[Alaric]

"Kruci, to je záře," probral jsem se s těžkou hlavou a naprosto zmatený. Slunce proudilo skrz závěsy a připadalo mi, jako by vystřelovalo laserové paprsky; sotva jsem dokázal otevřít oči, jak moc to bolelo. Kocovina. Jo, to bylo ono.

Předchozí noc byla jako v mlze; útržky konverzace, drinky na baru, ale její tvář jsem měl před očima jasnou jako den. Její zářivě zrzavé vlasy, tak jasné, že jsem je viděl přes celou místnost. Přitahovala mě, ta přitažlivost byla nepopiratelná. Musel jsem ji poznat, prostě jsem musel.

Mezi tou chvílí a nynějškem jsme spolu mluvili, soudě podle bolesti hlavy jsme měli pár drinků, a teď jsem se probouzel a nic mi nepřipadalo povědomé. Byl tohle vůbec někdy můj pokoj?

Když jsem konečně snesl to jasné světlo a rozhlédl se, uvědomil jsem si, že tohle rozhodně není můj pokoj. Byl menší, prostší a pravděpodobně ve druhém patře hotelu. Výhled z okna byl nádherný; bílé písečné pláže a zářivě modrý oceán. Tohle nebyla moje postel a ta rozcuchaná hlava s jahodově blond vlasy na polštáři vedle mě patřila cizí ženě. Nádherné dlouhonohé cizince, kterou jsem si pamatoval jen ze záblesků vzpomínek na uplynulou noc.

Hrála hudba, tančilo se, její plné rty byly měkké, poddajné a chutnaly po třešních. Její horký dech ve mně probouzel žízeň po dalším a dalším. Nemohl jsem se jí nabažit. Chtěl jsem, aby mi dál mluvila do ucha, aby měla tvář těsně u mé. Naše těla si nebyla cizí, pohybovala se v dobře nacvičeném tanci od baru na parket, do výtahu a pak se svalila do postele hnána tělesnou vášní a touhou. Ruce a jazyky zkoumaly a jediné, co si pamatuju, že uniklo z jejích sotva pootevřených rtů, byly vzdechy slasti. Žádné jméno, žádný záměr. Mé tělo znalo každou její křivku, kde se dotknout a jak se dotknout, ale neměl jsem ponětí, kdo to je. Zavrtěla se pod prostěradlem a otočila se, abych viděl víc z její tváře.

Znal jsem její jméno, Cienna. Celou noc jsem z ní nedokázal spustit oči. Její oči měly odstín zelené, jaký jsem nikdy předtím neviděl. Byly světlé a skvrnité, s hnědými a modrými tečkami, téměř jako mramor. Oči měla velké a zvědavé, dodávaly jí výraz zranitelnosti a nevinnosti, a v té chvíli, kdy jsem konečně zachytil její pohled, vypadala tak smutně a osaměle. Nesnesl jsem pomyšlení, že bych ji takhle nechal.

Cienniny rty se našpulily nad okrajem sklenice, když usrkávala svůj koktejl. Byly dokonalé a plné s příslibem rozkoše. Zatímco jsem mluvil, kroužila prstem po okraji sklenice. Co jsem jí to vlastně říkal?

Usmála se a vedla mě na taneční parket, její boky se smyslně pohupovaly a kroužily. A já se svýma oběma levýma nohama jsem se kymácel vedle ní a přitahoval si ji blíž k tělu. Pohupovala se proti mně, ovinula mi paže kolem krku a třela mi uši. Jak to věděla? Našla mou slabinu tak rychle a věděla to. Dostala mě.

Ale jak jsme skončili ve výtahu? Byla to mlha. Byli jsme vrávoraví jako teenageři. Dotýkali jsme se a líbali, zatímco nás to vezlo z haly do jejího pokoje, aniž bychom na okamžik přerušili kontakt. Její ruce byly měkké a teplé, její dlouhé prsty mi v dlaních připadaly křehké, ale přitom obratné, když mi pomáhaly z košile.

