Elias se naklonil ke své mladší sestře Lyře a zašeptal: „Zůstaň tady. Skočím ti pro něco k jídlu.“

Ale než se nadála, zmizel jako pára nad hrncem a už se nevrátil.

*****

Lyra se rozhlédla, ale po bratrovi nebylo ani stopy. Protože neměla co jiného na práci, rozhodla se uklidit si pokoj. Díky svým dřívějším zkušenostem s úklidem se pohybovala rychle a efektivně.

Služebné, které zaslechly zvuky stěhování – různé rány a řinčení – se zvědavě shromáždily. Sledovaly, jak Lyra, drobná a mrštná, kmitá sem a tam a s lehkostí přesouvá nábytek a bedny.

„Můj bože! Slečno Caldwellová, vy si tu vážně uklízíte sama?“ zvolala jedna služebná s hlasem plným nevěřícnosti.

„Martho!“ pozdravila ji Lyra se zářivým úsměvem, oči zúžené do štěrbinek. „Nudila jsem se, tak jsem si řekla, že to tu trochu dám do pucu.“

„Ale ty krabice vypadají těžce!“ řekla další služebná a zírala na velké bedny venku.

Normálně bylo k pohnutí s takovými věcmi zapotřebí dvou dospělých mužů, ale tady byla Lyra, drobná dívka, která s nimi manipulovala, jako by nic nevážily.

„Ó, to je v pohodě. Jsou vlastně docela lehké!“ Lyra pokrčila rameny a aby svá slova dokázala, snadno zvedla horní bednu.

Služebné na ni šokovaně zíraly s otevřenou pusou, jako by právě viděly zázrak.

„Sakra, tahle holka má sílu jako herkul!“ pomyslely si.

„Páni! Ten pokoj je jako ze škatulky!“ Jedna služebná vstoupila dovnitř a byla naprosto ohromená, když viděla, jak se dříve zaneřáděný sklad nyní skví čistotou. Podlaha se tak leskla, že byste se v ní mohli vidět.

Ostatní se nahrnuly dovnitř, oči navrch hlavy, a potvrdily, že takhle uklizeno tu ještě nikdy nebylo.

„Slečno Caldwellová, jak jste to všechno zvládla?“ ptaly se služebné a ve tvářích měly úžas.

Tyto ženy byly profesionálky a úklid takového nepořádku by jim trval hodiny. Ale Lyra? Ta to sfoukla za chvilku.

Lyra si všimla jejich udivených výrazů, dala si ruce v bok a hrdě zvedla bradu. „Hehe, dřív jsem pracovala jako hospodyně, takže vím, jak uklízet rychle a efektivně.“

„Ó!“ Služebné okamžitě propukly v potlesk.

******

Když se Caldwellovi vrátili domů s Aurelií, našli skupinu služebných, jak se dole v rohu tísní a vzrušeně si šeptají. Vůbec si nevšimli, že rodina dorazila.

Victor Caldwell, hlava rodiny, se zamračil a polohlasem se zeptal: „Co se to tu děje?“

„Ach! Pane Caldwelle, vy jste zpátky!“ Služebné sebou polekaně trhly a rychle se rozutekly, aby rodinu přivítaly.

„To se tu všichni jen tak poflakujete? Co se to sakra děje?“ zabručel nejstarší dědic Alistair Caldwell se svraštělým obočím.

V tu chvíli vystoupila nejstarší služebná a provinile řekla: „Pane Victore Caldwelle, pane Alistaire Caldwelle, my jsme se učily od slečny Caldwellové...“

„Cože?“ Rodina na ni zmateně zírala.

Vtom se zpoza služebných vyřítila Lyra. Mezi ostatními členy rodiny rychle zahlédla Eliase.

S úsměvem jako kocourek, který právě vylízal smetanu, na něj zamávala hadrem a zvolala: „Bratře! Eliasi! Konečně jsem tě dostihla!“ Její tón byl neformální, láskyplný a zjevně blízký.

Okamžitě se všechny oči upřely na Eliase. Beckett Caldwell, druhý nejstarší, se potutelně uchechtl. „No ne, Eliasi, netrvalo ti dlouho se s ní sblížit, co?“

Dante Caldwell, čtvrtý nejstarší, na něj zavrčel. „Eliasi, ty ses úplně zbláznil? Co to sakra vyvádíš?“

Caspian Caldwell, třetí nejstarší, promluvil chladně: „Eliasi, tobě je jedno, že by to mohlo Aurelii ublížit?“

Aurelia, která takovou scénu po svém návratu nečekala, se začala třást a z obličeje jí vyprchala barva. Přinutila se k slabému úsměvu a řekla: „Kluci, jsem v pohodě. Jen... je dobře, že si Elias a Lyra rozumějí.“ Ale než stačila větu dokončit, zapotácející se téměř upadla.

„Aurelie, opatrně!“ Alistair okamžitě vykročil vpřed a zachytil ji, aby ji podepřel. Na Eliase střelil pohledem, který mohl zabíjet. „Eliasi, co se to tu proboha děje? Vysvětli to!“

Elias byl na dně. „Co jsem to sakra udělal? Proč jsou najednou všichni proti mně?“

Věnoval Lyře nenávistný pohled se zaťatými zuby. „Proč na mě sakra řveš? Neříkal jsem ti, aby ses ke mně tak neměla?“

Lyra na něj zamrkala a rty se jí zkroutily do našpulení. „Ale Eliasi, slíbil jsi mi jídlo. Nevrátil ses a já teď hlady nevidím.“

Elias cítil, jak mu dochází trpělivost. „To si nemůžeš najít jídlo sama?“

„Mohla,“ odsekla a stála si za svým, „ale ty jsi mi něco slíbil. A nedodržel jsi slovo.“

Eliasova frustrace dosáhla bodu varu. „Ta holka to dělá schválně – prostě mě chce vytočit!“

„Tak dost, už stačilo!“ Victor už to konečně nemohl vydržet. „Co se to tu sakra děje? Okamžitě toho nechte, všichni, a to před ostatními!“

Elias si pod fousy zamumlal: „Tati, je to její chyba. Ona si začala.“

Victor si odfrkl. „Aha, takže když je ona drzá, znamená to, že ty se můžeš chovat jako hulvát?“

Elias ztichl, neschopen odpovědi.

