[Alaric]

Za oknem bubnoval déšť. Bylo ráno a já se konečně ukládal do postele, naprosto vyčerpaný po noci, kdy jsem pracoval v čínském časovém pásmu. Spolupráce s podobně smýšlejícími lidmi po celém světě byla strhující a vyčerpávající zároveň.

Zazvonil telefon, to mohla být jedině Genevieve, i ona byla už vzhůru, pracovala stejně tvrdě jako já a jako obvykle, zatímco já byl už na pokraji sil, ona už přemýšlela o dalším velkém kroku.

"Tak co si myslíš o využití těch čínských letadel pro ty aerolinky? Je to skvělá příležitost, nemyslíš?" Geneviévina mysl byla břitká jako vždy, ale já byl ospalý.

"Ty očividně nepotřebuješ spát," zněl jsem tak vyčerpaně, jak jsem se i cítil. V tuhle hodinu jsem Genevieve nestíhal. "Ještě jsme ani nepodepsali akvizici těch aerolinek a ty už jsi připravená s celou novou flotilou. Já s tebou nemůžu držet krok, Genevieve," zasmál jsem se ospale.

Prožili jsme spolu už tolik ze svých životů, že každý z nás věděl, co ten druhý právě dělá, i když jsme spolu jen mluvili po telefonu. Věděl jsem, že si Genevieve dokáže představit, jak se svlékám, pečlivě si skládám oblečení a kalhoty si věším přes opěradlo židle. Slyšela cinknutí spony mého opasku a tiché našlapování mých bosých nohou po koberci.

Slyšel jsem, jak si Genevieve napouští sklenici vody a bere si své vitamíny. Když kráčela, neozývalo se žádné klapání, byla také bosá. Slyšel jsem, jak se otevřela další krabička; zrovna se odličovala a svazovala si vlasy nahoru. Dělala všechny tyhle drobnosti, zatímco na mě chrlila obchodní příležitosti, body k vyjednávání a plánovala naši další schůzku s Číňany, možná i cestu do Číny, abychom to udělali osobně.

Ležel jsem na zádech a proplouval mezi spánkem a bděním. Genevieve věděla, že usínám. Během našich nočních rozhovorů jsem usínal často, takže si nikdy nemohla být jistá, co z toho, co řekla, jsem slyšel a co ne. Stejně mluvila dál.

"Doufám, že zvážíš nějakou dovolenou, někam na pobřeží. Třeba Francie? Allegra potřebuje změnu, to město je ubíjející a myslím, že i my si zasloužíme dovolenou," navrhla Genevieve, když proplétala cestu od obchodních záležitostí k osobnější konverzaci. Její tón se při mluvení změnil. Když hovořila o byznysu, byla rozhodná a sebevědomá, ale teď o sobě pochybovala, dělala pauzy a natahovala slova jako rozteklý sýr. Používala slova jako „zvážíš“ nebo „třeba“, hledala u mě souhlas a schválení a nevynucovala si ho tak jako v byznysu.

"Hmmm," byl jsem příliš unavený na to, abych dal skutečnou odpověď. Zmohl jsem se jen na mnohoznačný zvuk, kterým jsem ani nesouhlasil, ani neodporoval. Spal jsem. Byl jsem vzhůru jen natolik, abych věděl, že ať už Genevieve řekla cokoliv, vyžadovalo to z mé strany nějakou reakci.

Převalil jsem se na bok a propadl se do hlubšího spánku. Genevieve tenhle zvuk moc dobře znala, uspávala mě povídáním po mnoho nocí. Zavěsila.

Ve svých snech jsem znovu navštívil Tahiti. Ty bílé hotelové povlečení, na kterém ležela Cienna nahá a nevědomá si mého pohledu. Tenké prostěradlo zakrývalo určité části jejího těla, ale většinu jejích dlouhých štíhlých nohou nechávalo odhalenou. Zavrtěla se. A v mém snu se k ní sklonil a políbil ji na rty. Jemný, pudrový polibek. Cudný.