Hořel jsem touhou po ní. Takhle jsem se necítil už dlouho, už dlouho jsem se necítil tak naživu. Její kůže pod mými dlaněmi působila jako nabitá elektřinou; hladká, teplá a volající po mém doteku. Snesla se s polibky po mém krku a po cestě probouzela mé smysly drobnými kousnutími. Byl jsem pod jejím kouzlem, měla mě plně pod kontrolou a vedla mě k posteli s touhou, která se té mé vyrovnala v každém přerývaném nádechu.

Přitáhl jsem si ji nahoru a políbil ji, hltal jsem ji, zatímco má ruka zkoumala její tělo, až se chvěla a potila. Vedla mé ruce po svém těle, ukazovala mi svá tajemství, říkala mi, čeho se dotýkat a jak se dotýkat.

Znal jsem kdysi jednoho chlapa. Vybudoval si právní impérium a všechno to zničil, když potkal holku v baru. O pár týdnů později byly v bulváru jeho kompromitující fotky. Myslel jsem si, že je to idiot, ale teď jsem byl ve stejné šlamastice. Měl bych přestat? Je už příliš pozdě?

Navedla mě do sebe a já cítil, jak se ve mně něco utrhlo ze řetězu. Neviděl jsem svět mimo ni. Rychlost jejího dechu a chtíč v jejím sténání bylo to jediné, co jsem vnímal... a pak temnota.

Můj telefon zavrčel v protějším koutě místnosti, kde ležely mé kalhoty v nedbalé hromadě. Musel jsem hned odejít, jestli jsem chtěl stihnout svůj let.

Ještě naposledy jsem si Ciennu prohlédl, její dlouhé opálené nohy sotva zakryté bílou peřinou, její divoké zrzavé vlasy rozprostřené na polštáři jako sluneční paprsky a její rty zformované do dokonalého našpulení, prosící o polibek. Kdyby tak existovala jiná možnost.

Vyšel jsem z Ciennina hotelového pokoje a snažil se zorientovat, zatímco mi myšlenky neustále napadaly záblesky z předchozí noci. Nikdy předtím jsem nic takového neudělal, nikdy jsem neodhodil veškerý rozum a nenechal se vést touhou až do postele ženy, kterou jsem ani neznal.

Za poslední dva roky se Alaric nenechal zatáhnout do postele žádné ženy. Smrt mé ženy byla rána, kterou čas nehojil dostatečně rychle. Pomyšlení na jinou ženu stále působilo jako jistý druh zrady, ale minulá noc byla jiná.

Konečně jsem našel své hotelové apartmá. Měl jsem zprávy, samozřejmě. Genevieve se postarala o to, abych nebyl obtěžován zprávami z práce, e-maily nebo hovory. Často mě informovala o tom, co se děje s Allegrou. Dnes poslala fotky.

Moje tříletá dcera byla v péči mé nejlepší kamarádky a obchodní partnerky Genevieve. Upekly muffiny na uvítanou mého návratu domů. Kdyby tak ten let netrval celý dlouhý pracovní den.

Svlékl jsem se a stoupl si do sprchy, nechávaje horkou vodu smývat své tělo. V posilovně jsem nebyl celou věčnost a bylo to vidět. Na břiše mám trochu špeky a nevypadá to nijak úchvatně. Asi bych se měl vrátit do posilovny nebo alespoň začít běhat. Horká voda mě pálila na zádech v místech, kde do mě Cienna musela zabořit nehty a nechat mi tak malé živé upomínky na naši společnou noc. Ne. Na to teď nemůžu myslet, musím odejít.

Není čas se učesat, prohrábl jsem si vlasy prsty, trochu si je rozcuchal. Byly delší, než se mi líbilo, a vypadal jsem kvůli nim jako plážový povaleč. Genevieve mi koupila „prázdninový šatník“, který k tomu vzhledu ladil. Kapsáčové kraťasy a tričko nebyly můj styl a sandály byly naprosto mimo můj charakter, ale na druhou stranu jsem nebyl typ muže, který tráví valentýnský víkend na tropickém ostrově Tahiti. To všechno byla práce Genevieve.

Popadl jsem svou cestovní tašku, klobouk fedora a vyrazil ven. Ano, byl jsem muž středního věku v kapsáčích a fedoře. Byl jsem přesně ten typ chlapa, kterému jsem se na letišti posmíval. Část mě chtěla do Cienny náhodou vrazit a zůstat v kontaktu, ale další část mě si přála, abych ji už nikdy neviděl, a tak bych si nepamatoval, jak úžasně jsem cítil její tělo proti svému. Musel jsem ji dostat z hlavy.

