„Jak nebýt vybrána,“ zamumlala si Genevieve svým stříbřitým hlasem a modrýma očima utkvěla na obálce tenké černé knihy, kterou právě vzala do ruky.

Byla silně pokrytá prachem, takže písmena na ní byla téměř nečitelná.

Sestoupila ze žebříku a pak z knihy sfoukla prach, což ji donutilo k lehkému zakašlání.

„Od Isoldy Clearwaterové,“ zamumlala si jméno autorky a okamžitě zavrtěla hlavou.

Tato kniha by jí k ničemu nebyla, protože autorka byla nakonec skutečně vybrána jako „koruna“.

Isolda Clearwaterová byla dcerou starosty vesnice Clearwater, jedné ze sedmi vesnic, které tvořily mocné království Aethelgard, jemuž vládl obávaný Dračí král.

Když bylo Isoldě osmnáct, zúčastnila se Rituálu výběru, jak vyžadovala pravidla, a měla tehdy jakýmsi způsobem to štěstí, že nebyla vybrána.

V té době napsala tuhle knihu.

Téměř každá dívka v království ji začala číst, aby měly stejné štěstí jako ona. Jenže pak ji vybrali v jejích pětadvaceti letech a lidé ty knihy vyhazovali z oken, když si uvědomili, že ani tato kniha je nedokáže zachránit před zkázou, které říkali král.

Isolda Clearwaterová byla ve skutečnosti korunou, která byla vybrána minulý rok. Všichni si mysleli, že bude tou poslední, ale ne! Něco neznámého se opět strašlivě zvrtlo a jako obvykle byla na řadě další vesnice, aby odevzdala svou korunu.

Onou další vesnicí byl shodou okolností Oakhaven, nejmenší a sedmá vesnice Aethelgardu, a také místo, kde žila Genevieve.

Genevieve vylezla zpět na žebřík a vrátila knihu na místo. Slezla dolů a pokračovala v hledání.

Zatímco její ruce přejížděly po hřbetech knih, v některých listovala, četla jejich názvy a zjišťovala, zda by jí mohly pomoci, nemohla přestat přemýšlet.

Rituál výběru existoval odjakživa, kam až její paměť sahala. Každý rok byla během rituálu předvedena každá dívka ve věku od osmnácti do sedmadvaceti let, která nebyla vdaná ani těhotná.

Sedm z nich Dračí král vybral jako Potenciální koruny; ty s ním odešly na hrad a po několika dnech nebo týdnech se jich šest vrátilo.

Těch šest, které se vrátily, si obvykle na dny strávené na hradě vůbec nepamatovalo, zatímco ta, která byla vybrána jako koruna, tam zůstala a už o ní nikdo nikdy neslyšel ani ji neviděl.

Mnozí říkali, že vybrané koruny jsou zabíjeny, jiní tvrdili, že je král předhazuje svému drakovi. Lidé přicházeli s různými teoriemi o tom, co s nimi dělá.

Žádná z nich nebyla dobrá.

Pravdou bylo, že nikdo nevěděl, co se s těmi korunami skutečně děje, ani proč Rituál výběru vůbec existuje, ale nikdo se neodvážil Dračího krále zpochybňovat.

Byl krutý a mocný a kdokoli se mu postavil, byť jen v nejmenším, měl jistotu, že skončí strašlivým způsobem.

Proslýchalo se dokonce, že Dračí král není člověk.

Zda to byla pravda, či nikoliv, nikdo nevěděl.

Nikdo dokonce nikdy nespatřil jeho tvář. Mnohí měli podezření, že ji skrývá, protože je odporná a zrůdná – protože není člověk.

Genevieve sdílela stejné přesvědčení.

Náhle se zastavila a rozhlédla se po knihovně. Slunce už do oken nenakukovalo tak jasně, jeho svit teď byl zlatavý, což značilo jeho západ.

Knihovna už byla tak prázdná, že slyšela i zvuk vlastního dechu.

Těžce si povzdychla, nohy už měla z toho hledání unavené a oči ji pálily nedostatkem spánku.

Opravdu si potřebovala odpočinout, ale nemohla.

Jak by mohla, když je Rituál výběru tak blízko?

V Oakhaven teď měli strach všichni. Kdyby to bylo možné, utekli by z vesnice i se svými rodinami, ale nemohli. Stráže Dračího krále by je ulovily a dotáhly zpět. Z království Aethelgard nikdy nikdo neunikl a nikdy nikdo neunikne.

Genevieve se posadila na židli a cítila se naprosto vyčerpaná. Uslyšela tiché kručení v žaludku a povzdychla si.

Už několik dní nejedla pravidelně, ale jak by mohla jíst, když jí hořela půda pod nohama?

Po pravdě řečeno, neměla se čeho bát. Za tři dny už nebude splňovat podmínky pro to, aby byla předvedena k Rituálu výběru jako možná kandidátka.

Proč?

Protože se bude vdávat!

Sama pro sebe se usmála a při pomyšlení na svého snoubence jí v břiše vylétli motýli.

Declan.

Declan byl nejdokonalejší muž v Oakhaven, ten, kterého chtěly všechny.

Byl to „vzor“.

Byl pokorný, pohledný a měl všechno, co by si kdo mohl od muže přát. Byl také prvorozeným synem starosty a nejlepším rybářem, kterého jejich vesnice měla.