Přejel jsem jí prsty po paži, byla pevná a dlouhá, její kůže horká a hladká. Její zrzavé vlasy, zářivé a lesklé, se rozprostíraly na polštáři jako vějíř. Dotkl jsem se jich, byly hedvábné a jemné. Byla dokonalá, jako by ožila vystřižená fotka z časopisu. Ve svých snech jsem se nestrachoval a neutíkal pryč. Nasával jsem její krásu a vychutnával si ten pohled.

"Tati! Jdu do školy. Ahoj!" křikla na mě Allegra na rozloučenou zpoza mých dveří. To bylo od ní ohleduplné, že se mě snažila nevzbudit, ale byla to energické dítě plné života a málokdy vydržela být potichu. Vybuchovala v záchvatech chichotání, pískání a štěstí a tichou chvíli zažívala jen málokdy.

Byl jsem stále unavený a přál jsem si, abych mohl dál nerušeně spát, ale při zvuku Allegrina hlasu se mi rty roztáhly do úsměvu nad tím, jak si myslela, že když bude křičet z druhé strany dveří, naruší to můj spánek méně než její obvyklé ranní skákání po mé posteli. Hodil jsem na sebe župan a rychlým krokem jsem se k ní vydal, abych ji před odchodem objal na rozloučenou.

Ve své uniformě vypadala Allegra téměř dospěle. Šedá sukně, kaštanové sako a slamáček, ale v očích jí vždycky hrála rošťárna. Někdy jsem si říkal, jestli by Allegra nebyla šťastnější, kdybych měl v životě ženu; ženu, jinou než byla Genevieve, která by Allegře dělala matku. Uklidnilo by ji to? Uchlácholilo? Existovaly věci, kterých se Allegra obávala, ale nemohla je probrat se mnou, se svou chůvou nebo dokonce ani s Genevieve?

Samozřejmě, že se Allegra zdála být naprosto šťastná; dával jsem jí všechno, co chtěla, a ještě víc, ještě předtím, než vůbec tušila, že to chce. Navštěvovala exkluzivní soukromou školu a vracela se domů do penthousu s výhledem na Los Angeles. Jeden z nejmocnějších mužů v korporátní Americe byl její otec a mohla mít cokoliv, co by si jen přála; přesto jsem věděl, že peníze matku nahradit nedokážou.

Sledoval jsem, jak Allegra odchází s chůvou. Už nebudu moct znovu usnout, ale byl jsem rád, že jsem se vzbudil a viděl Allegru odcházet. Vždycky jsem si potrpěl na to, abych ji na rozloučenou objal, a děsilo mě pomyšlení, že bych tu nebyl, abych jí dal pusu na dobrou noc. Také jsem věděl, že tu co nevidět bude Genevieve. Každé ráno se u nás zastavovala. Šla do posilovny a pak rovnou do kanceláře, ale ještě předtím chtěla začít den probíráním pracovních záležitostí. Než vyrazila do kanceláře, plánovali jsme naše dny, schůzky, které absolvujeme společně, a to, co jsme zamýšleli dělat odděleně. Genevieve už bude převlečená do posilovny a já budu stále ve svém županu. Můj život fungoval podle rutiny.

Genevieve vešla dovnitř s přesností švýcarských hodinek, dveřník ji vídal každý den a nikdo její příchody ani odchody nezpochybňoval. Měla naprostý přístup a milovala to. Genevieve se v tom penthousu cítila víc doma než kdekoliv jinde. Na nějaký čas se k nám nastěhovala bezprostředně poté, co Ana zemřela, a odstěhovala se po mé cestě na Tahiti, ale i tak tu byla skoro stejně často jako já.

"Už jsi přemýšlel o té dovolené ve Francii? Bylo by to pro Allegru skvělé, nějaký čas na pláži. A my oba si taky zasloužíme oraz, nemyslíš?" Genevieve servírovala kávu a pobíhala po kuchyni. Strávila v Alaricově kuchyni více času než ve své vlastní. U ní doma byla lednice prázdná, sporák se nikdy nepoužíval a jediný spotřebič, který pravidelně zapínala, byl kávovar.

