Vězeňská brána se s vrzáním pomalu otevřela a ostré sluneční světlo dopadlo na vyzáblou, nažloutlou tvář Adeline Vanceové.

Oblečení, které měla na sobě, když do vězení nastupovala, na ní teď jen viselo. Za mřížemi strávila pět temných, bezútěšných let a dnes konečně vycházela ven – její trest vypršel.

Tahajíc nohu za sebou, kulhala pomalu pryč z věznice. Nebylo to tak, že by chtěla jít pomalu, ale rychleji to zkrátka nešlo.

U krajnice parkoval černý Bentley. Okénko se stáhlo a odhalilo mužovu chladnou, ostře řezanou tvář. Jeho oči krátce přelétly její nohu, než si odfrkl s neskrývaným opovržením. „Pět let v kriminále a ty pořád jen něco hraješ.“

Adeline se u srdce nečekaně bolestivě sevřelo a v očích ji pálilo. Byl to Griffin Vance, její starší bratr.

Od svých patnácti let, kdy se jí rodina Vanceových ujala z sirotčince, zkoušela všechno, aby si získala jeho náklonnost.

Ale kvůli své adoptivní sestře Isle Vanceové – se kterou ho nepojila žádná krev – vykonstruoval důkazy, aby na ni svalil obvinění z pokusu o vraždu.

O pět let později byl stále stejně kousavý, stále stejně chladný a lhostejný. Adeline se přinutila potlačit bolest a předstírala, že ho nevidí, zatímco kulhala dál.

Griffin ztuhl a v duchu si pomyslel: ‚Ona mě skutečně ignoruje.‘ V jeho vzpomínkách byla Adeline vždy tou, která k němu přistoupila jako první, toužící se mu zavděčit jakýmkoli způsobem.

Když přišel domů, přinesla mu pantofle. Když byl unavený, namasírovala mu ramena. Když nemohl spát, uvařila mu polévku, aby se uvolnil.

Pokud byl příliš zaneprázdněn a nemohl přijít domů na večeři, čekala na něj v kancelářské budově s termoskou, ať pršelo, nebo svítilo slunce.

Během tří let, kdy s nimi žila, se jeho chronické žaludeční potíže zlepšily. Ale od té doby, co šla do vězení, se v noci často budil bolestí.

Když zjistil, že ji dnes propouštějí, pocítil nečekanou úlevu a dokonce zrušil mezinárodní schůzku, jen aby ji vyzvedl.

Myslel si, že bude nadšená, až ho uvidí, připravená mu vyprávět o všem, co za ty roky vytrpěla. Nikdy by ho nenapadlo, že ho bude naprosto ignorovat a její kdysi zbožňující pohled nahradí chladná lhostejnost.

Zvláštní prázdnota, která se mu usadila v hrudi, jen přiživovala jeho frustraci. Sevřel volant tak pevně, že mu zbělely klouby. Jeho hlas zazněl ostřeji, než zamýšlel. „Nastup si do auta.“

Okamžitě svých slov zalitoval. Zamračil se a zjemnil tón. „Máma s tátou vědí, že jsi dnes venku. Připravili pro tebe uvítací večeři.“

Adeline si pomyslela: ‚Máma a táta?‘ Ta slova zněla tak povědomě, a přesto tak vzdáleně. Když byla v sirotčinci, často si představovala, jaké by to bylo mít rodiče – snila o tom, že bude hýčkanou malou princeznou.

Toužila po tom patnáct let. A po všech těch letech se jí přání konečně splnilo. Měla teď mámu a tátu a vysokého, pohledného staršího bratra, který byl mocným ředitelem.

Ale tou milovanou princeznou nebyla ona – byla jí jejich adoptivní dcera Isla, kterou vychovávali od dětství. Ti lidé nebyli její rodiče. Byli to rodiče Griffina a Isly.

Adeline se nemohla ubránit hořkému smíchu nad sebou samou. Během tří let, která v tom domě strávila, vytrpěla nespočet přehlížení a chladného zacházení. Věděla, že je nechtěná, a pomyslela si: ‚Proč bych se vracela čelit dalšímu utrpení?‘

Její kroky, ač pomalé, nikdy nezaváhaly. Její chladný postoj a zatvrzelost v zádech byly jako ostrý trn v Griffinově boku.

V hrudi mu vzkypěl hněv, prudce otevřel dveře auta a dlouhými kroky ji rychle dostihl. Popadl ji za zápěstí a trhl jí k sobě, jeho hlas přetékal frustrací. „To jsi ještě nezpůsobila dost problémů?“

Adeline ztratila rovnováhu a těžce dopadla na zem. Zlomenou nohou jí projela prudká, pálivá bolest a tvář jí popelavě zbledla.

