Všichni okamžitě padli na kolena s hlavami skloněnými.

Ačkoli Genevieve byla trochu neohrabaná, podařilo se jí na sebe neupoutat pozornost.

„Vstaňte,“ rozkázal Dračí král. Jeho hlas byl hluboký a vzbuzoval respekt, byl v něm druh autority, kterou nešlo ignorovat, ani kdyby se někdo odvážil. I pouhé pohnutí jeho prstu vyzařovalo moc.

Zvedli se na nohy.

„Sedněte si.“

Učinili tak.

Pak Dračí král začal kráčet směrem k sekci Potenciálních čekatelek a žena, která dorazila dříve, ho následovala.

Genevieve rychle sklopila zrak k zemi a ochranitelsky se objala pažemi. Pak uslyšela, jak se zastavili přímo před nimi.

„Začni,“ řekl Dračí pán ženě, která teď stála za ním.

Vykročila vpřed, prohlížela si jednu dívku po druhé, zatímco procházela uličkou mezi lavicemi.

„Vstaň,“ rozkázala.

Teď, když neohlašovala přítomnost krále, zněl její hlas pevně, a přesto svůdně.

Dívka se pomalu zvedla, celé její tělo se téměř třáslo strachy.

„Tamhle.“

Žena ukázala tam, kde v určité vzdálenosti stály stráže.

Díkybohu to byl docela kus cesty od místa, kde byl drak.

Přesto to ničemu nepomohlo. Vesničané byli zvířetem zjevně k smrti vyděšeni, stejně jako jeho pánem.

Výběr pokračoval dál a dál, žena vybírala potenciální nevěsty, dívky vstávaly a připojovaly se k těm, které už byly vybrány, a přijímaly svůj osud bez boje, i když se jim moc chtělo.

Některé se ohlížely na své blízké a loučily se beze slov, zatímco některé nemohly ani zvednout hlavu kvůli slzám, které jim zakalily zrak.

Genevieveina pravidla zatím fungovala dobře, alespoň stále seděla na lavici, nevybrána.

Konečně nastal čas vybrat sedmou potenciální nevěstu. Genevieve se nemohla dočkat, až to všechno skončí, aby se mohla vrátit a lehnout si do postele a přemýšlet o tom, jak rychle se její osud v posledních dnech změnil a jaký krok podniknout dál.

Její emoce byly stále tak zmatené, že se v nich ještě nevyznala. Přála si, aby mohla. Věřila, že kdyby měla nějaký ventil, pochopila by, co cítí, a dokázala by na to správně reagovat, a pak by se dokázala pohnout dál.

Věřila, že by se přestala cítit, jako by se vznášela.

Klapání podpatků té ženy ji vytrhlo z myšlenek.

Genevieve ztuhla, blížila se.

Jde snad k ní?!

Ach, ne!

Rychle se do sebe ještě víc schoulila, i když jí v tuhle chvíli už strašně bolely záda.

Lepší tohle, než být vybrána.

Žena sedící po její pravici se však začínala trochu třást. Natáhla se ke Genevieveině ruce a pevně ji stiskla. Okamžitě se pokusila ruku vytrhnout, ale stisk té dívky byl příliš pevný.

Držela ji, jako by na tom závisel její život.

Co je to za šílenství?

Koutkem oka vrhala na ženu nenávistné pohledy a nechápala její šílené počínání.

Vždyť ji ani neznala!

Ale pak si něčeho všimla – dívčiných pevně zavřených očí a jejích chvějících se rtů. Něco velmi rychle mumlala.

Genevieve rozeznala něco ve smyslu „prosím“, ale nebyla si jistá.

Dívčino mumlání náhle ustalo, její tělo znehybnělo. Genevieve nechápala proč, dokud neuviděla dva štíhlé prsty s dlouhými červeně nalakovanými nehty, jak se vsuvají pod dívčinu bradu.

Genevieve trhla rukou, ale stisk té dívky byl stále příliš pevný.

Tak moc se soustředila na to, co se s tou dívkou děje, že přestala dávat pozor na klapání podpatků ženy, která je vybírala, což bylo velmi hloupé.

Ale zdálo se, že tahle dívka ji opravdu chce dostat do problémů, protože ji pořád nechtěla pustit!

Co je to za šílenství?!

„Vstaň.“

„Ne,“ slyšela dívku tiše vydechnout, ale přesto vstala, pustila Genevieveinu ruku a odešla.

Zhluboka se nadechla a úlevou si povzdechla.

Možná opravdu neměla knihu Isoldy Clearwaterové soudit tak rychle.

„Potenciální nevěsty byly vybrány,“ oznámila žena a začala řeč, která se obvykle pronášela na konci výběru.

Genevieve o ni rozhodně neměla zájem, bez ohledu na to, jak zajímavá byla nebo nebyla.

Jistá si tím, že je z nejhoršího venku, Genevieve vzhlédla k vybraným ženám. Přesto stále držela záda ohnutá, dělala se menší a téměř mizela v moři bílé barvy.

Člověk nemohl být nikdy dost opatrný.

Pak si něčeho všimla.

Oči ženy, která ji předtím držela, byly plné ochromujícího strachu. Ale to nebylo nic nového, všechny vybrané ženy vypadaly stejně vyděšeně. Jediný rozdíl byl v tom, že ta žena se dívala nahoru tam, kde byla její rodina, a vrtěla hlavou, zatímco rty se jí teď chvěly.

