku. Vlhkost, plíseň a hniloba – vzduch byl prosycen rozkladem, který se valil ven v poryvech a prakticky ji dusil.

Místnost samotná byla hotová katastrofa – opuštěný sklad zastrčený do nejvzdálenějšího a nejponurejšího kouta sídla Caldwellových. Bylo tam tma a naprosté bezvýchodno, jako by se i sluneční světlo rozhodlo, že mu ta námaha nestojí za to.

Lyra stála tiše vedle sluhy. Byla drobná, až křehká, ale její jasné, bystré oči jiskřily inteligencí a tichým odhodláním.

Její rysy byly až neuvěřitelně panenkovské: vysoký nos, jemně vykrojené rty a tvář tak dokonalá, že působila nereálně. Přesto, když její pohled přejel po ošuntělém pokojíku, ani neuhnula.

Místo toho se k sluhovi otočila se zářivým úsměvem, dost hřejivým na to, aby rozzářil i tento ubohý prostor.

„Rozumím. Díky,“ řekla a její hlas byl jemný a sladký jako med, jako by jí právě neukázali v podstatě jen o něco lepší kumbál na košťata. Ten úsměv – ten by dokázal obměkčit i kámen.

Sluhovi se sevřelo hrdlo. „Takové milé, laskavé děvče... ale jaká je to škoda.“

Lyra se vrátila v tu absolutně nejhorší dobu a narušila křehký klid, který se Caldwellovi léta zoufale snažili udržet.

Lyře Caldwellové – skutečné dědičce majetku Caldwellových – se zrovna vřelého přivítání nedostalo.

Záměna v nemocnici před lety ji připravila o její právoplatné místo v rodině. Místo ní Caldwellovi věnovali veškerou svou lásku a péči jiné dívce, Aurelii Caldwellové, o níž celou tu dobu věřili, že je jejich dcera.

Osud měl však zvrácený smysl pro humor a Lyřino náhlé zjevení vyvolalo v domácnosti šok.

Pro Caldwellovy nebyl její návrat šťastným shledáním, byla to katastrofa. Aurelia, zdrcená pravdou, se zhroutila a nyní ležela v nemocnici.

Rodina byla rozpolcená mezi dvěma dcerami – jednou, biologickým dítětem, které nikdy nepoznali, a druhou, adoptovanou dcerou, která pro ně byla vším.

Nebyl to ani souboj. Postavili se na stranu Aurelie, upnuli se na ni a Lyru vinili ze všeho.

Sluha si stále pamatoval zuřivost v hlase Danteho Caldwella, čtvrtého dědice rodiny, když jeho vztek prakticky otřásal stěnami: „Proč se sakra vracela? Kdyby prostě zůstala pryč, Aurelia by v tomhle průšvihu nebyla! A jestli se Aurelii něco stane, přísahám bohu, že jí to dám vypít!“

Sluha se vytrhl ze vzpomínek a přinutil se k drobnému úsměvu. „Slečno, nechám vás, abyste se zabydlela. Kdybyste cokoli potřebovala, zavolejte mi.“

„Děkuji,“ odpověděla Lyra sladce a její tón byl veselý jako vždy.

Jakmile sluha odešel, Lyra vstoupila do pokoje a tiše za sebou zavřela dveře.

Prohlédla místnost, aby se ujistila, že je sama, a pak sáhla k přívěsku svého platinového náhrdelníku a stiskla malé tlačítko.

Objevila se slabá modrá záře a ozval se klidný, téměř bodrý mužský hlas. „Dobré ráno, Lyro. Gratuluji k nalezení tvé biologické rodiny.

„Od nynějška budeš žít s nimi a svými pěti staršími bratry. Mise aktivována: Získej jejich důvěru a lásku. Uzávěrka: šest měsíců.“

„Rozumím,“ zamumlala.

Než se stačila znovu nadechnout, dveře se rozletěly s ohlušujícím bouchnutím.

Dovnitř vpochodoval vysoký muž, jehož přítomnost byla dominantní a výraz plný opovržení. Byl nepopiratelně pohledný, s ostrými rysy a úšklebkem, ze kterého čišela arogance.