Vlastně se občas divila, proč si vybral právě ji.

Declan byl úžasný muž, chovala k němu nesmírnou úctu a lásku. Takovou úctu a lásku, že zbožňovala i zem, po které kráčel.

Ona byla naopak z nich všech ta nejpodivnější. Ne kvůli něčemu, co by dělala, ale prostě kvůli tomu, jak přemýšlela. Její nápady byly většinou označovány za směšné, dokonce i její vlastní rodinou.

Genevieve měla obvykle své husté, kudrnaté černé vlasy stažené do nízkého, neupraveného drdolu, zatímco procházela regály knihovny ve své dlouhé modré volné róbě. Byla štíhlá, s ženskými křivkami, kůží barvy karamelu, průměrné výšky, s malým, špičatým nosem a elektrizujícíma modrýma očima.

Ty oči – Declan říkal, že ty na ní miluje nejvíc.

Skutečně se neměla čeho obávat.

V té knihovně však nebyla kvůli sobě; dřela tu pro svou mladší sestru.

Cecily, její mladší sestře, bylo devatenáct, nebyla těhotná ani vdaná. Očividně splňovala podmínky pro Rituál výběru a dokud ten den nenastane, bude je splňovat i nadále.

To způsobilo Genevieve tolik bezesných nocí; ačkoli přípravy na svatbu k tomu také přispívaly, byla to především starost o její drahou, milou a nevinnou Cecily, která ji tolikrát udržela vzhůru dlouho do noci.

Neustále se snažila najít způsob, jak sestru vyškrtnout z onoho proklatého seznamu možných kandidátek, aniž by jakkoli zničila její pověst.

Také se vroucně modlila, aby její sestra byla ušetřena a nebyla vybrána.

Dnes strávila veškerý čas hledáním knihy, která by Cecily mohla snad pomoci. Bohužel ta jediná, kterou našla, byla nespolehlivá.

Vstala, připravená k odchodu. Rychle došla ke dveřím, knihovna nebyla velká.

„Našla jsi něco?“ Hluboký, sytý hlas knihovníka ji zastavil ve chvíli, kdy chtěla stisknout starou, těžkou kliku.

Otočila se a usmála se na starého muže, který seděl u svého stolu, na němž stála lucerna a v ruce držel svitek.

„Bohužel ne, ale snad zítra.“ Její hlas byl jemný a na tváři měla unavený úsměv.

Tento knihovník byl jedním z mála lidí, kteří ji vůbec nepovažovali za divnou. Ve skutečnosti si to o ní myslely jen mladé dámy zamilované do jejího budoucího manžela.

Všechny chtěly Declana.

Smutně se usmál a upravil si brýle, které mu seděly na kořeni rovného, dlouhého nosu. Ten nos zabíral většinu jeho malé vrásčité tváře.

„Zkusím se pro vás podívat do registru.“

Pak se znovu soustředil na svůj svitek.

„To by bylo úžasné. Moc vám děkuji, pane. Dobrou noc.“

„Tobě také dobrou noc, dítě.“

S těmi slovy Genevieve vyšla ven.

***

Obloha byla plná hvězd a velkého, krásného měsíce. Vál i jemný vánek.

Když Genevieve procházela tržištěm, aby se dostala domů, vzduch naplnil hluk vyjednávajících trhovců a zákazníků. Rozsvícené lucerny rozestavěné na stolech a zavěšené u stánků, trhovkyně a trhovci věnující se svému nočnímu obchodu, hravé hlasy dětí, které se honily jedna za druhou, to vše dohromady tvořilo dnešní večer.

Genevieve opatrně manévrovala davem a snažila se do nikoho nevrazit.

Tržiště dnes vypadalo mnohem rušněji, protože čím blíž byl Rituál výběru, tím napjatější vesničané byli. Právě teď většina z nich nakupovala věci v rámci příprav na svatby.

Genevieve cestou sem prošla kolem Svatyně; právě tam probíhala svatba.

Vlastně i její vlastní svatba se měla konat pozítří. Její i Declanův rodina byly tak připravené, že už jen čekaly, až ten den nastane.

Konečně dorazila domů.

Zaklepala na dveře, ale nedostala žádnou odpověď.

Bylo zvláštní, že její rodina ještě není uvnitř.

Zatlačila do dveří a ty se lehce otevřely.

Srdce jí začalo bušit strachem.

Její rodiče si vždy zakládali na tom, aby byly dveře kvůli bezpečnosti zamčené.

Obývací pokoj byl temný. Rychle se rozhlédla a uviděla žluté světlo pronikající klíčovou dírkou sousedních dveří.

Pak to uslyšela.

Tlumené sténání.

Čím blíž byla, tím hlasitější to sténání bylo.

Slyšela mužské hekání a vysoké, nesrozumitelné blábolení ženy?

Cecily?

Byla v nebezpečí?

Genevieve se zpotily ruce; pozorně naslouchala a pak si uvědomila, že ty výkřiky nebyly nesrozumitelné...

...bylo to jméno.

Jen nedokázala zpracovat, čí jméno to bylo.

Polkla.

S třesoucíma se rukama prudce otevřela dveře a srdce se jí propadlo.

Všechno utichlo, kromě sténání těchto dvou nahých lidí, kteří si to drsně rozdávali v její vlastní posteli.