Věděla, že neuteče. Callum, kdysi člověk, kterému věřila nejvíc, byl teď tím, koho nejvíc nenáviděla a komu nejméně chtěla čelit.

Než aby se zabývala Callumem, raději se spokojila s druhou možností – jít s Griffinem. Griffin jí aspoň dával najevo své opovržení od úplného začátku.

Od prvního dne, kdy vstoupila do rodiny Vanceových, ji Griffin varoval: „I když jsi má pokrevní příbuzná, jediná sestra, kterou v srdci mám, je Isla. Raději se chovej slušně. Jestli zjistím, že Islu šikanuješ, nenechám to jen tak.“

Nikdy jí nedal žádnou naději, takže nikdy neměla žádná skutečná očekávání. Před Griffinem se psychické rány, které utržila, snášely snadněji. Bylo to lepší než se nechat zraňovat člověkem, kterému věřila nejvíc.

Vězení ji naučilo jednu zásadní lekci: když nemáš žádnou moc, žádné známosti a nikoho, o koho by ses mohla opřít, jediný způsob, jak přežít, je minimalizovat škody a zůstat v bezpečí.

Takže když ji ostatní vězeňkyně donutily vybrat si mezi znetvořením nebo fackou, vybrala si facku. Když se musela rozhodnout mezi bitím nebo prosením, vybrala si prosení.

Když stála před volbou, zda pít vodu ze záchodu, nebo štěkat jako pes, vybrala si štěkání.

Snažila se bránit, ale čím víc odporovala, tím horší bití přicházelo. Aby zůstala naživu, musela odhodit hrdost a nechat se ovládat.

I když byla vhozena do jámy mezi nelítostné zločince, přežila díky své schopnosti „vyhnout se ublížení a hledat bezpečí“.

Adeline vykročila k Griffinovu černému Bentley. Když míjela Calluma, její tvář zůstala nehybná a ani na něj nepohlédla.

Nadměrně velké tričko otřelo o jeho konečky prstů a ten prázdný pocit byl zvláštní – jako by tu látku neměl na sobě člověk, ale visela na ramínku.

Callumova ruka zůstala nehybně viset ve vzduchu. V tu chvíli se zdálo, jako by vzduch kolem něj zmrzl a na konečcích prstů mu zbyl jen chlad a prázdnota.

V očích mu bleskla bolest a osamělost. Měl pocit, jako by mu srdce svírala neviditelná ruka a každý úder mu do hrudi vysílal tupou bolest.

Kdysi ho její pohled neustále následoval, plný důvěry a závislosti. Vyrůstali spolu v sirotčinci, vždy tu byli jeden pro druhého. Kdykoli zavolal její jméno: „Adeline,“ široce se usmála a odpověděla: „Callume, jsem tady.“

Ale čas plynul a teď se k němu chovala, jako by byl neviditelný, ani mu nestála za pohled.

Callumovi se zachvěly rty, otevřel ústa, aby promluvil, ale zjistil, že má stažené hrdlo a nedokáže vydat ani hlásku.

Adeline nastoupila do auta a sedla si na zadní sedadlo. Kamkoli se podívala, všude byly známky přítomnosti jiné ženy.

Sedadlo spolujezdce pokrýval měkký růžový polštářek a na středové konzole byla řada roztomilých jahodových medvídků. Na zpětném zrcátku visel přívěsek s fotkou ženy, která vypadala dospěleji a svůdněji, než jakou si ji pamatovala před pěti lety.

Zářivě se usmívala, ztělesnění hýčkané, milované dcery z bohaté rodiny. Výraz v její tváři jako by se Adeline, takzvané „falešné dceři“, vysmíval.

Adeline si myslela, že k tomu všemu dokáže zůstat lhostejná, ale vidět to na vlastní oči v ní stejně vyvolalo bolest nad nespravedlností, kterou vytrpěla.

Odvrátila zrak, ale ten nevyhnutelně dopadl na kabelku vedle ní. Uvnitř byla sněhobílá róba; její plná krása byla sice skrytá, ale peří, které ji zdobilo, naznačovalo, že je skvostná.

Prsty bezmyšlenkovitě přejela po hrubé džínovině svých kalhot. Každý detail v autě jí připomínal, jak moc sem nepatří. Od hlavy až k patě neměla takovou cenu jako ta kabelka s šaty.

Otočila se k oknu a sledovala ubíhající krajinu.