Ležérně se opřel o rám dveří a prohlížel si ji s výrazem někoho, kdo zkoumá rozbitou hračku.

„Tak co, Lyro,“ protáhl a jeho hlas byl ostrý a kousavý, „jak se ti líbí tvoje nová bouda? Je pro tebe dost pohodlná?“

Byl to Elias Caldwell, její pátý bratr. A jestli ji někdo v této rodině chtěl pryč, byl to právě on.

Lyra nechala svůj pohled spočinout na bratru Eliasovi – vysokém, nápadném muži s tím nesnesitelným vzduchem samolibé arogance.

Chvíli ho pozorovala, než nasadila zářivý, odzbrojující úsměv. „Není to špatné! Popravdě jsem bydlela na mnohem horších místech. Ve srovnání s nimi je tohle v podstatě hotel Ritz.“

Myslí jí bleskly vzpomínky na dobu, kdy působila jako žoldák – konkrétně na tu jednu misi, kdy strávila celý týden sama v deštném pralese.

Žádná postel, žádná deka. Jen neúnavný útok komárů, jedovatí hadi a občasný hladový predátor číhající ve stínech.

Elias se krátce a bez pobavení zasmál. „Jo, jasně.“ Pro něj byla její slova jen patetickým pokusem zachovat si tvář.

„Koho by nenaštvalo, že ho šoupli do skladu tak ponurého, že by ho nepoužilo ani služebnictvo?“ pomyslel si. S rukama zkříženýma na prsou se opíral o rám dveří a koutky úst se mu zkroutily do ušklíbnutí.

„Ujasněme si jednu věc,“ řekl a z jeho tónu odkapávalo opovržení. „Mám jen jednu sestru – Aurelii. Ty? Ty jsi jen cizinka, která s námi náhodou sdílí DNA. Nenamlouvej si, že se k tobě někdy budu chovat jako k ní.“

„Cože?“ Lyra naklonila hlavu a její výraz byl plný nevinnosti. „Proč ne, Eliasi? Mohl by ses ke mně chovat jako k Aurelii. Chci říct, jsem taky tvoje sestra.“

Elias na ni zamrkal, na okamžik ohromen její troufalostí, než vybuchl krátkým, drsným smíchem. „Ty máš teda kuráž. Co tě vede k tomu, že si to zasloužíš? Myslíš, že jsi na stejné úrovni jako Aurelia? Vzpamatuj se.“

„Samozřejmě, že si to zasloužím,“ řekla Lyra lehkým, ale pevným tónem, jako by konstatovala zřejmý fakt. „Jsem tvoje sestra.“

Eliasův smích byl tentokrát drsnější, skoro jako zavrčení. „Sestra? Je mi z tebe nanic.“

Pro Eliase byla Aurelia jedinou sestrou, na které záleželo – chytrá, laskavá, elegantní, všechno, co by správná Caldwellová měla být.

Lyra? Ta nebyla nic víc než nestydatá tulačka, holka, co vypadla ze školy a utekla s nějakým budižkničemu.

„Vážně si myslí, že bych se k ní někdy veřejně přihlásil? Byla by to sakra ostuda,“ pomyslel si.

Atmosféra mezi nimi zhoustla a napětí se dalo krájet. Elias už v jedné místnosti s ní nemohl vydržet ani vteřinu. S frustrovaným zavrtěním hlavy se otočil na podpatku k odchodu.

„Počkej, Eliasi!“ Lyřin hlas ho zastavil v půli kroku. „Máš na sobě pavouka!“

„Cože?!“ Elias ztuhl, celé jeho tělo zkamennělo. Hlas mu vyskočil o několik oktáv, když v panice prudce otočil hlavu. „Kde?! Sundej ho ze mě!“

Oči se mu rozšířily hrůzou, když spatřil osminohou noční můru, jak mu leze po košili k rýsujícímu se krku. Jeho vyrovnanost se zhroutila a on ze sebe vydal hrdelní výkřik. „Ááá! Sundej ho! Sundej ho!“

Než stačil úplně ztratit hlavu, Lyra vykročila vpřed, její ruka vystřelila a popadla pavouka s rychlostí, nad kterou Elias jen zalapal po dechu.

