[Cienna]

Dnes jsem žádný balíček nečekala, a přesto tam byl – velká těžká krabice, kterou Tess nemohla doslova vydržet neotevřít. Nebyla u toho žádná kartička, byl to online nákup, který přišel přímo do kanceláře. Přinejmenším zvláštní. Bylo to adresováno mně, ale nejspíš šlo o omyl, nějakou záměnu nebo marketingový trik. Prohlížela jsem si krabici a snažila se přijít na to, co je uvnitř. Možná bych měla zavolat firmě, která to poslala, a požádat je, aby si to vzali zpět, nebo se aspoň ujistit, že to bylo skutečně pro mě, než to otevřu.

„Prostě to otevři, Cienno! To napětí mě zabije,“ Tess byla nadšená, očividně měla své vlastní fantastické představy o tom, co v té krabici je. I já jsem byla víc než jen trochu zvědavá.

„Dobře, Tess, ale pochybuji, že to bude něco zajímavého, možná něco z pozůstalosti po mé matce...“ Zarazila jsem se uprostřed věty. Z matčiny pozůstalosti to nebylo a nebyly to ani hračky, které jsem objednala pro dvojčata a které měly dorazit překvapivě brzy.

Otevřela jsem krabici a uvnitř byly dvě basy piva Hinano. V krabici ani na ní nebyl žádný vzkaz a na objednávkovém formuláři stálo prostě jen Alaric. Kdo byl Alaric?

„No, tak to bylo zklamání,“ řekla Tess a odcházela, očividně znechucená obsahem mé záhadné krabice.

Chuť piva jsem nikdy neměla ráda, možná sem ta krabice přišla omylem, byla určena někomu jinému a nějakým způsobem skončila u mě. Nedávalo to smysl. Nechala jsem krabici v kanceláři a dál se věnovala svému dni s jistotou, že se pro ni někdo vrátí.

„To bylo tedy nic moc. Nechceš skočit na kafe?“ nabídla mi Tess.

Pořád jsem myslela na tu krabici. „Pivo Hinano se vyrábí na Tahiti,“ snažila jsem se pochopit ten anonymní dar. I když jsem si byla jistá, že mi byl poslán omylem, na krabici bylo mé jméno i adresa do práce.

„Odkdy jsi znalkyně piva?“ Tess už o krabici ztratila zájem úplně. Víc by ji nadchlo, kdyby to byla krabice hraček pro dvojčata.

„Před pár lety jsem byla na Tahiti a jela jsem na prohlídku ostrova s průvodcem. Jednou ze zastávek byl pivovar, kde dělají Hinano. Bylo to vlastně moc zajímavé,“ změna mého tónu byla ještě zajímavější a Tess si jí určitě všimla.

Ta prohlídka pivovaru byla jednou z aktivit, které jsem naplánovala kvůli Tristanovi. Miloval řemeslná piva a doma měl rostoucí sbírku. Myslela jsem, že by se mu výlet do pivovaru líbil a mohl by si tam koupit nějaké pivo do sbírky mezi všemi těmi romantickými věcmi pro páry, které jsem pro nás naplánovala. Ale byla jsem tam sama a nešťastná na jednom z nejkrásnějších míst, jaké jsem kdy viděla.

„Na Tahiti, říkáš? Pověz mi víc,“ Tess prakticky slintala. Představovala si, že můj život je zajímavější, než dávám najevo. Mýlila se.

„No, když jsem žila v Texasu, chodila jsem s jedním chlapem. Naplánovala jsem tenhle celý romantický výlet na Tahiti. Měli jsme se sejít na letišti, ale on se neukázal, tak jsem jela sama,“ zjednodušila jsem ten výlet, uložila ho do vzpomínek, ale emoce tam stále byly, syrové a bolavé.

Po téměř deseti letech chození jsem od Tristana neustále čekala žádost o ruku. Odcizili jsme se, věci se mezi námi změnily, ale stále jsme byli spolu a pro mě to znamenalo, že směřujeme k manželství. Pokaždé, když jsme šli na večeři nebo se blížil nějaký svátek, připravovala jsem se na romantickou žádost o ruku; nosila jsem voděodolnou řasenku a dbala na to, aby mé nehty vypadaly dokonale. Pokaždé jsem byla samozřejmě zklamaná. Zoufalá situace si vyžádala trochu intrik s mou mámou a vymyslely jsme romantický výlet, po kterém jsem měla jít během pár měsíců k oltáři.