Griffin za volantem ji nezapomněl poučovat. „Máma s tátou tě těch posledních pět let strašně postrádali. Každý den plakali, vlasy jim z toho zešedivěly. Až se vrátíme, nech si ty své manýry uražené princezny pro sebe.“

„Nechci tě vidět kout pikle nebo dělat Isle problémy a přidělávat mámě s tátou starosti. Když se budeš chovat slušně, rodina Vanceových s tebou nebude zacházet nespravedlivě.“

Jeho slova visela ve vzduchu a ticho se natahovalo.

Když neodpovídala, Griffin se zamračil, viditelně podrážděný, a střelil po ní pohledem do zpětného zrcátka. „Adeline, mluvím s tebou. Posloucháš mě vůbec?“

Nakonec se Adeline otočila k němu a pronesla nejdelší větu od svého propuštění. „Podle pravidel se vězni mohou během výkonu trestu setkávat s rodinnými příslušníky nebo opatrovníky.“

„Vězni mají nárok na jednu návštěvu měsíčně, obvykle v délce půl hodiny až hodiny.“

„Byla jsem ve vězení pět let, celkem šedesát měsíců. To znamená, že jsem mohla mít šedesát návštěv od své rodiny, ale nepřišla ani jedna.“

„Jestli jsem tvým rodičům tak moc chyběla, proč mě nepřišli navštívit? Byli tak zaneprázdnění, že si nedokázali vyhradit ani půl hodiny měsíčně?“

Její hlas byl klidný, ale každé slovo dopadlo silou čepele a rozsekalo jeho lži.

Na okamžik Griffinovi v očích bleskla panika a vina. Výtka, kterou měl připravenou, mu uvázla v hrdle.

Instinktivně uhnul před jejím klidným, leč pronikavým pohledem a sevřel volant tak pevně, až mu zbělely klouby.

„...To proto, že se s tebou tak těžko vychází. Máma s tátou tě nenavštěvovali, protože chtěli, aby ses tam soustředila na nápravu svých špatných návyků. Dělali to pro tvé vlastní dobro,“ řekl nakonec.

‚Pro mé vlastní dobro?‘ pomyslela si hořce Adeline. ‚Pro mé vlastní dobro mě nechali vzít na sebe vinu za Islu a trpět ve vězení. To je to „dobro“, které pro mě chtějí?‘

Cítila se naprosto vyčerpaná. Už neměla chuť se na Griffina dívat, a tak znovu upřela pozornost k oknu.

Auto brzy vjelo do garáže rodiny Vanceových.

Griffin vypadal sám se sebou spokojený. Popadl kabelku ze zadního sedadla a rychle se vydal k odchodu.

Po pár krocích si na Adeline zřejmě vzpomněl, zarazil se a ztuhl. Trapnost z jeho tváře úplně nezmizela, ani když se otočil.

„Jdi se převléknout do něčeho slušného. Jdeme do banketního sálu,“ řekl a pak se bez ohlédnutí otočil a odešel.

I po pěti letech Adeline dům rodiny Vanceových připadal cizí. Nikdy tu necítila teplo; nikdy to nebyl skutečný domov. Život zde byl dokonce horší než v sirotčinci.

V sirotčinci sice neměla soukromý pokoj, ale bydlela v prosluněné ložnici. Když vyšlo slunce, jeho světlo zaplnilo celou místnost a vytvořilo hřejivou, uklidňující atmosféru.

Vždycky milovala vůni dek vyhřátých sluncem; dodávalo jí to pocit domova.

Ale teď, když stála v místě, které mělo být jejím domovem, si uvědomila, že to není vůně sluncem prohřátých dek, co cítí – byl to zatuchlý, vlhký pach místa, kam sluneční světlo nikdy nepronikne.

Otevřela dveře. Malý pokoj neměl okna a byl zaplněn haraburdím. Jediným nábytkem byla jedna skládací postel a starý stůl. Toto byla komora, která jí sloužila jako ložnice po celé tři roky u Vanceových.

Griffin jí řekl, aby si vzala slušnou róbu. Ale ona si pomyslela: ‚Kdy jsem kdy nějakou vlastnila?‘

Za celá ta léta měla jen svou středoškolskou uniformu. Tričko a džíny, které měla teď na sobě, si koupila za peníze vydělané na brigádách během prázdnin, pořízené v nějakém sekáči celkem za 15 dolarů.

Patamatovala si, jak byla nadšená, když si je poprvé oblékla, a ptala se Griffina na jeho názor.

Sotva na ni pohlédl, než svraštil obočí. „Co to máš na sobě? Proč se nemůžeš oblékat jako Isla – elegantně a vhodně? Svleč to a vyhoď. Nenoste to venku, děláš rodině Vanceových ostudu.“