Co se děje?

Pak si všimla, že se ta žena prudce rozhlíží kolem, jako by něco hledala.

Únik!

Ach, ne.

Genevieve se zastavilo srdce.

Špatný nápad.

Nebylo možné, aby odtud utekla, aniž by ji chytili. Nemohla jí vyčítat, že chce, ale Genevieve prostě cítila, že by pořád měla šanci se vrátit, kdyby jen přijala svůj osud. Mohla by mít štěstí a být jednou ze šesti potenciálních nevěst, které se vrátí, ale pokud teď uteče, Dračí král s ní udělá to, co s mnoha v minulosti.

Nebo možná ještě něco horšího, protože se mu takhle ještě nikdo neodvážil vzepřít.

Útěk rozhodně nic nevyřeší. Jestli něco určitě dokáže, tak to, že věci jen zhorší.

I ona to musela vědět.

Zkamenělé oči té ženy sklouzly k ní a Genevieve mírně zavrtěla hlavou.

Její tvář popelavě zbledla, na čele jí naskočily krůpěje potu, hruď se jí zjevně zvedala a klesala a celé tělo se jí teď mírně třáslo.

Pak najednou na okamžik znehybněla, každý zvuk utichl v dálce, včetně nekonečné řeči té ženy.

V tu chvíli to vypadalo, jako by na celém světě byli jen dva lidé, Genevieve a ta žena.

Genevieve znovu zavrtěla hlavou. „Nedělej to,“ naznačila rty.

Po tvářích jí stekly slzy a ta žena se rozběhla.

„Ne!“ Genevieve se instinktivně vyškrábala na nohy.

Nastal rozruch, který trval jen okamžik, než ji jeden z válečníků chytil a hodil si ji přes rameno, jako by nic nevážila. Bila ho do zad, kopala ho do břicha a snažila se vyprostit, jako by na tom závisel její život.

„Ne!“ křičela a její hlas byl plný srdceryvné bolesti. „Jinou, prosím! Mě ne! Jinou!“

Prosila, její pláč prořezával noc, oči stále upřené na svou rodinu.

Genevieve sledovala její pohled.

Teď bylo velmi snadné spatřit její rodinu. I když byli tak vysoko, pochodně jí pomohly je aspoň vidět. Byl to starý muž se dvěma malými chlapci, z nichž každý mu seděl na jednom koleni. Zdálo se, že chlapci vzlykají na jeho ramenou, zatímco on se pevně díval před sebe a paže měl kolem nich sevřené.

Strážce ji srazil na zem, takže padla na kolena před krále. Než se jí stihl na cokoli zeptat, ohnula se a pozvracela podlahu.

Dav zalapal po dechu, mezi lidmi to zašumělo, až nakonec někdo vykřikl:

„Ona je těhotná!“

V tu ránu stařec vyskočil se dvěma syny v náručí a dal se na útěk.

Nedostal se daleko. Válečníci ho i chlapce okamžitě zadrželi a pak je dotáhli ke králi.

Celá rodina teď klečela před králem.

Dračí král volně poklepával na svou masku, zatímco se na ně shora díval.

„Další jídlo pro mého draka?“ řekl chladným hlasem.

Drak zbystřil, jako by slyšel a rozuměl každému slovu, i když král stál daleko od něj a mluvil normálním tónem.

Zavrčel.

Genevieve znovu pocítila ty vibrace.

Udělal krok vpřed, hrozivě k té malé rodince, jeho oči byly očima dravce, ocas se mu pomalu mrskal.

Malá rodinka začala v hrůze couvat, z očí jim tekly slzy a prosili. Vesničané všude kolem byli napjatí, přibití ke svým sedadlům bezmocí, zatímco vyděšeně přihlíželi.

Král zvedl ruku a drak se okamžitě zastavil.

„Ne tady, ne teď,“ řekl a drak udělal několik kroků zpět na místo, kde stál předtím.

Pak dal znamení strážím a ty tu malou rodinu zvedly a odvlékaly pryč, zatímco se vzpírali a prosili, ale nikdo jim nepřišel na pomoc.

Král se pak vydal ke svému drakovi.

„Tu, co stojí, udělejte sedmou. Sejdeme se na hradě,“ řekl a pak vyskočil na svého draka.

Ozval se hlasitý zvuk tlukotu křídel a vzlétli. Genevieve odvrátila zrak, až když se stali tečkou na obloze.

Pak se podívala zpět a všimla si, že se na ně ta žena znovu dívá.

Och, král požádal o tu, co stojí.

Genevieve se zmateně rozhlížela a hledala.

Nemohla si pomoct, ale říkala si, že je vrcholně hloupé, aby někdo v tuhle chvíli stál a přitahoval na sebe zbytečnou pozornost, i když se zdálo, že Rituál výběru skončil.

To bylo gesto někoho, kdo vyloženě žadoní o pozornost.

Ona to určitě nebyla, nebyla hloupá.

„Čekáš na královské pozvání?“

Zeptala se ta žena s úšklebkem, který směřoval k... ní?

Ale proč k ní?

Rychle se podívala na své nohy.

Ona přece ne...

Její myšlenky v tu chvíli zanikly a po páteři jí přeběhl mrazivý chlad.

Ona byla ta, která stála.