Victor se pak otočil k Aurelii a hlas mu změkl. „Aurelie, právě jsi přišla z nemocnice. Nech mámu, ať ti pomůže nahoru si odpočinout.“

„Dobře, tati,“ řekla Aurelia tiše, sotva slyšitelným šeptem.

„Pojď, Aurelie, pomůžu ti nahoru,“ řekla Eleanor jemně a vedla ji ke schodům. Když došly k patě schodiště, Lyra vesele zamávala. „Ahoj, mami! Ahoj, ségra!“

Ačkoliv se Eleanor se náhlým objevením své biologické dcery stále srovnávala, nemohla si pomoci, aby se v jejím srdci něco nepohnulo, když uviděla Lyřin zářivý úsměv. Bylo to, jako by se někdo nečekaně dotkl citlivého místa v jejím nitru.

Otevřela ústa, aby odpověděla, ale přerušil ji Aureliin kašel.

Aurelia se prudce rozkašlala a Eleanor okamžitě zneklidněla. „Aurelie, jsi v pořádku?“

„Jsem v pohodě, mami,“ řekla Aurelia slabě a přinutila se k úsměvu, ale její hlas byl sotva slyšet.

Eleanor, ovládaná obavami o zdraví své dcery, jí spěšně pomohla do patra.

Lyra je sledovala, jak odcházejí, pak našpulila rty a přešla k Eliasovi. „Bratře, já mám fakt hlad! Slíbil jsi, že mi něco přineseš!“

Elias, už naprosto otrávený, na ni zavrčel: „Co chceš k jídlu?“

„Maso!“ odpověděla bez zaváhání.

Elias obrátil oči v sloup a vyštěkl na sluhu, ať jí přinese pořádný kus pečené krkovice, a pro sebe si pomyslel: „Ta holka mě dožene k šílenství!“

Mezitím si Victor tiše zavolal Lyru k pohovce. „Lyro, pojď sem,“ řekl náhle vážným tónem.

Lyra přišla lehkým krokem, její smích zněl jako stříbrné zvonky, vesele a jasně. „Ahoj, tati.“

Její úsměv byl hřejivý jako jarní slunce, rozzářil místnost a všichni kolem se díky němu cítili nečekaně šťastní.

Victor se na ni podíval a emoce v něm vřely. Nejmladší dědic rodiny Vaneových byl proslulý playboy a on nemohl snést pomyšlení, že by se křehká Aurelia zapletla do takového politického nepořádku.

Ale teď si nebyl jistý, jestli dokáže do toho samého dotlačit svou vlastní dceru Lyru. Přesto věděl, že Aureliino zdraví by Killianův divoký a lehkomyslný životní styl nezvládlo.

Čím víc o tom přemýšlel, tím víc ho emoce přemáhaly a přehlušovaly jakékoli logické uvažování.

Promluvil k Lyře vážně: „Lyro, jako dědička rodiny Caldwellových musíš přijmout zodpovědnost a povinnosti, které s tím souvisejí.“

Lyra Caldwellová naklonila hlavu, zjevně zmatená. „Jakou zodpovědnost? Jaké povinnosti?“

Victor si povzdechl a pomalu vysvětloval: „Rodina Caldwellových a rodina Vaneových uzavřely před dlouhou dobou manželskou dohodu. Až dědička naší rodiny dospěje, musí se provdat za nejmladšího dědice rodiny Vaneových. Zkrátka si vezmeš Killiana Vanea, třetího mladého dědice rodiny Vaneových.“

„Aha!“ Lyra konečně pochopila, pak se ale zamračila a zeptala se: „Ale nejde manželství popořadě? Moje sestra je starší než já, neměla by to být ona?“

Victor se zatvářil přísně. „Ona není pokrevně spřízněná s rodinou Caldwellových. Ty jsi naproti tomu moje skutečná dcera. Tato zodpovědnost padá na tebe.“

Když to Lyra slyšela, musela sice nerada uznat, že otec má pravdu. Povzdechla si a neochotně přikývla. „Dobře, vezmu si ho.“

*****

Jako by se Victor bál, že si to Lyra náhle rozmyslí, okamžitě kontaktoval rodinu Vaneových.

Brzy přišla zpráva, že Killian se s ní chce nejdříve setkat. Victor bez váhání souhlasil.

Následujícího dne Lyru vysadili u dveří luxusní vily, Killianova soukromého sídla. Jakmile řidič rodiny Caldwellových odjel, tiše zmizel.

Vtom k ní s úsměvem přistoupil muž v obleku s brýlemi se zlatými obroučkami, který vypadal každým coulem jako tajemník. Zdvořile Lyře řekl: „Slečno Caldwellová, pan Killian Vane na vás čeká uvnitř. Prosím, následujte mě.“

„Díky.“ Lyra zdvořile přikývla.

Muž mírně pozvedl obočí a v jeho tváři bleskl stín lítosti. Ta dívka vypadala tak nevinně a naivně – nemohl si pomoct a říkal si, jestli zvládne to, co ji čeká.