Nehodlala jsem Tristana o ruku žádat sama, nic tak progresivního, z něčeho takového by moji mámu trefil šlak. Jen jsem chtěla přestat s náznaky a jasně vyjádřit svá očekávání v romantickém prostředí, které by vyvolalo žádost o ruku, o níž bych pak mohla vyprávět kamarádkám doma.

Při pomyšlení na to, jaká žena jsem bývala, se mi dělalo zle. Na věci, které jsem chtěla.

„Takže tenhle Tristan, se kterým jsi měla jet na Tahiti, je on...?“ Za celou dobu, co Tess znám, jsme o otci dvojčat nikdy nemluvily. Není to něco, co bych chtěla vytahovat v běžném rozhovoru.

„Otec dvojčat? Ne, ne, to není on,“ věděla jsem, že Tess na mě nebude tlačit, viděla, že mi to není příjemné.

„Dobře, tak mi vyprávěj o tom Tristanovi,“ řekla a vrátila se k bezpečnějšímu a pohodlnějšímu tématu.

„Ten Tristan je pevně v mé minulosti a budu ráda, když ho už nikdy neuvidím,“ zapomněla jsem, jak moc mě ta celá situace bolela. Nakonec jsem si Tristana samozřejmě vzít nechtěla, ale cesta od bezhlavé lásky k tomu, že ho nemůžu ani cítit, byla hodně trnitá.

„Každopádně,“ pokračovala jsem. Tess ten příběh tak zaujal. Nikdy dřív jsem k ní nebyla tak otevřená, ale komu jinému bych to mohla říct?

„Takže jsme s matkou naplánovaly tenhle romantický výlet, já si s ním promluvím o svatbě, a protože je to gentleman, uzná, že mám pravdu, a sám mě požádá o ruku,“ v mém hlase stále zůstávaly stopy nadšení, které jsem cítila při plánování. Nemělo to nic společného s Tristanem, ale s tím, že i přes její přísné zásady a otevřené odsuzování všeho, co se jim vymykalo, jsem své matce říkala skoro všechno.

„Domluvili jsme se, že se s Tristanem sejdeme v den odletu na letišti, a on se prostě neobjevil. Volala jsem mu, ale nebral to. Byla to poslední kapka, a když jsem nastoupila do letadla, skončila jsem s ním,“ ta definitivnost pro mě byla zvláštní, protože měsíce po mém sólovém výletu, kdy jsem se rozhodla, že se přes Tristana přenesu, jsem konečně dostala, co jsem vždycky chtěla – zasnoubili jsme se. Ale samozřejmě jsem byla nešťastná.

Tessa byla fascinovaná, tohle nebyl příběh, který čekala. „Co je to za chlapa, který si nechá ujít výlet do ráje se svou přítelkyní? Tenhle Tristan zní jako pěknej dáreček,“ řekla Tess, plně vtažená do vyprávění.

„Tristan byl třída, to ti povím. Druhý den mi zavolal, že se mu protáhla schůzka, a vymluvil se, proč nemůže letět pozdějším letem a přidat se ke mně. Neměl v úmyslu tam se mnou být a nemohl to dát najevo jasněji,“ vracela jsem se k těm pocitům ublížení a odmítnutí. Nechtěla jsem se tam vracet, ale byla jsem tam. Neexistuje způsob, jak vyprávět příběh o tom, jak jsem skončila na Tahiti, aniž by se mluvilo o zlomeném srdci.

Nebyl to veselý příběh, a i když skončil tím, že držela v náručí dvě krásná miminka, bylo to mnohem složitější, než si Tess myslela.

„Páni, Cie, to je silný kafe. Nedivím se, že nemáš zájem o randění. To je mi moc líto,“ Tess to myslela upřímně. Při pomyšlení na to, jak jsem zůstala opuštěná a odmítnutá až na Tahiti, se jí v očích objevily slzy. Konečně jsem měla pocit, že někomu můžu říct všechno.

„Nebyla to dovolená, jakou jsem si naplánovala, ale bylo to to, co jsem potřebovala, víš? Čas na přemýšlení a reflexi. Bylo tolik věcí, které jsem chtěla v životě dokázat, a měla jsem pocit, že do té chvíle jsem jen dělala radost své matce a Tristanovi. Smutné, že?“ Bylo mi líto sebe samé.