Hlava mě bolela, byla těžká, měl jsem pocit, že mi mozek každou chvíli praskne lebku, potřeboval jsem aspirin, spoustu vody a pořádný šlofík. Naposledy jsem se takhle cítil ještě předtím, než se Allegra narodila, a bylo to horší, než jsem si pamatoval.

Na vysoké jsme se s Anou budili s kocovinou většinu víkendů a vrhali se na mastnou snídani a limonádu. Byla mou partnerkou ve všech ohledech mého života, od sledování sportovních zápasů až po šprtání na zkoušky. Vzít se a vybudovat si společný život byl přirozený další krok, i když nám trvalo roky, než jsme k němu dospěli. Žádné pochybnosti, žádný strach ze závazků, věci byly prostě dokonalé tak, jak byly, jen chvíli trvalo, než to jednomu z nich došlo. Nikdy v životě jsem nepochyboval o tom, že Ana byla má spřízněná duše, a teď byla pryč.

Ana zemřela při autonehodě, když naší dceři Allegře byl sotva rok. Jela jen do lékárny pro nějaký sirup proti kašli pro Allegru a už se nevrátila. Bylo to tak náhlé, jako nečekaná rána do břicha, nechalo mě to vrávorat bolestí i šokem, neustále jsem si připomínal, že už ji nikdy neuvidím a že si moje holčička na svou matku pravděpodobně ani nevzpomene. Celé měsíce mi připadalo, jako bych byl uvězněný v jednom z těch přeslazených televizních filmů od Hallmarku. Prožíval jsem život zvenčí - sledoval jsem, jak se mi všechno děje, jako bych tam ani nebyl.

Návrat domů přes letiště byl pro mě obzvlášť těžký, Ana mě vždycky čekala na letišti a šli jsme spolu na oběd, já mluvil o tom, jaké pracovní záležitosti jsem jel vyřídit, a ona přemýšlela, kdy si prostě udělám čas na nějakou zábavu. Já jsem dospěl, vtipkoval jsem, ona ne. Byla to vždycky Ana. Nikdy se z ní nestala Anabelle a nikdy se ani nenamáhala stát se tím typem ženy, jaký od ní lidé očekávali. Byla ten typ holky v „džínách a tričku“, dokonce i vedle mě v mých oblecích šitých na míru. Byli zvláštní pár, ale fungovalo jim to.

Říkal jsem si, jestli bych to mohl ještě někdy zažít? Mohl bych si ještě někdy dovolit milovat druhého člověka tak úplně a riskovat, že mi to bude ve zlomku vteřiny zase odebráno? To nejlepší, co mi Ana zanechala, byla Allegra, jediná osoba, která si mě dokázala omotat kolem prstu, a věděla to. Jakkoliv jsem přemýšlel o tom, že bych znovu našel lásku, bylo tak těžké pomyslet na to, že bych své srdce s někým sdílel. Nebral bych to tím Allegře? Měl jsem v sobě vůbec sílu riskovat to všechno znovu?

Viděl jsem v Allegře tolik ze sebe. Její pískově blond vlasy a ledově modré mandlové oči. Měla mou povahu, mou energii, bylo to, jako bych si před sebe nastavoval zrcadlo. Byla impozantní, dokonce i ve třech letech, ve chvíli, kdy jsem vešel do domu, se z ředitele firmy stal její poskok. A ani bych to nechtěl jinak. Získával jsem od ní tolik síly a ona o tom ani nevěděla.

Nemohl jsem se dočkat, až ji uvidím. Už jsem jí nechal expresně doručit přes noc krabice plné hraček a šatiček a těšil se, až budu sledovat, jak objevuje své nové poklady. Věděl jsem, že jsem to přehnal, už když jsem všechny ty hračky a oblečení kupoval, ale stejně jsem to udělal. Nikdo by mě nedokázal donutit přestat ji rozmazlovat. Být tak často pryč, jako jsem byl já, to rozhodně pomáhalo mému pocitu viny. Ale také jsem věděl, jakou jí to dělalo radost.