„Mám ho!“ zahlaholila a zvedla mrskajícího se pavouka, aby ho viděl. Úsměv se jí rozšířil, když ho škádlila: „Páni, Eliasi, ty se bojíš pavouků? To je docela milé.“

Elias na ni zíral, jako by jí narostla druhá hlava. „Jsi šílená? Tys ho vzala do holé ruky? Jestli tě kousne, ani mě nenapadne, abys to sváděla na mě!“

Lyra se zasmála a ležérně pavoukem mávala, jako by to byla hračka. „Tenhle prcek? Naprosto neškodný. Měl bys vidět ty v deštném pralese. Někteří byli velcí jako můj obličej.“

„Proboha, přestaň mluvit! Prostě se ho zbav!“ zakřičel Elias skoro nepříčetně, obličej bledý a hlas plný zoufalství.

„Dobrá, dobrá,“ řekla Lyra s pokrčením ramen. Hodila pavouka na zem a s rozhodným křupnutím ho rozšlápla.

Elias na ni zíral, naprosto konsternovaný. „Co je s tou holkou sakra špatně? Většina ženských by při pohledu na pavouka ječela jako pominutá, ale ona? Ona ho prostě čapne jako nějakou pitomou hračku.“

A když ji urážel? Neucouvla – prostě se pořád usmívala.

Než stačil zpracovat ten uragán jménem Lyra, ticho protnulo hlasité zakručení. Lyra si provinile pohladila břicho a ramena jí poklesla, když se na něj podívala.

„Eliasi,“ řekla tichým a žalostným hlasem, „já mám hrozný hlad.“

Ve chvíli, kdy Elias uviděl Lyru, srdce se mu rozbušilo v hrudi. Bez přemýšlení vyhrkl: „Počkej vteřinu, skočím ti pro něco k jídlu!“

Kývla, celá sladká a nevinná, ale Elias se nemohl zbavit pocitu, že je tu něco v nepořádku.

Bez dalšího přemýšlení se otočil a vyrazil pryč, úplně zapomněl na jídlo, které jí slíbil přinést.

*****

Den, kdy se Lyra vrátila domů, byl zároveň dnem, kdy se Aurelia vracela z nemocnice. Zatímco zbytek rodiny ji jel vyzvednout, Elias zůstal, aby na Lyru dohlédl.

Jakmile se ujistil, že se Lyra usadila, Elias spěšně odjel do nemocnice.

Právě se blížil k Aureliinu pokoji, když zaslechl její pohnutý hlas: „Mami, tati, bratři... končím s touhle rodinou. Prosím, přestaňte na mě být hodní, nebo Lyra vyletí z kůže.“

Ta slova jím otřásla.

Eleanor, jejich matka, zněla zdrceně. „Aurelie, takhle nemluv. Vždycky budeš moje dcera!“

Hlas jejího nejstaršího bratra Alistaira byl chladný a ostrý. „Aurelie, pro mě jsi jediná sestra, kterou kdy budu mít.“

Beckett, druhý bratr, se tomu jen zasmál. „Neboj se, Aurelie. Až přijde čas, najdu někoho, kdo tu šílenou mrchu vyřeší za tebe.“

Caspian, třetí bratr, se vložil do hovoru klidným, ale pevným hlasem. „Beckette, klid. Stojí nám vůbec za to vyvolávat takové drama? Prostě ji odstřihneme, ona to pochopí a odejde.“

Dante, čtvrtý bratr, soptil. „Cože, to jí to jen tak necháme projít? Ta malá mrcha dostala Aurelii do nemocnice – za to zaplatí.“

„Dost!“ vyštěkl jejich otec Victor a okamžitě nastalo ticho.

Pak panovačným tónem dodal: „Vlastně se to hodí docela dobře. Pamatujete na tu dohodu s rodinou Vaneových? Měli jsme Aurelii provdat za jejich nejmladšího dědice Killiana.

„Nechtěla ho, protože si myslela, že je to sukničkář, že? Dobře, tak si ho místo ní vezme Lyra.“