Když jsem se vrátila domů, Tristan z toho udělal scénu o sobě a moje matka taky. Moje těhotenství věci jen zhoršilo.

„Tahiti bylo tak osvobozující, víš. Bylo tam krásně, nemusela jsem před nikým nic předstírat ani udržovat zdání. Takže jsem tam dělala, co jsem chtěla,“ dostávala jsem se k té zajímavé části a Tess to věděla. Měla slabost pro šťavnaté novinky.

„Nemůžu uvěřit, že u kafe vedeme takhle vážný rozhovor,“ řekla Tess a s lítostí si lokla kávy. „Objednáme si dort, aby to dávalo smysl,“ dodala se svým typickým nadšením. Nevěděla, co říct, ani jak by mi mohla pomoci. Mohla jsem jí věřit.

„Dort je skvělý nápad. Možná to osladí náladu,“ chtěla jsem tu atmosféru odlehčit, nechtěla jsem Tess zatěžovat svou minulostí, ale potřebovala jsem kamarádku a ona k ní měla nejblíže za hodně dlouhou dobu. Podívala se na mě způsobem, který mi říkal, že je v pořádku pokračovat, že mě bude poslouchat.

„Být na tom ostrově mi dodalo sílu. Mohla jsem být kýmkoli, nemusela jsem nic vysvětlovat. Potkala jsem tam jednoho chlapa, s nikým jiným než s Tristanem jsem nikdy nebyla... nikdy! Byl to moje středoškolská láska,“ myslet na své středoškolské já je jako dívat se na film, je to život někoho jiného.

„To by bylo sladké, kdyby ten příběh nezačínal tím, že tě nechal na holičkách na romantické dovolené samotnou,“ Tess si vybrala stranu. Mou, což bylo nové – Tristan obvykle sklízel soucit, protože jsem ho po 10 letech opustila. Já jsem byla ta, kdo zrušil zasnoubení.

„Přesně tak, kdyby mě nenechal stát, tak bych si jednoho večera nevyhlédla v baru toho pohledného cizince,“ zasmála jsem se, ale znělo to dutě. Vůbec mi to nepřipadalo vtipné. Bylo to smutné, ale nechtěla jsem, aby to tak vypadalo. Nebyla jsem ten typ na nezávazné románky, ale byla jsem zoufalá a samozřejmě opilá.

Nepamatuje si ho, ale pamatuji si, jak jsem se díky němu cítila. Bylo to, jako bych byla jediným člověkem v tom baru. Nějak zařídil, aby bylo v pořádku, že jsme dva cizinci, kteří si dali o skleničku víc. Bylo mezi námi nepopiratelné spojení, nepamatuji si jeho tvář, ale ten pocit bych poznala kdekoli.

„Vítej v 21. století, přítelkyně. Ženy si teď samy vybírají kdy, kde a s kým sdílejí postel, ode mě se žádného odsuzování nedočkáš,“ mluvila Tess s plnou pusou čokoládového dortu. Moje káva byla studená a mrkvového dortu jsem se ani nedotkla.

„To je ten příběh, to je všechno. To je vše, co se na Tahiti stalo. Vrátila jsem se domů a moje matka i Tristan měli tyhle představy o tom, jak bychom to spolu ještě mohli zvládnout... bylo to tak k vzteku,“ vzpomínala jsem, jak se na mě na letišti usmívali a byli šťastní, jako by se nic nestalo. Moje matka si nemyslela, že má smysl zahodit desetiletý vztah kvůli jedné chybě, a Tristan tvrdil, že ho to upřímně mrzí. Věci se už nemohly vrátit do starých kolejí.

„A co se stalo s tím tvým ostrovním chlapem?“ Tess v sobě stále živila naději na romanci. nerada jsem ji zklamala.

„Když jsem se probudila, byl pryč,“ pokrčila jsem rameny. Byla jsem taky zklamaná, ale předpokládala jsem, že takhle tyhle věci chodí.

„Ale kdo to je? Máš aspoň tušení?“ Tess se odmítala vzdát. Viděla jsem, jak jí to v hlavě šrotuje, pořád v tom všem viděla šťastný konec.

„Neznám jeho jméno, on je... je to otec dvojčat,“ konečně jsem to řekla nahlas, a pravda byla na světě.