"Já nevím, Genevieve. Když se toho tolik děje, tak to načasování prostě nesedí. Ty si ale oddych určitě zasloužíš. Možná bys měla jet sama. Kdo ví, takový francouzský románek by ti mohl prospět," jen jsem ji škádlil, věděl jsem, že se to nikdy nestane. Často jsem si ji dobíral kvůli smutnému stavu jejího milostného života, ale bez jakéhokoli efektu. Genevieve zkrátka neměla zájem.

"Mohla bych vzít Allegru s sebou. Nebyla na prázdninách už celou věčnost," nabídla Genevieve. Užila si Allegrinu společnost, její hravou povahu a zvídavou mysl, ve kterých byla tolik podobná svému otci. Genevieve také věděla, že pokud s ní pojede Allegra, já se k nim pravděpodobně přidám, i kdyby to mělo být jen na den nebo dva.

Byl jsem myšlenkami jinde. Usrkával jsem kávu v tichosti. Má mysl bloudila k Cienně. Co si o mně myslí? Vážně mě nepoznala? Tolikrát jsem na ni po našem prvním setkání myslel a poznal jsem ji okamžitě. Určitě na mě musela myslet taky.

"Alaricu, posloucháš mě vůbec?" Genevieve si všimla, že jsem roztěkaný; mé oči už pravděpodobně zesklovatěly, byl jsem napůl ve spánku a napůl ve světě denních snů a žádná má část jí nenaslouchala.

"Tak co myslíš, může jet Allegra do Francie na krátkou dovolenou?" zeptala se znovu.

Genevieve naprosto důvěřuji. Nikdy jsem si o Allegru nedělal starosti, když byla s Genevieve, ale stýskalo se mi po ní. Pokud budu souhlasit s tím, aby Allegra jela do Francie, budu si muset zařídit plány tak, abych se k nim připojil, i kdyby to mělo být jen na pár dní. "Samozřejmě, neodpustila by mi, kdybych stál mezi ní a výletem na pláž," připustil jsem.

Má mysl se však stále upírala k Cienně. Vzpomínal jsem na náš čas na baru, na tu konverzaci, kterou jsem si nedokázal vybavit. Překřikovali jsme hudbu, seděli blízko u sebe, mluvili, usmívali se a přikyvovali bez toho, aniž bychom si rozuměli. Napila se mého piva, značky, kterou jsem jinde nikdy neviděl, Hinano. Jeho sytá, nahořklá chuť jí zkroutila tvář do rozkošné grimasy. Nemohl jsem si pomoct, usmál jsem se jen při pomyšlení na to, při pomyšlení na ni.

"Jsem ráda, že tě mé plány dělají tak šťastným," utrousila Genevieve sarkasticky. Chtěla mou pozornost. Leželo jí něco na srdci.

"Přemýšlím o té poslední dovolené, na které jsem byl," přiznal jsem a zvedl svůj tablet.

"Ach, takže ty si myslíš, že bychom všichni měli vyrazit na Tahiti?" v Genevieve byla vidět naděje. Tahiti a Saint-Malo však byly zcela odlišné světy. Jedno představovalo romantické útočiště, spojení venkova i přímořské letoviska, a to druhé tropický ráj.

"Ne, ne, ne. Jen jsem o tom přemýšlel. Možná bych měl poslat Cienně bednu piva Hinano. Je to takové pivo, co tam mají. Zcela nezaměnitelné," opravil jsem ji jen tak mimochodem, zatímco jsem už zařizoval doručení pro Ciennu rovnou k aerolinkám do kanceláře. Byl jsem už ztracený případ, bylo vlastně úplně jedno, jestli si o mně Genevieve v tuhle chvíli myslela, že jsem směšný.