Griffinův hněv vzplanul. „Užíváš si to hraní na křehkou, že?“

„Nezapomeň, že jsi to byla ty, kdo před pěti lety shodil Elodie ze schodů a udělal z ní rostlinu. Dokonce jsi se to pokusila hodit na Islu. Po pěti letech ve vězení ses stále nepoučila. Zdá se, že systém svou práci neodvedl!“

S těmito slovy Adeline hrubě vytáhl ze země, aniž by projevil špetku soucitu. „Nemysli si, že pět let v kriminále znamená, že jsi splatila své hříchy. Dokud bude Elodie v bezvědomí, nikdy se své viny nezbavíš.“

„A stále dlužíš Isle omluvu. Nastup si do auta. Nenuť mě to opakovat.“

Adeline při jeho slovech cítila jen hořkou ironii. Nespočetněkrát vysvětlovala, že to nebyla ona, kdo strčil do Elodie Thorneové – byla to Isla. Ale nikdo jí nevěřil. Všichni se rozhodli stát při Isle.

Byla sice skutečnou, pokrevní dcerou rodiny Vanceových, a přesto celá rodina věřila Islině verzi příběhu.

Ano, byla vinná – ale její vinou byla bláhová snaha vrátit se do té rodiny a doufat v lásku a náklonnost, která jí od začátku nepatřila. Věděla, že udělala chybu. Pomyslela si: ‚Já se změním!‘

Odešla by od nich daleko, odhodlaná už nikdy nesoupeřit o přízeň rodičů nebo Griffina. Už by jim nikdy nebyla trnem v oku. Říkala si: ‚Proč to Griffin nedokáže přijmout?‘

Mlčky se vyprostila z jeho sevření a ucouvla, aby si od něj udržela odstup.

Její záměrný chlad Griffina jen víc frustroval a hruď se mu svírala vztekem. Dokázal myslet jen na to, jak na něm dřív visela jako stín a neustále hledala jeho uznání.

Snažil se svůj hněv ovládnout a zjemnil hlas, jak jen mohl. „Pojď se mnou domů.“

Adeline měla oči sklopené a výraz prázdný, jako by jí nestál ani za pohled.

Její předstíraná lhostejnost Griffinův vztek jen dál rozdmýchávala. Pomyslel si: ‚Pět let ve vězení ji moc nenaučilo, ale rozhodně je teď vzdorovitější.‘

Právě když se chystal vybuchnout, vyrušil ho hlas jemný jako jarní vánek. „Adeline.“

Adeline ztuhla. V tu vteřinu se jí srdce bolestivě sevřelo.

I když ten hlas neslyšela pět let, poznala ho okamžitě. Patřil jejímu příteli z dětství, Callumu Rhodesovi.

Vzhlédla a uviděla pár vyleštěných kožených bot, a pak shora zaslechla jeho hluboký, uklidňující hlas. „Adeline, gratuluji k propuštění.“

Kdyby to řekl kdokoli jiný, zdvořile by poděkovala. Ale z úst Calluma to znělo téměř jako výsměch.

Její nejdůvěryhodnější přítel z dětství, Callum – ten uznávaný právník, který po promoci vzal jako svůj první případ obhajobu Isly a pomohl Adeline usvědčit.

Před procesem jí řekl: „Adeline, Isla nikdy nepoznala nic zlého. Život ve vězení by nezvládla. Mohla bys to vzít na sebe místo ní?“

Adeline si tehdy pomyslela: ‚Isla to nezvládne, ale já ano? Jen proto, že jsem na utrpení zvyklá, je mou povinností nést vinu za Islin zločin?‘

Tím, že poslal Adeline do vězení, se stal ve Veridianu slavným. Před pěti lety byl čerstvým absolventem, ještě trochu nezkušeným. Teď, o pět let později, byl jedním z nejuznávanějších právníků ve Veridianu, vyzařující sebevědomí a profesionalitu.

Vyrůstali spolu v sirotčinci. Nebyli sice pokrevní sourozenci, ale měli k sobě blíž než bratři a sestry. Kdykoli ji ostatní děti šikanovaly, zastal se jí a hrdě sliboval: „Dokud jsem tady, nikdo ti neublíží, Adeline.“

Dokonce slíbil, že až se stane právníkem, kdokoli jí ublíží, skončí v base.

Ale později, když jí Isla ubližovala znovu a znovu, ji Callum jen odbyl slovy: „Adeline, jsi jen příliš citlivá. Isla taková není.“

A byl to právě on, kdo ochránil ty, kteří jí ublížili, a poslal ji do vězení.

*****

Vzduch ztěžkl tichem.

Úsměv na Callumově tváři zakolísal, ale přinutil se k němu a natáhl k Adeline ruku. „Adeline, jsem tu, abych tě vyzvedl...“

Než mohl větu dokončit, Adeline se otočila ke Griffinovi. „Říkal jsi, že jedeme domů, že? Tak pojďme.“