Koupil jsem něco i pro Genevieve, byla jedním z mála lidí, které jsem skutečně považoval za přítele, ne jen za obchodního společníka nebo někoho, koho znám z nějakého obchodu, opravdového přítele. Někdo, na koho jsem se mohl spolehnout a koho jsem miloval, ale ve skutečnosti ho pořádně neznal.

Genevieve tu pro mě byla vždycky, zvlášť poté, co Ana zemřela. Převzala spoustu mých povinností a pomohla mi přijít na to, jak zvládnout rodičovství na vlastní pěst. Ale abych byl upřímný, nikdy jsem Allegru nevychovával sám, Genevieve nenápadně proklouzla dovnitř a držela mě po celou dobu za ruku. Věděla o mně všechno, co se dalo vědět, ale o ní se toho dalo vědět tak málo. Netajila přede mnou žádná tajemství, ale mimo můj malý svět se zdálo, že Genevieve vůbec neexistuje. Kvůli tomu bylo těžké kupovat jí jakékoli dárky. Vždycky byla štěstím bez sebe z čehokoli, co jsem jí přinesl, ale nic mě k ní nikdy nenavádělo, neměla žádné zvláštnůstky ani nic, co by vyloženě neměla ráda, nebo alespoň o ničem takovém jsem nevěděl. Takže jsem jí koupil náramek z mušlí a drahokamů a k němu ladící náhrdelník. Nedokázal jsem si představit, že by to nosila, ale byla to jasná volba. Křičelo to Tahiti.

Vytáhl jsem náramek z tašky na notebook a převaloval hladké kulaté drahokamy mezi prsty. Jaspis. Takhle vypadaly Cienniny oči, protkané hnědými, žlutými a modrými pruhy jako ten kámen mezi mými prsty. Úchvatné. Přál bych si, abych jí o jejích očích řekl něco poetického, ale nepamatoval jsem si ani, o čem jsme mluvili. Pamatuju si, jak se smála, ne proto, že by moc pila, ale takovým upřímným, hlubokým smíchem z břicha, opravdu se dobře bavila. Muselo to být vtipné, protože vypadala tak smutně, když jsem ji našel sedět naproti mně u baru a pomalu usrkávat koktejl, který vypadal modře jako oceán, s oranžovým paraplíčkem ukotveným třešní.

Přál bych si, abychom do sebe zase náhodou vrazili, smáli bychom se tomu, jak jsem to ráno zmizel z hotelového pokoje, a ona by mi řekla, proč vypadala tak opuštěně, když jsme se seznámili, proč si z těch všech mužů, kteří k ní ten večer přišli a zkusili na ni promluvit, vybrala právě mě.

Já vím, proč jsem si vybral ji. Nečekal jsem na to, abych si „vrznul“, protože bych nikdy nemusel čekat dlouho, kdybych to chtěl. Většinu života jsem byl jedním z nejžádanějších starých mládenců v LA a ze seznamu mě vyškrtli až ve chvíli, kdy jsem se oženil. Jako vdovec jsem byl znovu žádoucí, jen nedostupný, nedosažitelný, dokud nepřišla ta noc s Ciennou na Tahiti. Pravděpodobně už ji nikdy neuvidím. Zažehla pocity, o kterých jsem nevěděl, že se ve mně dají ještě probudit, a tak rychle, jak náš „milostný románek“ začal, také skončil.

Zapnul jsem si bezpečnostní pás a připravil se na přistání. Byl jsem zpátky. Budu mít jednu pracovní schůzku za druhou, mezi tím budu chodit na baletní představení, fandit Allegře, zatímco se bude kolébat přes fotbalové hřiště na fotbale pro mrňata, a budu nekonečně vděčný Genevieve za to, že mě nenechá nic pokazit. Vrátím se zpět ke svému životu, tak jak ho znám, a Ciennu už nikdy neuvidím. Už se nepotkáme a nebudeme si povídat a smát se, nikdy se nedozvím, proč seděla sama v baru na Tahiti o valentýnském víkendu nebo kam odešla potom, ale nikdy nezapomenu na tu vášeň, kterou ve mně probudila.