Můj zájem o Ciennu a potřeba se s ní z nějakého důvodu znovu spojit Genevieve překvapily. Nikdy předtím mě samozřejmě nezažila, že bych věnoval tolik pozornosti ženě, zvlášť ženě, kterou jsem potkal jen čirou náhodou. Ani já sám sebe dosud neznal z této stránky.

"To opravdu není nutné, Alaricu. Jen ti podala hračku, kterou jsi upustil. Jednoduché ‚děkuji‘ naprosto stačí," byla podrážděná, s něčím se uvnitř trápila.

Věděl jsem, že si chce promluvit o něčem víc než jen o plánech na dovolenou.

"Mám pocit, že se chceš bavit o něčem konkrétním," řekl jsem, dokončil platbu a nechal to pivo odeslat Cienně do kanceláře.

Genevieve byla nervózní. Na to, abych ji vídal nervózní, jsem nebyl zvyklý; stávalo se to jen zřídka. Ustaraně jsem svraštil obočí a věnoval jí veškerou svou pozornost.

"Chtěla jsem si jen promluvit... promluvit o nás," řekla a odvrátila zrak.

Nic jsem na to neřekl, chtěl jsem si vyslechnout, co ji takhle rozhodilo. Nátáhl jsem se po jejích rukou, abych jí dodal odvahu.

Genevieve si zhluboka povzdechla, obrnila se. "Víš, že tě mám tolik ráda, mám ráda i Allegru. Ale je v tom víc, víš?" Genevieve ke mně vzhlédla a kontrolovala, jestli rozumím.

Přikývl jsem, ale ona poznala, že nechápu.

"Alaricu, jsme spolu už spoustu let, i když ne tak docela spolu. Já jen... Myslela jsem si, že to je přirozené, však víš... city se vyvíjí a..." Genevieve se chovala jako školačka. Poznal jsem, jak moc to nesnášela, byla to žena, která mluvila přímo k věci a jasně, ale zrovna teď nedávala vůbec žádný smysl.

Odkašlala si a dala se dohromady. "Alaricu, jsem do tebe zamilovaná," oznámila to, jako by mluvila o počasí. V jejím tónu nebyl žádný otazník. Nepokládala mi otázku, činila prohlášení.

Měl jsem to tušit. Kdybych to nepoznal z jejího chování v průběhu let, jak moc se mi i Allegře sblížila, zvláště poté, co Ana zemřela. Měl jsem to poznat dnes ráno. Její žárlivost na každou ženu, jíž jsem složil kompliment, jsem považoval za pocity, které chovala jménem mé ženy, její nejlepší kamarádky.

"Já vím, nejsi ten typ člověka, co si takových věcí hned všimne. Nejsi tak ješitný, ale já tě miluju od té chvíle, kdy jsme se poprvé potkali na tom večírku před lety. Ty jsi miloval Anu a ona milovala tebe, ale já tě milovala taky," vysvětlovala Genevieve svou lásku; pro ni to bylo něco, co vyplynulo zcela přirozeně, ale já byl prostě jen zmatený.

Udržoval jsem nepříjemné ticho, nevěděl jsem, co na to říct. Hledal jsem v mysli správná slova. Měl jsem Genevieve rád, nechtěl jsem jí ublížit, ale také jsem nechtěl, aby se mezi námi cokoliv změnilo. Nebyl jsem do ní zamilovaný a miloval jsem ji příliš moc na to, abych předstíral, že ano.

"Genevieve, já bych nedokázal...," to jediné mě napadlo říct. Genevieve se necítila zraněná. Nebyla naštvaná. Její tvář místo toho zjihla pochopením.

"Já vím, tolik jsi Anu miloval. Nechceš ji zradit, ale ona už tu není a přála by si, abys byl šťastný. Chtěla by, abys byl šťastný," Genevieve se při zmínce o své přítelkyni smutně usmála. "Dám ti čas, aby sis to srovnal v hlavě," ohlásila a odešla.

Byl jsem naprosto zaskočen. Věděl jsem, že by si Ana přála, abych byl šťastný, chtěla by, abych se posunul dál, ale do Genevieve jsem nebyl nikdy zamilovaný.